Recenze: Naprosto výjimečný zážitek. Česká filharmonie zahájila 130. sezonu

Jubilejní sezona zahrne účinkování proslulých dirigentů Zubina Mehty, Jakuba Hrůši či Simona Rattla, klavíristu Jevgenije Kissina v roli rezidenčního umělce, zájezdy po Evropě i Asii, hostování London Symphony Orchestra nebo vydání kompletu symfonií Gustava Mahlera.

Právě díky soustavnému provádění i nahrávání klíčových děl symfonické hudby se Byčkov s Českou filharmonií dostali do zorného pole světové hudební kritiky. Loni vyhráli ocenění Orchestr roku v anketě britského časopisu Gramophone, v témže roce s velkým úspěchem hostovali v newyorské Carnegie Hall. Byčkov je momentálně jedním z předních světových dirigentů, letos má za sebou mimo jiné úspěšný návrat na Hudební slavnosti v Bayreuthu s inscenací opery Tristan a Isolda.

Cestu k tomu všemu otevřel jeho první velký nahrávací projekt s Českou filharmonií, komplet symfonií Petra Iljiče Čajkovského pro vydavatelství Decca v roce 2019. A právě na něj navázal program čtvrtečního koncertu, jehož záznam lze vidět na webu České televize a kde zazněla Symfonie č. 5 e moll věčně oblíbeného ruského romantika. V první půli mu předcházel Klavírní koncert G dur letošního jubilanta Maurice Ravela, v němž se sólového partu ujal korejský klavírista Seong-Jin Cho.

Jednatřicetiletý rodák ze Soulu má za sebou navzdory mladému věku již závratnou kariéru. V roce 2016 vyhrál prestižní Chopinovu soutěž ve Varšavě, ještě předtím, už jako teenager, získal třetí místo na Čajkovského soutěži v Moskvě. S Českou filharmonií poprvé vystoupil na turné po Japonsku jako teprve sedmnáctiletý. Tehdy hrál repertoárovou stálici, Čajkovského První klavírní koncert b moll, záhy se ale začal ubírat méně konvenčním směrem.

Předloni v Praze pod Byčkovovou taktovkou uvedl ve světové premiéře Symfonické etudy současného francouzského autora Thierryho Escaicha. Začal nahrávat pro firmu Deutsche Grammophon, kde v jeho podání vyšly třeba skladby Georga Friedricha Händela, Albana Berga nebo Clauda Debussyho. V poslední době pak Cho napřel pozornost na interpretaci klavírní hudby Maurice Ravela, kterou natočil souborně s Bostonskými symfoniky.

Pianista, který v rodné Jižní Koreji zažívá hvězdnou slávu, působí v rozhovorech jako přemýšlivý člověk a na pódiu skromně, introvertně. Jeho čtvrteční podání Ravelova koncertu s Českou filharmonií se ale stalo naprosto výjimečným zážitkem.

Ravelova hudba není jednoduchá, sám klavírista přiznává, že neví, jak ji správně interpretovat. V Praze nicméně ukázal, že autorovi rozumí a do jeho hudby pronikl jako málokdo.

Třívětý koncert vznikl mezi lety 1929 až 1931. Ravela ukazuje ne v jeho impresionistické poloze, ale jako umělce věkem sice za padesátkou, avšak tvůrčím rozmachem svěžího, po svém reflektujícího nejnovější dobové podněty. Vedle názvuků jazzu je tu slyšet baskická melodika, ostatně Ravelova matka byla původem Španělka, klasicky ukázněné i hravé plochy evokují třeba tvorbu Francise Poulenca.

Každá ze tří vět je jiná a Cho v empatickém souznění s Byčkovem a filharmoniky dokázal do každé z nich vložit právě to potřebné. Úvodní větu prodchl výraznou agogikou, její pomalé pasáže ztvárnil neobyčejně jemně a vycizelovaně. Prokázal, že Ravelova klavírní hudba je „velmi pestrá a orchestrální“, jak předtím poznamenal v rozhovoru.

K pomalé větě v rytmu sarabandy nejdříve přistoupil se zdánlivou odtažitostí, potřebnou ale k logickému vygradování nekonečné melodie. Třetí, nejvíce virtuózní věta vyzněla tak, jak má: lehce, a to díky bezchybné technice i vtipnému nadhledu sólisty a orchestru.

Cho se rozloučil přídavkem, který potvrdil jeho hloubavou interpretační povahu. Druhá věta z Ravelovy Sonatiny, menuet, rozhodně není žádnou jednohubkou na efekt. Je to spíše intimní skladba s podtóny nostalgické ironie. Skvělý dovětek k úchvatnému výkonu, k němuž přispěla přesná hra orchestru a dirigentovo souznění se sólistou.

Šéfdirigent Byčkov, původem z Leningradu, vyrůstal formován hudbou Petra Iljiče Čajkovského. Ke klasikovi ho váže dlouholetý vřelý vztah. Zdá se, že v mnoha ohledech pochopitelný útlum ruské hudby na evropských pódiích po vpádu vojsk Vladimira Putina na Ukrajinu se zvláště Čajkovského nedotkl.

Výsostně romantický skladatel se těší statusu světového klasika a jeho symfonie, zejména ty pozdní, jsou stálicemi repertoáru nejen evropských orchestrů. Zařazení té páté do dramaturgie zahajovacího koncertu 130. sezony České filharmonie bylo tedy pochopitelné a jásavé přijetí publika potvrdilo, že Čajkovskij posluchače vždy potěší.

Čtvrteční interpretaci lze srovnat s osm let starou nahrávkou téhož díla. Kritika si tehdy všimla, že Byčkov na oceňovaném kompletu drží Čajkovského „na uzdě“. Jeho vysoce kontrolovaná interpretace utvrzuje pevnost skladatelových forem při jisté „neurotičnosti“ obsahu. Byčkovův nahraný Čajkovskij je opravdu navýsost logický a pevně stavěný, i když právě formu kritici skladatelovým symfoniím často vytýkali. V živé interpretaci ale Pátá symfonie v podání Byčkova působí jinak – daleko emočněji.

K obsahu díla z roku 1888 se zachovalo několik Čajkovského slov: „Úvod – plné odevzdání osudu. Allegro – nespokojenost, pochybnosti, žalost, výtky.“ Právě osudový motiv ze začátku celou kompozici prostupuje v principu čtyřvěté cykličnosti a v závěru se přetváří ve fanfáru vítězství, která je po všech předešlých pochybnostech a žalu možná až příliš jásavá.

Po Ravelově mistrovsky barevném díle ve vyvážené interpretaci vyvolala Čajkovského pátá ve druhé půlce večera určité otázky. Hutná skladatelova instrumentace prostupuje celé dílo, v němž defilují stále nové a nové melodie, jedna krásnější než druhá. Intenzivní, neutuchající emotivnost vyvolala v historii i negativní reakce včetně nařčení z kýče.

Klíč k úniku před tímto výkladem leží v melancholii, která tu viditelněji, tu v hlubších proudech prostupuje téměř celou Čajkovského tvorbu. Pramení ze skladatelova prožívání vlastního nešťastného osobního života, jak dokládá četná korespondence. V triumfální hutnosti symfonie a onom „valení“ krásy tak lze spatřovat jeho boj zuby nehty s nepřízní osudu, bolestivou touhu po štěstí, které je nedosažitelné.

Bylo znát, že Byčkov je s Čajkovským sžitý a jeho hudbu intenzivně prožívá. Dirigoval zpaměti. Silné emoční sdělení se nejlépe podařilo předat v prvních dvou větách symfonie. V té první uchvacovala procítěná, a přitom přesně odměřená agogika, zatímco druhé vévodilo skvostné hornové sólo Kateřiny Javůrkové. Ve druhé půli už dílo, hrané ve velkém obsazení smyčců, působilo alespoň z parteru poněkud přehlcujícím dojmem.

Nadšené ovace si zasloužila hra orchestru. Jakkoli se, a jistě ne bez zásluhy, na koncertech tleská více dechům, nutno vyzdvihnout tradičně špičkový výkon smyčcové sekce. Její kompaktní šťavnatý zvuk a přesná souhra jsou potřebným základním kamenem orchestrální interpretace, o který se Česká filharmonie může opřít.

Orchestr v říjnu odjede se Semjonem Byčkovem na turné po Japonsku a Jižní Koreji, šéfdirigent pak v Pařížské opeře nastuduje Čajkovského Evžena Oněgina. Česká filharmonie skvěle reprezentuje zdejší klasickou hudbu ve světě a její roky pěstovaná interpretační tradice přináší obdiv kritiků i posluchačů. Není pochyb, že Jakub Hrůša, který se po Byčkovovi ujme šéfovské pozice v roce 2028, toto renomé jen potvrdí.