Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Čtete ukázku z newsletteru Chlebíček, ve kterém Jonáš Zbořil a kulturní rubrika SZ každý čtvrtek glosují dění v současné kultuře a přinášejí tipy na nové seriály, filmy, hudbu a knihy. Pokud vás Chlebíček zaujme, přihlaste se k odběru!
Možná jste ty stožáry zahlédli po cestě vlakem nebo po dálnici. Trčí z krajiny jako dvě rybí kosti. 355 metrů vysoké věže v obci Liblice jsou nejvyšší stavbou v Česku a ještě donedávna sloužily jako vysílač středně dlouhých rádiových vln. S nástupem digitálního vysílání stožáry ztratily smysl a měly jít k zemi. Jenže místní obyvatelé se začali bouřit.
„My jsme pod tím vyrůstali,“ říkala mi místní obyvatelka a členka Spolku přátel obce Liblice Irena Kuklová, když jsem před několika lety o vysílači psal poprvé. „Koupali jsme se v rybnících pod vysílačkami. Svítily do dálky, my se podle nich řídili a říkali: ‚A už jsme doma.‘ Nedokážeme si to tu bez nich představit.“
Nepravděpodobně silné emoce vůči tunám oceli ale nepociťují jen místní obyvatelé, radioamatéři nebo nelegální horolezci, ale také divadelní soubor Vosto5, který liblickému vysílači věnoval hru. Napsali ji Jiří Havelka, Ondřej Cihlář a Martin Hůla, premiéru měla v říjnu 2024 a pořád ji můžete vidět na pódiu vršovického Vzletu. Teď si ale Tragédii Liblice, „mysteriózně-špionážní vesnické krimi s prvky utopického thrilleru“, také můžete poslechnout. Adapatoval ji totiž Český rozhlas. Kruh se uzavřel.
Svobodné Liblice!
„Liblice nevyply.“ – „Cože?!“ – „Lib-li-ce ne-vy-ply!“ opakuje rozhlasový technik svému šéfovi, kterého vyrušil z novoročního veselí. O půlnoci měly být vyřazeny z provozu všechny středovlnné vysílače. Dobrochov odpojen. Počerny odpojeny. Topolná odpojena. Jenže Liblice svítí. Liblice jedou dál.
„Jděte do prdele! Vobsadil jsem vysílač, zpacifikoval jsem správce a jestli se sem pokusíte vniknout, zabiju ho, rozumíte? Normálně ho zastřelim!“ křičí muž v kukle (Jiří Havelka). Technici jsou v šoku. Policie rozjíždí vyšetřování. „Nespokojenej posluchač,“ uvažuje o útočníkovi kriminalista Šulc (Ondřej Bauer). „Rozhlasovej terorista. Nějakej Balda. Rádio Balda.“ V útrobách provozní budovy vysílače mezitím kvete idea celoplanetární revoluce.
Tragédie Liblice, momentálně nejposlouchanější položka v obsahu Českého rozhlasu Vltava, je především mimořádně zábavná hra. Dramatický hlas vypravěče Tomáše Hanáka provází posluchače rychle se střídajícími sceneriemi a pravidelně zkouší pozornost dvojsmysly nebo surreálnými obrazy (kdo si všiml staženého bernardýna?).
Díky akčnímu střihu se přemisťujeme z vysílače do vinohradského velínu, z nevytopené fabie rozhlasáků do služební octavie kriminalisty Šulce (také nevytopené) a někdy až hluboko do myslí hrdinů, v nichž by se samým napětím krve nedořezal. Rozhlasová adaptace Tragédie Liblice odhaluje, že zvuk podporuje imaginaci mnohem zajímavěji než obraz. Výsledek si nezadá s nejlepší televizní krimi nebo sci-fi. Tohle jsou ty pravé Stranger Things.
Mysteriózní historky z Liblic ostatně šíří i vedoucí oddělení rozhlasových přenosů Jaromír Nikl. „Když si člověk vzal kus drátu a namotal ho na žárovičku nižších wattů, jeden díl drátku přidělal na plot a druhý píchnul do země, žárovička se rozsvítila,“ vypráví Nikl v rozhovoru s Ondřejem Cihlářem, který kromě hraní s Vosto5 pracuje jako moderátor ČRo Vltava. Kruh opět uzavřen!
Asi si to žádá doba
Jestli něčemu Vosto5 dokonale rozumí, je to rozhlasácké nerdství, nejspíš pramenící z dob, kdy technici chodili po klikatících se chodbách vinohradské centrály v bílých laboratorních pláštích a k vysílaní přistupovali jako k masivnímu fyzikálnímu experimentu, při kterém je potřeba ctít procesy.
Tak tomu nejspíš bude dodnes. Nedávno hackeři napadli rozhlas a připravili ho o obrovské množství dat. Velká část ale byla zachráněna díky mravenčí práci techniků, jako je Vladislav Duba. Každý den ručně zálohoval vše, co odvysílala jeho domovská stanice Radio Wave. Za záchranu dat získal Cenu generálního ředitele. Těžko ale říct, jak dlouho staří rozhlasáci vydrží.
„Proč se to rozhodli zrušit?“ ptá se Šulc svého kolegy z kriminálky, proč se v zemi vypínají středovlnné vysílače. „To nevím, asi si to žádá doba,“ zní odpověď. Vysvětlení je přitom celkem jednoduché, alespoň podle slov technika Jaromíra Nikla. Provoz vysílačů je extrémně energeticky náročný.
Hra Tragédie Liblice ale není jen nostalgická ždímačka starých časů. Spíš upozorňuje na potenciál věcí, které jsme začali vnímat jako bezcenné. Dva ocelové stožáry by pořád mohly Česku pomáhat. Ostatně se o jejich využití zajímal výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu, nedávno pak i hasiči. Liblice jsou totiž ideální záložní komunikační zdroj v dobách krize.
Ztřeštěná hra o kovových rybích kostech, jejichž rudá světla se v noci míchají s hvězdami a místním svítí na cestu domů, ale nese ještě jeden význam. Zní jako pocta veřejnoprávnímu rozhlasu. Instituci, kterou se tolik politiků snaží ukázat jako zastaralou, překážející a vhodnou k demolici.
I kdyby to mělo být jen kvůli stovkám hodin rozhlasových dramat, knižních adaptací, silvestrovských speciálů nebo studiím, v nichž technici neúnavně nahrávají ruchy na rekvizity rozvrzaných dveří, oprýskaných schodišť i telefonních sluchátek. Vinohrady ať nevypnou.
V plném vydání newsletteru Chlebíček toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých kulturních tipů od našich redaktorů i čtenářů. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každý čtvrtek přímo do své e-mailové schránky.
