Pražským DOX se rozezněl hlas Davida Lynche. Uvedl přelud jménem Chrystabell

Chrystabell celou noc nespala. Devatenáctiletou americkou zpěvačku čekalo setkání s proslulým režisérem Davidem Lynchem, které mělo rozhodnout o její kariéře. „Byla jsem strašně nervózní. Agent mi předtím řekl, že tohle je moje poslední šance. Že sama o sobě neprorazím a že mám jedinou šanci: dostat svou hudbu do filmu nebo televize,“ popisuje, co bylo v sázce.

Zaklepali na dveře studia. A otevřel jim muž s charakteristickým účesem a cigaretou v koutku úst, kterého se tak obávala. David Lynch se však doširoka usmál, vykřikl její jméno, načež ji vroucně objal. „V tu chvíli se moje obavy rozplynuly. Zpětně jsem si uvědomila, že o mě stál stejně jako já o něj. Měl hudbu i texty, ale hledal pro ně hlas,“ vypráví Chrystabell, která se na následují čtvrtstoletí stala jednou z jeho nejbližších spolupracovnic. Natočila s Lynchem tři desky, několik videoklipů a ztvárnila agentku FBI Tammy Preston ve třetí řadě jeho seriálu Městečko Twin Peaks.

Na oscarového režiséra, který letos zemřel ve věku 78 let, vzpomínala Chrystabell při víkendové debatě v pražském Centru současného umění DOX. Jejím koncertem zde vyvrcholil třetí ročník festivalu Fall. Vystoupení bylo součástí doprovodného programu k výstavě Lynchových výtvarných děl Up in Flames, která v holešovickém centru potrvá do 8. února 2026.

Koncert připomínal sen. V sále zhasnou světla, načež z vyvýšeného hlediště začíná jako přízrak v průsvitné bílé róbě sestupovat žena s dlouhými tmavými vlasy a očima zavázanýma šátkem. Za ruku ji vede vousáč s hořící svící. Když dojdou k mikrofonu, spustí se filmová projekce. A sálem se rozezní nahrávka hlasu Davida Lynche.

„Dobrý večer. Děkuji, že jste přišli,“ vítá diváky filmař a začíná vyprávět surrealistickou pohádku. Kdysi dávno v hlubokém lese milenci řezali borovicový kmen ruční pilou. „Jak se odlesky světa mihotaly na stříbrné čepeli, začaly v nich něco probouzet. Jak se čepel hlasitě zařezávala do dřeva, cosi v nich probouzela. A jak se do vzduchu vznášely piliny a zářily jako hvězdy, také v nich něco probouzely. Nakonec je krásná vůně čerstvě pořezané borovice přemohla. Chlapec s dívkou se na sebe podívali a uvědomili si, že sní. Přestali řezat, posadili se, dotkli se rukama. A ten jejich sen, to je Chrystabell,“ říká Lynchův hlas. Žena na pódiu odhazuje róbu, pod níž odhalí třpytivé šaty, a začíná zpívat první skladbu, kterou s filmařem natočila. Jmenuje se Polish Poem a zněla v jeho posledním celovečerním snímku Inland Empire z roku 2006.

„Tou dobou jsme ve skutečnosti spolupracovali už asi osm let,“ vypráví Chrystabell. S režisérem a šéfem jeho nahrávacího studia Deanem Hurleym natočila spoustu písní, už ale myslela, že je nikdo neuslyší. „Až když hledali hudbu k Inland Empire, procházeli uložené věci na harddisku a Deana zaujala tahle melodie. Když mi David volal, že z ní bude titulní píseň filmu, nedokázala jsem si vůbec vzpomenout, která skladba to je,“ tvrdí dnes sedmačtyřicetiletá umělkyně.

K hudbě se dostala přes rodiče. Nevlastní otec provozoval nahrávací studio, kde se točily reklamy. Rodačka z amerického Texasu tam v polovině 90. let minulého století zkoušela psát vlastní písně. Nejdřív účinkovala ve swingovém revival bandu, načež ji skrze doporučení agenta objevil Lynch.

Skladba Polish Poem se objevila také na jejich prvním společném albu z roku 2011 nazvaném This Train. Právě z něj Chrystabell vybrala nejvíc písní pro koncert v DOX. Při té titulní, uvozené zvukem přijíždějící lokomotivy, jí spolupracovník konečně sundavá šátek z očí.

Zhruba hodinová show se jmenuje The Spirit Lamp. Premiéru měla na letošním festivalu ve francouzském Cannes, teď s ní zpěvačka objíždí Evropu.

Místy je to trochu divadlo. Víc než na pěveckém výkonu stojí na jejím charismatu, lynchovské neproniknutelnosti a záhadné atmosféře, která jako by člověka přenášela jinam. Chrystabell dojem umocňuje důslednou stylizací a snovým hlasem, který se s ozvěnou enigmaticky vynořuje a mizí. Imaginativní hudba utvářená nejčastěji klávesami, kytarami a syntezátory zní na halfplayback, naživo zpívá jen hvězda večera. Její ve stínu sedící spoluhráč na pár písní bere do ruky baskytaru, častěji ale jen z Macbooku pouští předtočené smyčky a ovládá filmovou projekci. Až na poslední skladbu dorazí také klávesista.

Výsledek má nejblíž k označení dream pop, které zaznívalo v souvislosti s jejich prvními dvěma deskami. „Obě vznikaly tak, že David vymýšlel hudbu nebo zvuky sám ve svém hollywoodském studiu Asymmetrical s Johnem Neffem a Deanem Hurleym. Když je něco zaujalo, překopírovali si to do jiné složky. A z té jsme pak vybírali my dva, když jsem za Davidem přiletěla z Texasu,“ vypráví Chrystabell, jak vytvořili alba This Train a Somewhere in the Nowhere.

Lynch prý často posedával, pil kávu, kouřil a vymýšlel slova písní. „Někdy si nechal donést svou černou skříňku s útržky poezie a poznámkami, něco z ní vytáhl, podal mi to a já to zkusila zazpívat,“ zmiňuje. Podobně při svém pražském koncertu Chrystabell v jednu chvíli otevře malou černou skříňku, jejíž vnitřek ji zlatě ozáří. Zpěvačka zevnitř vytáhne korunku, nasadí si ji na hlavu a zpívá kompozici Angel Star.

Ve skladbě Bird of Flames ze skříňky vyloví červené telefonní sluchátko. Před songem Blue Rose si cosi zapisuje do notýsku. V jinou chvíli teatrálně poklekne a předstírá zhrození, když se projekce za jejími zády zdánlivě zasekne a začne hrát pozpátku, čímž naruší iluzi a na okamžik diváky vytrhne.

Podle zpěvačky filmař při nahrávání upřednostňoval nedokonalost. „Často jsem namítla, že se mi něco nepovedlo, že zpívám falešně nebo se mi třese hlas. Jemu zasvítily oči a vykřikl: no právě!“ popisuje Chrystabell spolupráci, která vloni vyvrcholila třetím společným albem Cellophane Memories.

Ambientní nahrávka plná vrstev zvuků vznikala za pandemie koronaviru. „Aby Davida nikdo nenakazil, byli jsme ve studiu sami. Sami jsme také vybírali z nahrávek na harddisku a kopírovali nápady z jedné složky do druhé. Našli jsme tam opravdové rarity, třeba zvuk projíždějícího metra nebo lidských kroků. Nebo něco, co před pětačtyřiceti lety nahrál Angelo Badalamenti a nikdy to nepoužili,“ zmiňuje Lynchova dvorního skladatele.

Když se jim něco zalíbilo, filmař sednul a na místě napsal text. „Tři minuty nato už jsem ho zkoušela zpívat. Ta spontaneita tomu dodala jedinečný nádech,“ popisuje Chrystabell vznik desky, z níž ale na pražském koncertu nezařazuje ani jednu píseň.

Vystoupení místo toho vrcholí coververzí skladby The World Spins, kterou v baru Roadhouse na konci dvou epizod Městečka Twin Peaks z let 1990 a 2017 zpívala dnes již nežijící Julee Cruise. Typickou barvou syntezátoru napodobujícího baskytaru evokuje slavnou znělku seriálu, zkomponovanou právě Badalamentim.

Chrystabell ho před jeho smrtí v roce 2022 také poznala. „Jednou za námi Angelo přijel do studia. A já jim oběma stihla říct, jak strašně mě ovlivnilo, když jsem ve dvanácti poprvé viděla Twin Peaks, spatřila úvodní záběry a slyšela znělku nebo později téma Laury Palmer. Ty zvuky ve mně něco zažehly. Byly jako sen. Už nikdy ve mně nic nevyvolalo takový pocit,“ tvrdí zpěvačka.

Tu v minulé dekádě David Lynch obsadil do role agentky FBI Tammy Preston ve třetí řadě Twin Peaks. „Nejdřív jen mezi řečí zmínil, že pro mě možná bude mít roli ve svém příštím projektu. A pak dlouho nic,“ vzpomíná Chrystabell na dobu, kdy už se díky režisérovým tajuplným tweetům proslýchalo, že točí pokračování popkulturně vlivné série. „Celé měsíce mi odmítal říct cokoliv bližšího. Nevěděla jsem, jestli budu jen zpívat, nebo i hrát. Samozřejmě mě napínal naschvál. Bylo to ale skvostné mučení,“ popisuje hudebnice.

Před natáčením si dala záležet, aby se naučila repliky zpaměti. „Věděla jsem, že na tom Davidovi záleží. Byl to neuvěřitelný zážitek, ze kterého čerpám dodnes,“ shrnuje.

Chrystabell netvořila hudbu jen s Davidem Lynchem. Její první sólové album v roce 2017 produkoval John Parish, známý spoluprací s PJ Harvey. Před čtyřmi lety zase zveřejnila desku Strange as Angels, na niž zpívá výhradně coververze skladeb The Cure. Vytvořila ji s Markem Collinem z kapely Nouvelle Vague, které také předskakovala na turné po USA. „To byl krásný zážitek. Zato moje poslední evropské turné z roku 2022 se konalo ještě v dozvuku pandemie, koncerty se neustále přesouvaly. V jednu chvíli jsem si říkala, že tohle už je možná konec,“ připouští Američanka.

Po Lynchově úmrtí upadla do deprese. Vytrhla ji až spolupráce s experimentálním filmařem Davidem Gattenem, s nímž vymyslela show The Spirit Lamp. Právě vousatý Gatten ji na konci pražského koncertu opět se zapálenou svící odvádí z pódia, stejně jako ji přivedl.

Chrystabell se nevěnuje jen hudbě. V rodném Texasu provozuje „zelený“ hřbitov Countryside Memorial Park, který zdědila po otci. Upřednostňuje na něm přírodní pohřbívání do země. „Bez pumpování chemikálií do mrtvých těl, bez ukládání těl do rakví, které se nerozkládají přirozeným způsobem, bez umisťování rakví do betonových hrobů. Nabízíme lidem možnost vrátit se do země, opět se stát součástí ekosystému. Nechat všechny ty tvorečky, aby vás snědli a proměnili v to, co potřebuje příroda,“ uzavírá zpěvačka.