Pussy Riot: Chceme lidem ukázat, že mohou říkat NE!

„Být slavný kvůli Putinovi – to nechcete,“ směje se Olga Borisovna v zákulisí pražského klubu. Je to spíš černý humor, se kterým Pussy Riot upozorňují na absurdní soudní procesy i všudypřítomnost policie v Rusku. A také na napětí ve vzduchu, které šlo cítit, když v únoru letošního roku Rusko podniklo invazi na území Ukrajiny. Olga Borisovna mluví o potřebě aktivismu, ale i o tom, že se nemůže zbavit pocitu viny za to, že Rusko na Ukrajinu shazuje bomby.

Původně jsem se nechtěl ptát na události v Katedrále Krista Spasitele, kde jste v únoru 2012 zahrály Punkovou modlitbu. Vaše večerní show ale o téhle události vypráví. Proč je důležité se k tomu okamžiku vracet?

Ta show je postavená jako pravdivý příběh toho, co se stalo a jak se to stalo. Mně bylo tenkrát šestnáct let, ale holky (Naděžda Tolokonnikovová, Jekatěrina Samucevičová a Marija Aljochinová, pozn. red.) se proslavily. A částečně se také staly oběťmi narativu. Neměly možnost mluvit o tom, co se doopravdy stalo. Využíváme Mášin příběh, protože je to příklad odporu. Chceme lidem ukázat, že mohou říkat ne, že mohou protestovat. Je to důležité připomínat hlavně teď, když probíhá válka.

Využíváme slávu a jméno Pussy Riot jako platformu k tomu, abychom mluvily o důležitých věcech. O Putinově režimu mluvíme už deset let.

Přemýšlíte někdy nad tím, že velký vliv na vaši slávu měl právě Putin?

Naďa o tom často mluví, že Punková modlitba (performance, kterou Pussy Riot předvedly v Katedrále Krista Spasitele, pozn. red.) byla vlastně Putinova práce. Uvěznil Naďu a Mášu a Západ začal vyhrožovat, že nepřijede na olympijské hry. Vláda potichu vymyslela amnestii pro ženy, které mají děti. Takovou VIP amnestii. Propustili jen deset žen, včetně Nadi a Máši. Takhle to dělají, nikdy nepřipustí chybu, prostě to nějak chytře vyřeší.

Ale Putinovi je to jedno. Nelíbí se mu, že oběti jeho režimu jsou ve světě populární, to je všechno. Na druhou stranu, být slavný kvůli Putinovi – to nechcete, to není kariéra snů.

Proslavil vás ale jen na Západě. Jak je to v Rusku?

Tam se mu podařilo Pussy Riot marginalizovat. Lidi si tam myslí, že jsme v kostele vystupovaly nahaté a křičely něco proti náboženství. Dva roky toho byly plné zprávy: tyhle ženy nenávidí Boha. Na Západě vás lidé mají rádi – někteří lidé. Ale v Rusku vás nenávidí, zavírají vás do vězení. Policejní přítomnost v Rusku je všudypřítomná, jde cítit. Chodí k vám domů, prohledávají vás, zatýkají vás, nařizují vám domácí vězení. Takže to je druhá strana slávy.

Když se umělce zeptáte, jestli umění může zachránit svět, jsou skeptičtí. Vám se ale svět podařilo změnit.

Ano, ale nezachránili jsme ho. Nicméně věřím, že umění může svět změnit. V politickém umění, což je to, co my děláme, je důležité umět pokládat správné otázky ve správný čas. Reflektujeme současné problémy ve společnosti. Věřím, že umění může změnit svět. Může vyprovokovat společnost, aby na ty otázky našla odpovědi.

Děláte ještě punk? Naděžda Tolokonnikovová vydala pod Pussy Riot hudbu, která připomíná spíš mainstreamový pop a vůbec by z ní člověk nepoznal, že pochází od stejné umělkyně jako Punková modlitba.

Já jsem ráda, že je spokojená. Děláme jiné věci, co se týče stylu a žánru. Myslím, že naše show je dost punk. Punk ale není jenom o žánru, je prostě o neposlušnosti. A naše země k punku dost inspiruje.

Změnilo se za deset let téma, které řešíte jako feministická kapela?

Myslím, že ne. Jsme sice v zahraničí, ale pořád konzumujeme ruská média, abychom věděli, co se tam děje. Hodně našich přátel je teď ve vězení nebo na útěku ze země. Ženy a LGBTQ+ komunita jsou pořád ta nejzranitelnější část společnosti. Každý den čteme o znásilněních a dalších hrozných věcech. Co s tím můžeme dělat? Mluvit o tom, co nejvíc nahlas.

Myslel jsem tím, co vás teď znepokojuje, co vám leží v hlavě.

Samozřejmě, že válka na Ukrajině. Čtu si zprávy každý den o nových obětech, o nových šílených zákonech, které ve své zemi uplatňuje ruská diktatura. Znepokojuje mě Evropská unie, která hodně mluví, ale stejně dál kupuje plyn a ropu z Ruska, čímž ho sponzoruje. Mluvíme o tom už mnoho let, ale žádnou změnu nevidíme.

Máša a Naďa měly proslovy v Evropském parlamentu, britském parlamentu, mluvily o Putinově nebezpečí. Stejně ale pořád vidíme země, které prioritizují peníze nad lidskými životy. Pokrytectví mě znepokojuje. Součástí mé práce je formulovat, co můžu udělat a jak mohu celou tu situaci ovlivnit.

To je otázka, kterou jsme si po vypuknutí války pokládali téměř všichni. Pro vás a pro mě bude ale mít jiné odpovědi.

No a? Jistě, máme jinou perspektivu. Mí kamarádi jsou ve vězení. Mně nestačí říct: „Aha, Rusové zase blázní, ok.“ Já se do Ruska nemůžu vrátit, nesmím vidět svou rodinu, nevím, jestli své prarodiče uvidíme ještě naživu. Je to jiné a strašně osobní. Viděli jsme videa z bombardování Kyjevu.

Byli jsme tam v roce 2016 s Mášou, máme tam spoustu přátel. Když pak na instagramu sleduješ své kamarády, jak přespávají v kyjevském metru, protože všude na povrchu lítají bomby, je to pro tvou mysl docela velké sousto. Strašně často si pak říkám: „Nedělám dost, nedělám dost, nedělám dost.“

Součást aktivismu ale není jen reflektovat, co děláš a jak moc je to užitečné. Je potřeba následovat intuici, dělat to, co chceš. Nemůžeš si říkat jen: „Změní to něco?“ Došel bys k tomu, že Putina svým pouličním protestem nesvrhneš, že je to zbytečné. Pak nebude nikdo dělat nic. A pokud nenásleduješ svou intuici, budeš toho litovat. Nebo vyhoříš.

Takže radíte moc nepřemýšlet, prostě konat? To je známka punku?

Tak nějak. Ale sebereflexe je velmi důležitá. Abyste našel svou formu, byl efektivnější. A také solidarita je hrozně důležitá – měli bychom najít hodnoty, které nás všechny spojují. Je nutné o tom mluvit.

Když koncertujete v Hamburku, lidi jsou tam úplně jiní než tady v Praze nebo v Bratislavě. Vy tady rozumíte ruské agresi. V Hamburku lidi říkají: „Jasně, ale my se v zimě potřebujeme něčím zahřát.“ Vy rozumíte, že to teplo není zadarmo. V zemích s tragickou zkušeností sovětského svazu máme větší solidaritu. A já chci, aby nás tyhle ideály spojily.

Opravdu nemáte pochybnosti? Sama jste po vystoupení s fanoušky mluvila o nedávné demonstraci na Václavském náměstí, kde se sešli lidé frustrovaní českou vládou. Když říkáte, že Češi a Slováci jsou solidárnější, jste si tím jistá?

To je jeden pohled na věc. Vtip je v tom, že když teď nezaplatíte vysokou cenu za válku, jaké budoucnosti budete čelit? Pokud budete proruští, proputinovští? Pro vaši zemi to není nejlepší strategie. Máte tu volby? Myslím, že ano. Můžete ovlivnit svou politiku. Není tu nelegální protestovat a kritizovat vládní rozhodnutí.

Vy toho můžete udělat hodně. U nás je normální, že když kritizujete vládu, otráví vás, zabijí, pošlou do vězení, ať už je vám dvacet let, nebo dva roky. Jako občani máte obrovskou moc. Takže ne, nejsem cynická. Nemám pochybnosti.

Když začala válka, hodně jsem revidovala svoje postoje. Předtím jsem byla extrémní pacifista. Když jsem v západní Evropě, slyším lidi, jak říkají: „Nechceme na Ukrajinu posílat zbraně, protože jsme pacifisti.“ Je to hloupost, na Ukrajině umírají lidi každý den. Pacifismus je teď skvělá výmluva pro politiky, aby nemuseli nic dělat. „Nebudeme bojovat s Ruskem, stačí jim nepřidělovat víza. K čertu s Rusy, jen si koupíme jejich plyn a ropu.“

Kdybych pořád diskutovala s takovými lidmi, nakonec bych nedělala nic. Pokud máte nutkání něco udělat, udělejte to. Je to jednoduché.

Pro vás to ale musí být také složité. Když jste včera hráli na Slovensku, protestovali proti vám Ukrajinci. Jaké to je, být součástí ruské opozice?

Chápu ukrajinský hněv, Rusko bombarduje jejich domy a zabíjí jejich rodiny. Věděli jsme, že mnoho Ukrajinců bylo proti našemu vystoupení, přesto jsme tam zahráli. Neměli jsme problém, nikdo nás nenapadl. Dnes jsem při koncertě držela ukrajinskou vlajku, kterou mi včera dal Ukrajinec.

V Düsseldorfu jsme měli diskuzi před koncertem, někteří ukrajinští umělci s námi nechtěli sdílet pódium a lidé se nás ptali, co si o tom myslíme. Chápu to, je jejich právo říct „nejsem připravený být s Rusy na jednom pódiu“.

„Pořád jsem Ruska, pořád tam mám rodinu a přátele,“ říkala jedna z vás na setkání s fanoušky po koncertě. Jaké to je, být součástí Ruska a zároveň ho nenávidět?

Každý další den ztrácím s Ruskem kontakt o něco víc, cítím to. Mám s ním velmi komplikovaný vztah. Někdy si říkám: „Tohle je můj domov, musím zpátky.“ Odděluju ale tyhle pocity od ruské vlády. Byla jsem v Rusku na začátku války. Všude symboly Z, ve vzduchu šlo cítit napětí. Co se rozumu týče, necítím se zodpovědná za válku. Ale emocionálně, když vidím ruské bomby zabíjet lidi, silně to prožívám.

Nedávno jsme hráli v Berlínské filharmonii. Na pódium za námi přišly ukrajinské operní pěvkyně. Plakala jsem, bylo to pro mě velmi emocionální. Cítím se vinna, i když za tuhle válku nenesu zodpovědnost, i přesto, že proti Putinovi protestuji přes deset let. Není to racionální. Mé kroky nevedly k téhle válce.

Je dobré vidět Ukrajince v publiku, sdílet s nimi emoce, brečet, občas se smát. Tohohle chceme dosáhnout. Nebýt spojeni pasy, ale našimi hodnotami. Ukrajina je na tom teď samozřejmě jinak, tam se teď bojuje o holý život. Je to prostě složitý mix emocí.

Možná proto je hudba tak dobrá platforma, protože je tak intuitivní a otevírá prostor emocím, upřednostňuje je nad jiné věci.

Rozhodně.