Článek
Novinka, ve které účinkují herci brněnského Národního divadla, Horáckého divadla v Jihlavě a brněnské nezávislé scény, měla premiéru tento týden. Nejbližší repríza následuje 12. listopadu opět v domě v Čelakovského ulici v městské části Brno-Židenice.
Jak chutná moc divadelníci nastudovali coby třetí počin v sezoně, již věnují společenské a politické situaci na Slovensku. Zemi vnímají jako pomyslnou politickou laboratoř Evropy. „Slovenské dění nás už déle připravuje na politické pohyby v jiných zemích, včetně Česka, které do společnosti vnášejí populisté a nacionalisté. Slovensko je nám navíc historicky a emočně velmi blízké, přičemž v Česku žije stále větší množství Slováků a Slovenek,“ připomíná ředitel divadla a režisér inscenace Jiří Honzírek.
Na snímku z inscenace Jak chutná moc jsou Terezie Anna Přikrylová, Vojtěch Blahuta a Martina Tomanová.
Román Jak chutná moc tvůrci považují za jedno z nejdůležitějších děl slovenské literatury. Novinář a spisovatel Mňačko jej napsal v roce 1968. Předkládá pohled na státníka, kterého nabytá moc postupně proměnila ze zapáleného bojovníka ve zrádce někdejších ideálů a charakterovou trosku posedlou jen sebou, vlastní pozicí a mocí.
Divadelníci předlohu nahlížejí současnýma očima. Kromě ryze politických motivů akcentují téma jako toxickou maskulinitu, bezohledné lpění na moci či neschopnost předat ji včas mladším politikům.
„Prostředí strmých, mužských politických kariér je v českém a slovenském kontextu stále hustější. Základním hodnotovým kompasem se stává loajalita a schopnost sebereprodukce, morálka a znalosti ustupují do pozadí,“ stojí v anotaci inscenace.
Dům v Čelakovského ulici divadelníci za tímto účelem sami upravili a vymalovali. „Postarali jsme se o obnovení přívodu elektrické energie, uklidili jsme a revitalizovali toaletu. Dům je nyní v podstatě obyvatelný. Jediná věc, která mu chybí, je vytápění,“ zmiňuje herečka Martina Tomanová.
Dům v Čelakovského ulici, kde se hraje nová inscenace Jak chutná moc.
Nezávislé brněnské Divadlo Feste, které existuje od roku 2006, se dlouhodobě snaží objevovat a využívat pro představení neobvyklé prostory. „Většina našich projektů se nyní odehrává na specifických místech. Pohybujeme se a hledáme původní prostorová východiska pro každý náš počin. Myslím, že je to náš jasný podpis. Divadlo v prostoru. Jsme naprosto adaptabilní,“ doplňuje scénografka Marie Štěpánová.
Před dvěma lety ansámbl například využil prázdný panelák v brněnské čtvrti Juliánov. Uváděl zde inscenaci Nemyslel jsem si věnovanou problematice sexuálního násilí.
