Matka zemřela na alkoholismus. Mého coming outu se už nedožila, říká Stuart

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Román Shuggie Bain mu před pěti lety vynesl prestižní Bookerovu cenu. Příběh chlapce, který v machistickém prostředí dělnického sídliště v Glasgow pečuje o matku závislou na alkoholu, byl inspirován jeho vlastním dětstvím. Stejně jako druhá kniha Mladej Mungo, jíž v Americe usazený skotský autor Douglas Stuart minulý týden přijel představit do Prahy. V českém překladu Ester Žantovské ji vydalo nakladatelství Paseka.

Tentokrát bývalý módní návrhář Stuart vypráví o první lásce dvou dospívajících gayů, jakou v teenagerských letech sám nezažil. Svou sexualitu tehdy úzkostlivě skrýval. „Píšu o tom, jaké je nezapadat do jediné komunity, kterou znáte,“ zmiňuje během rozhovoru v Knihovně Václava Havla.

Váš debutový román Shuggie Bain se stal bestsellerem a byl přeložen do více než 40 jazyků včetně češtiny. Před vydáním ho přitom desítky nakladatelů odmítly. S čím měly problém?

Knižní trh je byznys jako každý jiný. Shuggie Bain vypráví o věcech, které by svět raději přehlížel – chudobě, útlaku žen nebo homosexualitě. Nakladatelé mě tedy odmítali především proto, že v mém románu neviděli komerční potenciál, měli pocit, že příliš mnoho čtenářů neosloví. O to víc mě potěšilo, když kniha obletěla svět. Napsal jsem ji ve skotském dialektu o specifickém prostředí Glasgow, a přesto se s ní dokázali ztotožnit i lidé ze zcela jiných regionů a zázemí, našli si tam něco univerzálního.

Když jsme s mou agentkou začali posílat rukopis nakladatelům, zeptala se mě, jestli chci znát jejich zpětnou vazbu. Řekl jsem, že ano. Věřil jsem, že mi to pomůže stát se lepším spisovatelem. Jenže pak mě dvaadvacetkrát odmítli – aspoň to jsem si myslel. Teprve když jsem přebíral Bookerovu cenu, prozradila mi agentka, že těch odmítnutí ve skutečnosti bylo ještě dvakrát víc. Jen mi to časem přestala říkat, protože si nebyla jistá, jestli to jako debutant unesu. Některá nakladatelství přitom v dopisech předpovídala, že román dostane Pulitzera nebo Bookera. Zároveň ale nevěděla, jak ho čtenářům prodat, což je paradoxní.

Na knize Shuggie Bain jste začal pracovat ve dvaatřiceti a trvalo deset let, než jste ji dokončil. Tehdy už jste přitom byl úspěšný módní návrhář a žil jste na newyorském Manhattanu. Co vás přimělo, abyste se vrátil ke svému dětství v Glasgow a napsal o něm částečně autobiografický román?

Spisovatelem jsem se toužil stát už od raného mládí. Knihu jsem si ale poprvé přečetl až v šestnácti. Kluci z dělnického prostředí si vždycky připadali z literatury vyloučení. Čtení bylo vyhrazeno pro vyšší společenské vrstvy a také bylo určeno spíš dívkám než chlapcům. Když jsem dodělával střední školu a řekl jsem svému učiteli, že bych chtěl studovat angličtinu, doporučil mi, abych se radši přihlásil na oděvnictví. Myslel to dobře, přál si, abych v dospěláckém životě obstál a ušetřil si zklamání.

Tak jsem na něj dal a vybudoval si úspěšnou kariéru v textilním průmyslu. Dělal jsem návrháře pro velké módní značky jako Calvin Klein nebo Ralph Lauren. V hloubi srdce jsem ale celou dobu prahl po dráze spisovatele. Jednoho dne jsem se tak čistě pro vlastní tvůrčí uspokojení pustil do psaní. Na Shuggiem Bainovi jsem pracoval v naprosté tichosti a izolaci, aniž bych se pohyboval v literárních kruzích. Neřekl jsem o tom dokonce ani nikomu ve svém okolí. Už proto, že jsem měl zaměstnání vyžadující, abych neustále sršel kreativitou.

Ke svému psaní jsem se stavěl hodně ochranářsky, pečlivě jsem si ho střežil. Podstatné pro mě bylo, co chci na stránkách sdělit. Přijet do Prahy a dávat rozhovory je samozřejmě příjemné. Není to ale důvod, proč jsem se stal spisovatelem, tím je samotné psaní.

Do Prahy jste přijel představit svůj druhý román Mladej Mungo, který lze vnímat jako volné pokračování Shuggieho Baina. Oba vaši hrdinové jsou dospívající gayové, kteří vyrůstají v dělnických čtvrtích Glasgow s matkami závislými na alkoholu. Jejich otcové jsou nepřítomní, nebo dokonce mrtví. Co máte s hlavními postavami svých knih společného?

Všechno. Pocházím ze stejných poměrů. Sám vím, jaké to je, když mladý muž zoufale touží patřit tam, kde se narodil, ale vždycky zůstane outsiderem. Okolí ho nikdy nepřijme, protože nesplňuje představu té správné maskulinity. Skrze umění se tak snažím pochopit, kdo jsem, porozumět zemi, v níž jsem vyrůstal, a všem silám, které mě jako mladého muže utvářely. Ať už jde o závislost, vysokou nezaměstnanost, patriarchát nebo tlak protestantské komunity. Momentálně pracuji na posledním díle triptychu, uzavírám kruh, který zachycuje život queer lidí ve Skotsku od 70. let až po současnost.

Glasgow 80. a 90. let popisujete jako město plné násilí. Dospívající kluci se na ulici vzájemně bijí do krve, hází cihly na policisty, předhánějí se v machismu a homofobii. Jak často jste agresivitě, šikaně a rvačkám musel sám čelit?

Předně bych zdůraznil, že Glasgow je město plné sounáležitosti. Je velmi rovnostářské, místní obyvatelé jsou hrdí na svůj dělnický původ a vzájemně si pomáhají, nikdo se nad nikoho nevyvyšuje. Zároveň ale metropoli sužuje mnoho sociálních problémů – zejména vysoká nezaměstnanost, ale také kriminalita a chudoba, které bují na sídlištích. Když byla v 60. let budována, lidé věřili, že jim poskytnou lepší životní podmínky. Nakonec se však stala symbolem bídy, co vás pohltí a už vás nepustí.

Násilí pro mě bylo v dětství na denním pořádku. Ve škole mě spolužáci běžně šikanovali, protože jsem byl gay. Glasgow je hodně maskulinní a mužství bylo dospívajícími kluky z dělnického prostředí vnímáno ve velmi úzkém pojetí. Vycházeli ze vzoru svých otců. Už jako pětiletý jsem si v kolektivu připadal divný a nezměnilo se to až do mých dvaceti.

Když mi bylo kolem patnácti, přidal jsem se k protestantskému gangu. Mladí muži se scházeli a bojovali s kluky z jiných sídlišť. Hájili si tak svoje teritorium, dobývali si v sousedství respekt, nebo se mstili. Brali jsme to jako všední volnočasovou aktivitu, přišlo nám to zábavné. Neznamená to, že by se násilí šířilo v celém Glasgow, v knize jsem vycházel z konkrétního prostředí. Chtěl jsem ale napsat postavu, která by do toho světa byla nedobrovolně vtažena. Mungo se jako mladý protestant zamiluje do jiného mladíka, což je v jeho komunitě samo o sobě tabu. Kluk jménem James, do něhož se zakouká, je ale navíc katolík – člen nepřátelského gangu.

Love story mezi Mungem a Jamesem tedy připomíná příběh Romea a Julie…

Trochu ano. Sektářské myšlení je v Glasgow velice rozšířené. Skotové jsou protestantský národ. Po mnoho století ale do země migrovali Irové a lidé ze Skotska zase mířili do Irska. Proto v Glasgow žije také velmi početná populace katolíků. Sám pocházím z domácnosti smíšených vyznání – matka byla katolička a otec protestant. Náboženství jsme měli denně na stole.

Jedním z klíčových témat vašeho druhého románu je toxická maskulinita. Mungo je křehký a citlivý. Starší bratr, sestra a matka z něj ovšem chtějí udělat „správného chlapa“, který nikdy nebrečí, neprojevuje žádnou slabost. Byl to jediný způsob, jak v drsných podmínkách přežít?

Nemyslím si, že by veškerá maskulinita byla toxická. Ani bychom podle mě neměli zanevřít na mužské ctnosti. Očekává se, že muži budou silní, stateční a sebejistí, což jsou všechno důležité hodnoty, když na to přijde. Problém nastává, když si v oblastech jako Glasgow zvyknou dělat neuvěřitelně těžkou, nebezpečnou práci, ale zároveň jsou za ni špatně placení. Při těžbě uhlí mohli horníci v podzemí kdykoli zemřít, loďaři zase mohli kdykoli spadnout z dvacetimetrového stěžně. Smrt pro ně byla dennodenním rizikem, riskovali život, a přesto byli nedoceněni. Aby se s tím dokázali vypořádat, začali potlačovat své emoce a nepříjemné otázky držet v sobě.

Právě odtud pak často pramení sklony k násilí a nezřízenému pití. Je to forma samoléčby, způsob, jak upustit páru. Nedovolíte si říct, že se bojíte, nebo že nechcete pracovat v uhelných dolech, a tak do sebe v pátek večer lijete alkohol. Muži potřebovali živit své rodiny, nosit domů peníze, a tak dělali to, co znali od svých otců. Když se téhle omezené představě maskulinity pokusíte vzdorovat, začnete být podezřelí a zároveň se pro druhé stanete zrádci. Budou mít pocit, že pohrdáte jejich hodnotami.

Mladej Mungo se navíc odehrává po éře thatcherismu, kdy se továrny v Glasgow zavíraly…

Ano, koncem 70. let do premiérského křesla nastoupila Margaret Thatcherová a postupně zničila průmysl napříč celou Británií. Průměrná nezaměstnanost v zemi se tehdy myslím vyšplhala na 18 procent. V Glasgow se ale dostala snad na 26 procent. Muži, kteří dosud vykonávali všechnu tu nevděčnou práci, najednou slyšeli, že už je jejich země nepotřebuje. Ztratili naději, přišli o své místo ve světě. Nevěděli, co si počít se svým životem, a tak se ještě víc ponořili do všech těch temných věcí.

Vrátil bych se ještě k první lásce dvou náctiletých gayů, která vašemu románu navzdory veškeré brutalitě dodává něhu. Prozradíte mi, kdy jste se poprvé zamiloval do kluka?

Sám jsem svou první lásku poznal v mnohem pozdějším věku. Jako teenager jsem byl příliš uzavřený. Dlouho jsem měl pocit, že jsem jediný gay na světě. Nedokázal jsem si představit, že existují další lidé jako já. Všichni jsme se snažili skrývat, kým opravdu jsme, a tak ani nebyla šance, že bychom se vůbec skamarádili, natož abychom se do sebe zamilovali. Teprve zpětně mi došlo, že jsem ve škole nebo na ulici nepochybně míjel i jiné homosexuály – nejen mého věku, ale také starší. Takových mužů byly celé generace a mě začalo zajímat, jak se jim asi žilo.

Mladej Mungo je tedy o teenagerské lásce, kterou bych si během dospívání přál prožít, ale bohužel jsem ji neprožil. Gay romance už samozřejmě v literatuře nejsou nic nového, existují romány jako Maurice nebo Linie krásy. Jenže vypráví o mužích ze středostavovského prostředí, odehrávají se na internátních školách nebo v kosmopolitních městech.

A vy jste chtěl ukázat, čím si procházejí gayové z chudších poměrů…

Ano, pokud pominete odlišnou třídní zkušenost, nemůžete podle mě to, co zakoušejí homosexuálové, nikdy zachytit v celé šíři. Gayové z dělnického prostředí měli podstatně méně příležitostí – nemohli jen tak utéct z rodného města, odstřihnout se od své komunity, zavrhnout zažité představy o maskulinitě a žít si po svém. A teď nemluvím jen o 80. nebo 90. letech. Ani dnes nejsou ve stejné situaci jako homosexuálové z privilegovaných vrstev.

Jaký byl váš coming out?

Když mi bylo šestnáct, matka zemřela na alkoholismus. Mého coming outu už se nedožila. Se závislostí bojovala celé moje dětství a otce jsem nikdy nepoznal. Stal se ze mě sirotek, přišel jsem o jediného rodiče i o svůj domov. Musel jsem od základu změnit život, odstěhovat se z našeho bytu a začít se spoléhat na sebe. Najednou nebyl nikdo, koho bych mohl zklamat, a tak jsem si řekl, že k sobě konečně budu upřímný a postavím se za své pravé já.

Pořád jste měl ale sourozence…

Ano, můj starší bratr mě litoval. Dobře si uvědomoval, jak těžko se mi bude žít, když nebudu jako jiní muži. Zároveň se za mě cítil být zodpovědný, protože v mém životě vždycky představoval otcovskou figuru. Když zjistil, že jsem gay, vyčítal si, že mě nenaučil, jak být správným mužem. Bral to jako své selhání.

Mungo i Shuggie se o své závislé matky úzkostlivě starají, mají pocit, že se bez nich neobejdou. Upozaďují sami sebe a na vlastní život rezignují. Vy jste se ale odstřihnout musel, okolnosti vás k tomu přinutily.

Ano, neměl jsem na výběr. V šestnácti jsem skončil bez domova, musel jsem si najít bydlení, sehnat si práci, abych si vydělal na nájem, a pokusit se dodělat školu, kam jsem kvůli šikaně a péči o závislou matku skoro nechodil. Právě proto jsem ostatně nešel studovat angličtinu, zameškal jsem tolik učiva, že bych se spolužáky na univerzitě nedokázal držet krok. Oděvnictví bylo praktičtější, nešlo tam o akademické znalosti. Vyučil jsem se pletařem, pro velké módní značky jsem pak navrhoval především pletené výrobky.

Ale zpátky k vaší otázce. Přestože jsou obě matky v mých románech alkoholičky, v mnohém se od sebe liší. Shuggieho matka Agnes je velmi hrdá, zakládá si na své důstojnosti. Skoro jako by ztělesňovala zašlou slávu Glasgow. Mungova matka Maureen naproti tomu nikdy nebyla dobrým rodičem, pýcha a sebeúcta ji chybí. Vyrůstala v době, kdy už Glasgow pozvolna upadalo. Nepoznala nic jiného než chudobu předávanou z generace na generaci. Kdyby se ty dvě někdy potkaly, myslím, že by si zrovna nepadly do oka.

V obou svých románech ukazujete, jak vypadá závislost u žen, což mi přijde důležité. Alkoholismus totiž myslím bývá častěji vyobrazován jako mužská záležitost.

Od kritiků ze střední třídy často dostávám otázku, proč v obou svých románech o matkách alkoholičkách vůbec píšu. Ze své perspektivy vnímají závislost jako epidemii, která postihuje spíš izolované jednotlivce. V dělnickém prostředí jde ale o sociální problém ničící celé čtvrti i města. Ve Skotsku loni na alkoholismus zemřelo přes tisíc lidí. Jako dítě jsem si připadal hodně sám, protože jsem byl gay. Nikdy mi ale nepřišlo, že bych byl jediný, kdo má závislé rodiče. Věděl jsem, že se pije i v jiných domácnostech.

Ženy přitom musí alkoholismus držet v tajnosti. Do hospod začaly v Glasgow samy chodit až v době, kdy jsem byl malý. Dřív je tam museli doprovázet jejich manželé. Když se můj dědeček vypravil na pivo, musela tam pro něj babička poslat mého bratra, protože by ji tam samotnou nepustili. Pokud mají ženy problém s pitím, je to jejich soukromá hanba. Kdyby se to rozneslo v okolí, poškodilo by to nenávratně jejich reputaci. Děti to dobře vědí, proto matkám pomáhají alkoholismus skrývat. Přirozeně je tak chrání.

Až v posledních deseti letech začínáme sdílet své nepřikrášlené příběhy a odhalovat pravdu. Do té doby jsme se skutečnost naopak snažili všemožně zastírat, což ale nakonec jenom posilovalo naši osamělost a stigma. Právě to ostatně spojuje Agnes se Shuggiem i Munga s Maureen. Matky i synové mají tajemství, která ostatní nesmí objevit – ať už je to alkoholismus, nebo homosexualita.

Zmiňoval jste, že chystáte závěrečný díl svého románového triptychu. O čem bude?

Na detaily je ještě příliš brzy. Něco málo ale prozradit můžu. Shuggie Bain byl o šestiletém chlapci v éře thatcherismu, Mladej Mungo vyprávěl o patnáctiletém mladíkovi za vlády Johna Majora a můj třetí román bude sledovat třiadvacetiletého muže v časech Tonyho Blaira. Nezajímají mě jen každodenní životy gayů z dělnického prostředí, ale i britské garnitury, které jejich podmínky ovlivňují. Moje knihy jsou velmi politické.

Stal jste se už spisovatelem na plný úvazek?

Ano, to je ta nejlepší věc na Bookerově ceně. Spousta mých přátel si myslela, že jsem blázen, když jsem se po pětadvaceti letech rozhodl opustit módní průmysl a stát se spisovatelem. Pro mě to byl ale sen, o který jsem celý život usiloval, a jsem vděčný, že jsem si ho mohl splnit.