Muzikál o Gisèle Pelicot: Za sladkými melodiemi se skrývá hrůza

V roce 2020 byl Dominique Pelicot zadržen poté, co v supermarketu tajně natáčel zákaznice pod sukněmi. V jeho zabavených elektronických zařízeních následně francouzská policie objevila více než 20 tisíc fotografií a videí se šokujícím obsahem. Záznamy odhalily, že muž mnoho let omamoval svou manželku Gisèle Pelicot léky a umožňoval desítkám mužů, aby ji znásilňovali.

Kauza známá jako případ Pelicot před několika lety vyvolala celosvětovou pozornost. Nyní ji brněnské Divadlo Husa na provázku přeneslo na jeviště v inscenaci La vie en rose. Premiéru měla minulý týden.

Režisérka a autorka Eliška Balog, dříve Říhová, zvolila zdánlivě překvapivou podobu muzikálu. Milostné šlágry a srdceryvné šansony v něm doplňují mrazivý příběh ženy vyrovnávající se s odhalením, které převrátilo její dosavadní život. Největší otázka dopředu zněla, zda tato forma může obstát, aniž by drastický příběh zlehčila.

Režisérka s dramaturgyní Veronikou Onheiserovou vyšly z motivu omámení. Pro více než dvouhodinovou inscenaci zvolily snovou stylizaci a zpomalené tempo, jako by všichni na jevišti žili pod vlivem sedativ. Atmosféru téměř mrtvolného klidu dotváří měkké osvětlení Jana Huga Hejzlara, které se s umělým kouřem rozlévá po scéně vytvořené Markem Cpinem.

Její značnou část zabírá pyramida složená z praktikáblů, přes kterou je natažena látka s idylickými motivy domova. Připomíná obří nadýchanou peřinu, do níž na začátku večera ulehá matka se svými třemi dětmi. Na vrcholku útvaru trůní Dominique v podání Dušana Hřebíčka. Herec oděný do blankytně modrého kostýmu pohádkového prince vládne svému ospalému království dobromyslnými gesty a jemným hlasem.

Jeho obyvatele se zprvu marně pokouší zvoněním budíku probudit Jan Kolařík v roli strážníka Perreta, který jako první konfrontuje Gisèle s bolestnou pravdou.

Tvůrkyně rozdělily postavu Gisèle mezi tři herečky – Růženu Dvořákovou, Markétu Matulovou a novou posilu souboru Sofii Chalányovou. Všechny jsou oblečené do volných nočních košil a obličej skrývají pod růžovými kompresními maskami. Zakryté tváře i nemotorné pohyby po obří peřině, jejíž měkký povrch ztěžuje vzpřímený postoj, vyvolávají dojem, jako by ženy byly pod vlivem mocného kouzla, z něhož se postupně snaží vymanit.

Jednotlivé hrdinky představují odlišné, vzájemně se střetávající podoby Gisèlina prožívání. První stále setrvává v představě šťastného manželství a nedokáže si připustit, co se stalo. Druhá se již pokouší probudit a vyrovnat se s odhalenou skutečností. Třetí přichází až ve chvíli, kdy se začíná osvobozovat nejen od manželova vlivu, ale také od představ druhých o tom, jak se má chovat oběť. Součástí tohoto procesu je i odvolání vypočítavé advokátky, kterou s až karikaturním gustem ztvárnila Tereza Volánková.

Alegoricky pojatý příběh provázejí pěvecká čísla. V jedné z úvodních scén Dušan Hřebíček zpívá skladbu Je jaká je, známou z interpretace Karla Gotta. Sladká píseň o ženě, která se vymyká mužským představám, získává v jeho podání znepokojivý význam. Zvlášť když zazní verš Zdeňka Borovce: „Jsi jiná, než chci já.“ V ústech muže, jenž svou manželku léta omamoval a zneužíval, už nejde o nevinné povzdechnutí.

Zkreslená hudba Jakuba Urbánka podporuje snovou atmosféru a zároveň pomáhá podvracet původní vyznění písní. Také jejich výběr má svou logiku. Dominique zpívá převážně hity mužských interpretů, v nichž se romantický cit často prolíná s touhou ženu vlastnit či ovládat. Například v Nebude to ľahké od Richarda Müllera muž odmítá přijmout rozchod a své bývalé vyhrožuje.

Repertoár Gisèle naproti tomu zachycuje proměnu jejího postoje k lásce – od bezvýhradné oddanosti v Hymne à l’amour spojené s Édith Piaf až po odhodlání pokračovat v životě za zvuku Já půjdu dál, vycházející z hitu Glorie Gaynor.

Ještě jiným způsobem odkazuje k širšímu společenskému rozměru případu hudební číslo Ten dělá to a ten zas tohle. Píseň známou z filmu Císařův pekař – Pekařův císař, která oslavuje rozmanitost lidských povolání, na jevišti využívá advokátka k výčtu profesí mužů znásilňujících Gisèle. Rozverná melodie tak získává děsivou ironii. Připomíná, že pachatelé pocházeli z různých společenských prostředí a jejich jednání nelze odbýt představou několika výjimečných monster. Právě zde však inscenace zachází s nadsázkou nejdál a přibližuje se hranici její etické únosnosti. Komický účinek totiž může snadno přehlušit závažnost činů, o nichž se zpívá.

Spojení drastického případu s důvěrně známými písněmi vytváří zvláštní, nepříjemné pnutí. Bezstarostná lehkost melodie se proměňuje v tíseň, místy až hrozivou grotesku. Tak tomu je například ve scéně Kocábky, kterou zpívají traumatizované děti v podání Terezy Maxmilián Marečkové, Dalibora Buše a Pavla Gajdoše. Rády by odpluly pryč od rozpadajícího se rodinného života. Gisèle se k nim pokouší připojit, ale stále za nimi zaostává.

Vedle populárních písní využívá režisérka také pohádkové motivy, především příběh o Šípkové Růžence. Dominique však není princem a zachráncem, který by manželku probudil, ale naopak tím, kdo ji drží v bezvědomí. Pohádkový rámec tak propojuje fyzické omámení Gisèle s jejím postupným uvědomováním si skutečnosti.

Další rovinu představují Hrátky s čertem, jejichž prostřednictvím Dominique získává groteskní podobu ďábla. Čertovská stylizace slouží především komickému a znepokojivému účinku.

Eliška Balog nestaví pouze na kontrastu mezi muzikálovou formou a závažným případem. Pracuje i s tím, co divák o skutečném příběhu ví, a tím, co mu inscenace ukazuje. Samotné sexuální násilí herci na jevišti přímo nepředvádějí. Hrůza vychází především z vědomí, co se za zdánlivě idylickým rodinným životem skrývá a co si Gisèle Pelicot dlouho nedokázala připustit.

Do snového světa ostře proniká rozpixelovaný záznam zachycující bezvládně ležící ženu a muže, který ji zneužívá. Obraz násilí prolamuje pohádkovou stylizaci a konfrontuje diváky i protagonistku se skutečností, před níž se dosud bránila.

Zvolená forma může vyvolat rozporuplné pocity, sama o sobě však není známkou necitlivého přístupu. Tvůrkyně inscenaci pojaly jako pokus zprostředkovat nezprostředkovatelné. Místo realistické rekonstrukce případu, která by snadno mohla sklouznout k voyeuristickému zájmu o drastické detaily, se rozhodly pro výraznou divadelní stylizaci. Ta umožňuje sledovat především prožívání Gisèle Pelicot a její postupné vyrovnávání se s následky dlouholetého zneužívání.

Proměnu ústřední aktérky odráží také muzikálová forma. Grotesknost sice nemizí, ale postupně ztrácí tísnivost, až převládá jakási radostná poťouchlost. Například setkání Gisèle s novým partnerem Jeanem-Loupem přechází v tanec na píseň Let’s Twist Again. Muzikál v tu chvíli přestává být pouze prostředkem ke ztvárnění traumatické zkušenosti a otevírá prostor pro nově nabytou radost ze života.

Dalším důležitým rozhodnutím Elišky Balog je neposkytovat jevištní prostor jednotlivým násilníkům, s výjimkou samotného Dominiqua. Jejich výpovědi sice v závěru zaznívají, ale pouze jako útržky přednášené jinými postavami. Těžiště příběhu tak spočívá u jedné ženy a jejího bezprostředního okolí.

Soustředění na individuální zkušenost Gisèle Pelicot má však také své meze. Pokud jde o širší společenské podmínky, které sexuální násilí umožňují, inscenace setrvává spíše u náznaků. Princovská stylizace, milostné písně i výčet profesí narušují představu, že podobné zločiny páchají pouze výjimeční zvrhlíci. Jakou roli však v jednání desítek mužů sehrály zakořeněné postoje k ženám a jak mohlo násilí celé roky pokračovat ve zdánlivě spokojené rodině, tvůrkyně už soustavněji nezkoumají.

Inscenace částečně vychází z knihy Óda na život, kterou letos v překladu Petry Zikmundové vydalo nakladatelství Jan Melvil Publishing. Gisèle Pelicot v ní dostala příležitost sama odvyprávět příběh, který veřejnost do té doby znala především prostřednictvím soudního procesu a médií.

V roce 2024 se zneužívaná rozhodla, že soud s jejím manželem a dalšími obžalovanými bude veřejný. Proces trvající více než tři měsíce skončil odsouzením všech 51 obžalovaných. Dominique Pelicot dostal nejvyšší možný trest – 20 let vězení.

Soudní proces přinesl rozuzlení v rovině viny a trestu, nezodpověděl však všechny otázky, které případ klade společnosti. Ani Eliška Balog je soustavněji nerozvíjí. Její muzikál se místo toho zabývá tím, jak může žena, která byla dlouhá léta zbavována vlastní vůle, znovu získat radost ze života. Právě v tomto vyprávění nachází zdánlivě nepatřičná muzikálová forma své nejsilnější opodstatnění.