Hlavní obsah

HaDivadlo zkoumá, kam vedou naše gaučové diskuze o válce

Barbora Etlíková
Divadelní kritička
Foto: Terezie Fojtová, HaDivadlo

Jiří Miroslav Valůšek v roli divadelního režiséra leží na gauči, který tvoří pomyslný střed inscenace Humanismus 2022.

Reklama

V brněnském HaDivadle ukazují, jak těžké je vést dialog o ruské invazi do Evropy a zcela se v tom neztratit. Vede to totiž k novému pohledu na hranice jako takové. Nejen mezi národy, ale také na ty ve vztazích nebo v umění.

Článek

První premiéra této sezony Humanismus 2022 v režii Ivana Buraje se odehrává v obýváku apartmánu pronajatého přes Airbnb, kde tráví dovolenou pět vztahově propletených postav.

Divadelní režisér David (Jiří Miroslav Valůšek) a produkční Sylvie (Kamila Valůšková) spolu s jejím manželem anesteziologem Víťou (Radim Chyba) ve většině scén jen klidně pózují a rozprávějí.

Muži se pokoušejí pochopit svět ovlivněný válkou na Ukrajině, která posouvá tektonické desky v myslích všech zúčastněných. Jedním z důležitých úběžníků scénáře bohatého na perspektivy je žárlivostí i nejistotou prosáklá komunikace v rámci polyamorického vztahu, v němž žije David se svou přítelkyní Bárou (Táňa Malíková) a s její přítelkyní běloruského původu Nasťou (Magdalena Straková). Dohady o (ne)výhodách otevřeného vztahu tvoří paralelu k debatě mezi Davidem a Víťou o tom, jak moc velká otevřenost vůči ruské kultuře je dnes legitimní na poli umění. David totiž pojal kontroverzní záměr inscenovat básnickou sbírku Josifa Brodského Vodoznaky. Víťa coby jeho odpadlý spolužák z dramaturgie mu připomíná, že tento ruský autor počátkem devadesátých let kritizoval samostatnost Ukrajiny.

Krátkodobě pronajatý gauč se postupně stává významově nabitou metaforou. Situace čím dál častěji ústí do snových výjevů, které mezi ty ostatní přirozeně zapadají. Jsou to decentní pohybové momenty, kdy si postavy přestanou hlídat své obvyklé masky tlumící všechny silnější emoce. Sem se promítají zkušenosti Magdaleny Strakové a Radima Chyby z dlouhodobého působení v nezávislém Divadle D’Epog. Tamní pohybově náročná tvorba je totiž založena na vyjadřování emocí, které z člověka vycházejí spíše nezávisle na jeho vůli a vědomí. Zde sice vstupují do hry nenápadně skrze detaily, přesto zcela zásadně ovlivňují celkovou atmosféru.

Foto: Terezie Fojtová, HaDivadlo

Magdalena Straková jako Nasťa, která je na ruskou šikanu už zvyklá.

Inscenace je z většiny pojata hyperrealisticky, což platí o scénografii Antonína Šilara i o dialozích kopírujících běžnou mluvu lidí pracujících v kultuře. Dá se to říct také o herectví, pro něž je typické záměrné podehrávaní, jistá statičnost a jemné zdůrazňování pozoruhodných detailů. Publikum si často může vybrat, zda se postavám zasmát, posmutnět nebo se nad jejich chováním prostě jenom pozastavit.

Při zpětném ohlédnutí působí Humanismus 2022 jako zúročení zkušeností, které umělci napojení na HaDivadlo nasbírali během pandemie. Obzvlášť to lze vztáhnout na drobnější a experimentálnější Burajovy režie Naši a Vnímání. Shodou okolností se na nich podílel i scenárista Bohdan Karásek, spoluautor textové předlohy Humanismu 2022.

Naši až dokumentárně zachycují vášnivý hovor o klimatické krizi v rodinném kruhu, jehož se účastní rozvedená matka, dcera – aktivistka za klima – a starší dcera s manželem, který podniká se solárními panely. Vnímání pak předkládá období v životě herce, jehož hektické těkání z role do role otrávilo natolik, že se rozhodl nadále hibernovat v ústraní. Humanismus 2022 spojuje s těmito počiny vedle civilního jazyka postav a podobné personální skladby tvůrců také motiv dovolené a odcizující debaty o zásadních společenských tématech v intimním kruhu.

Foto: Terezie Fojtová, HaDivadlo

Brněnské HaDivadlo patří už několik let k nejzajímavějším scénám Česka.

Humanismus 2022 napovídá, že způsob, jímž v HaDivade přistupují ke společenské kritice, doznal posunu. Změna je patrná hlavně v porovnání s inscenací hry Maxima Gorkého Maloměšťáci, doposud asi nejoceňovanější režií Ivana Buraje. Dílo z roku 2018 vyobrazuje rodinné příslušníky stojící tváří v tvář výzvě přijmout zodpovědnost za vlastní životy. Ten úkol v nich vyvolává silné emoce, které z nich dělají sebestředné a sebedestruktivní bytosti, lhostejné vůči prostředí, které je obklopuje.

V Humanismu 2022 ale tvůrci sympaticky projevují mnohem větší pochopení vůči jisté omezenosti postav. Nechávají nás rovněž nahlédnout, jak moc jsou různé masky a hranice důležité a silné emoce přirozené. V případě každé z postav totiž tvoří podstatnou součást její identity. Představa jakéhosi lepšího, pravého já v hloubi nebo nesobecké otevřenosti není ve vyznění díla nic než kulturní konstrukt.

David s Víťou se v klimaxu představení opíjejí do bezvládnosti a ve svém omámení dospívají k upřímným, ale primitivním pravdám typu: „Ty vole, já bych jim normálně s chutí ustřeloval těm zmrdům palice.“ – „Ty jo, ale jsou to taky lidi.“

Bára se propadá do hysterického pláče, když si znovu uvědomí, že vlastně neví, kdo je. V tom všem figurují dva důležité hlasy mající dobré důvody tato nekontrolovaná nahlížení do niter brzdit. Jedním z nich je Sylvie, protestující ve snaze ochránit rozpadající se rodinu proti všem vyhroceně zásadovým postojům.

Rozprav se moc neúčastní ani Nasťa, která v ruskojazyčném kontextu a v obavách z možnosti ruské invaze žije odmalička. Nedává to okázale najevo, spíš to z ní vypadne v momentu její největší únavy, ale emočně přepjaté debaty českých postav ji dost míjejí.

Humanismus 2022

Autoři: Ivan Buraj a Bohdan Karásek

Režie: Ivan Buraj

Dramaturgie: Matěj Nytra

Scéna: Antonín Šilar

Zvukový design: Michal Cáb

Kostýmní spolupráce: Anna-Natalia Fajnorová a Nikol Piškytlová

Light design: Adam Gazárek, Nikol Piškytlová a Barbora Sosnovcová

Dramaturgická spolupráce: Anna Prstková

Asistent režie: Jakub Štrba

Hrají: Radim Chyba, Táňa Malíková, Magdalena Straková, Jiří Miroslav Valůšek, Kamila Valůšková, Jakub Spišák j. h. a Jiří Svoboda j. h.

Premiéra: 12. listopadu 2022

Reklama

Související témata:

Doporučované