Recenze: Lekce v citlivosti. Film přináší mrazivé svědectví o tragédii

Tuniská režisérka Kaouther Ben Hania odvážným způsobem zpracovala úmrtí pětileté palestinské holčičky Hind Radžab, která v Pásmu Gazy začátkem roku 2024 marně čekala na příjezd záchranářů. Drama se pohybuje na pomezí dokumentu a fikce. Využívá skutečný hlas dívky, jež v jinak relativně klidném městě Rámalláh na Západním břehu Jordánu komunikovala s pracovníky Červeného půlměsíce.

Kamera neopouští prostory této humanitární organizace, děj se odvíjí takřka v reálném čase a veškeré napětí pramení z bezmoci. Dívka je jen osm minut jízdy od nejbližší sanitky. Jenže vzhledem k povaze konfliktu není možné zavolat zdravotníkům, aby k ní prostě dorazili a vysvobodili ji z rozstříleného auta, v němž je kromě přeživší několik mrtvých rodinných příslušníků.

Nejprve je třeba se spojit s Červeným křížem, ten následně musí zkoordinovat postup s izraelskou armádou, najít trasu, kterou lze jet, a nechat ji schválit. Teprve pak Izraelci dají přes Červený kříž kolegům z Červeného půlměsíce zelenou. Po většinu snímku se odvíjí tato nekonečná procedura, zatímco na drátě je stále vyděšenější předškolačka. Její reálný hlas vnáší do místnosti zdrcující emoce.

Snímek připomíná dánský thriller Tísňové volání z roku 2018, jehož drama se též odvíjelo od jediného telefonátu a zůstávalo v prostředí tísňové linky, přičemž veškeré hrůzy se odehrávaly mimo obraz. Hlas Hind Radžab ovšem vypráví skutečný příběh. To mu na jedné straně dodává na autentičnosti, zároveň jsou ale některé tvůrčí volby lehce problematické.

Po premiéře v Benátkách se objevily debaty o tom, nakolik je etické využívat skutečné hlasové záznamy zesnulé dívky. Film tento materiál určitě nijak nezneužívá, jakkoli jde nepochybně o nejsilnější složku díla. Kromě toho tvůrci zachycují frustraci a fyzické i citové vyčerpání pracovníků Červeného půlměsíce, především Omara, který s dívkou jako první naváže kontakt. Nejraději by zavolal přímo posádce sanitky a navigoval ji k cíli.

Jeho kolega Mahdi, jenž má koordinaci na starosti, mu připomíná, že to nejde, že je třeba vše posvětit, jinak zdravotníci dopadnou tak jako spousta dalších, jejichž fotky visí na nástěnce coby upomínka předchozích tragédií.

„Chceš vše koordinovat s armádou, která je zabila?“ vyjadřuje Omar své rozhořčení a obviňuje Mahdiho nejen z nečinnosti, ale skoro jako by on sám byl zrádce či komplic. Podobné scény posilují napětí a zároveň kladou otázky ohledně některých absurdních aspektů probíhajícího postupu izraelské armády v Gaze.

Místy je cítit, že podobná dramatizace probíhá trochu na sílu, pro potřeby udržení napětí. Jde o osvědčené postupy v podstatě hollywoodského střihu, u nichž se lze oprávněně ptát, nakolik korespondují s využitím autentického záznamu. Občas je přitom lehce nadužíván i ten, když se proběhlé dialogy znovu přehrávají ve chvílích, kdy se spojení s dívkou z různých důvodů přerušilo.

Hlas Hind Radžab ovšem přes tyto drobné neduhy plní důležitou roli. Ve chvílích, kdy se o situaci v Gaze informuje útržkovitě či pomocí abstraktních statistik v podobě počtu mrtvých, dostává prostor jeden konkrétní osud.

Snímek funguje coby univerzální poselství o absurditě války i jako dosti konkrétní záznam jímavé tragédie, během níž zbytečně zemřela malá holčička a následně i zdravotníci – to vše poté, co byla mašinérie protokolů dokonána a bezpečné záchranné misi zdánlivě nic nemělo stát v cestě.

Film se nepokouší dobrat toho, proč Izrael o situaci takřka 14 dní mlčel. Ani proč přesně k ní došlo, jestli mohlo jít o omyl, či jeden z důkazů toho, že se izraelská armáda chová v Gaze – jemně řečeno – značně nestandardně. Na dopadu snímku to nic nemění.

Tvůrci sugestivně líčí konkrétní případ bezpráví, doslova dávají hlas jedné z obětí, jež často nejsou dostatečně slyšet. Je to cenné svědectví obzvlášť v situaci, kdy ve společnosti převládá pocit, že si každý musí vybrat tu správnou stranu.

Hlas Hind Radžab jistě zapůsobí spíše na diváky, kteří se nedomnívají, že v izraelsko-palestinském konfliktu je třeba si vybrat tým jako na fotbale. A že není dobré vést debatu výčtem příkoří na jedné i druhé straně.

Jeden film nemůže zažehnat dekády trvající střet, často poháněný více emocemi než racionalitou. Ale právě bezprostředním zachycením jedné tragédie může apelovat na to, že i pokud jste „tým Izrael“, je dobré nezavírat oči před tím, že také mnoha nevinným Palestincům se dějí hrozné věci, které není dobré bagatelizovat a omlouvat jen coby nutný následek předchozích činů druhé strany.

Na letošním ročníku německého festivalu Berlinale, tom odjakživa nejpolitičtějším z velkých evropských kinematografických přehlídek, proběhla poměrně vyhrocená debata o tom, nakolik filmy jsou a mají být politické. Předseda poroty Wim Wenders pronesl, že „je třeba se držet dál od politiky“ a že žádný snímek stejně nikdy nepřesvědčil jakéhokoliv státníka, aby na cokoli změnil názor. Slavný tvůrce tak reagoval na otázku, proč festival odmítl vyjádřit solidaritu s utrpením Palestinců.

Pár zdrženlivých vět nastartovalo mnoho diskuzí a ukázalo především na to, jak komplikované je v současném geopolitickém klimatu vést jakékoli debaty na podobná témata. Natož aby byl takový dialog opravdu plodný.

Přesvědčení filmových avantgard a nových vln 60. let minulého století, že kinematografie může změnit svět, zjevně dávno pominulo. Přesto je dobře, že stále vznikají nejen výsostně a otevřeně politické snímky, ale také díla jako Hlas Hind Radžab. Tedy v jádru hlavně citlivá dramata, která nechtějí působit revoluci, ale třeba jen vyvolat empatii. A případně také debatu, jež nebude připomínat střet fotbalových fanoušků.