Hlavní obsah

Je Kunsthalle vstupenka do umělecké Evropy, nebo jen drahý špás?

Tomáš Klička
Výtvarný publicista
Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy

Vidina světlých zítřků se pojí s otevřením každé nové galerie. Náročnější než očekávání vyvolat, je jim však dostát.

Reklama

14. 3. 2022 15:00

Nový výstavní prostor Kunsthalle se otevřel 22. února letošního roku. Spasí českou uměleckou scénu? Nebo je to jen rafinovaný nástroj, jak zvýšit reputaci zakladatelů Pudilových?

Článek

Komentář si také poslechněte v audioverzi.

Prahu před otevřením nové galerie zaplavily reklamní citylighty a instastories se plnily příspěvky z exkluzivního openingu pro zvané. Ze zahájení se stal „talk of the town“, který vedle místních kulturních rubrik posilovala i publicita v zahraničních médiích, jaká v případě Prahy nebývá zvykem.

Rubem nablyštěného otevření se stala demonstrace třicítky lidí, především z řad současných umělců. Protestující se vymezovali například proti tomu, že existenci nového uměleckého prostoru podle nich umožnilo obchodování s fosilními palivy. Za vybudováním Kunsthalle stojí manželé Pudilovi, kteří výstavní síň dotují skrze svou soukromou nadaci Pudil Family Foundation. Petr Pudil se v roce 2005 zúčastnil odkupu Mostecké uhelné společnosti od skupiny Appian Group a v roce 2010 svůj podíl prodal společnostem Pavla Tykače.

Umění pro všechny

Není těžké nechat se okouzlit novotou a velkorysostí rekonstrukce bývalé transformační stanice. Atraktivně působí i neony a projekce na zahajovací výstavě, jejímž tématem se stala elektřina. Kunsthalle Praha tak trochu paradoxně v prostorech někdejší trafostanice vyvolává ducha původního místa, ze kterého však příliš nezůstalo. Došlo totiž, byť s posvěcením památkových úřadů, k vybourání vnitřních dispozic této technické památky. Někdejší slávu Zengerovy trafostanice postavené ve 30. letech připomíná jednak podrobná panelová výstava připravená historičkou architektury Vendulou Hnídkovou, jednak ústřední tahák otevíracího programu Kinetismus: 100 let elektřiny v umění.

Právě tuto výstavu lze chápat jako pokus o realizaci prohlášení o tom, kterak bude galerie fungovat mezinárodně. Výstava vznikla v úzké spolupráci s Centrem pro nová média v Karlsruhe (Zentrum für Kunst und Medien Karlsruhe) a jejím hlavním kurátorem je Peter Weibel, ředitel ZKM, umělec a uznávaný teoretik spolupracující například s Bruno Latourem. Respektovaná německá instituce je od devadesátých let významnou platformou novomediálního umění a patrně i proto současná výstava zpřítomňuje dějiny nových médií skrze množství dnes už kanonických autorů, pionýrů v zacházení s novým technologiemi jako je třeba Jeffrey Shaw nebo Woody Vašulka.

Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy

První výstava v Kunsthalle? O elektřině v umění.

Jde o solidní, na přípravu jistě náročný průřezový projekt. Cenná se jeví zejména historická část výstavy. Blíže k současnosti pak převládají spíše formálně efektní díla. Audiovizuální podívaná a množství fotogenických zákoutí na Kinetismu dovede uspokojit i návštěvníka s nižšími nároky, o kterého instituce, pro kterou má vstupné znamenat důležitý zdroj příjmů, nicméně musí usilovat také (Pudilovi hodlají instituci financovat z vlastních peněz, a postupně čím dál tím více z dárcovství a výdělků KHP, aniž by přijímali granty).

Z hlediska proklamované strategie galerie, jejíž součástí je zviditelňování českého umění na evropské úrovni, stojí za pozornost snaha kurátorů o zdůraznění v tuzemsku dobře známého autora avantgardních světelných plastik Zdeňka Pešánka. Ten je proto na počátku vystaven bok po boku velkých jmen jako je Naum Gabo nebo Marcel Duchamp. Pešánek dodává v očích zahraničního návštěvníka výstavě lokální příchuť a galerie při té příležitosti nechala přeložit do angličtiny jeho programovou knihu Kinetismus. Uvidíme, zda takový tah skutečně bude mít dopad, efekt motýlích křídel zafunguje a s Pešánkem se napříště setkáme i za hranicemi. Příklad Toyen, které se to dnes po letech snad konečně daří, ukazuje, jak nesnadná cesta k tomu vede.

Výstavní mlha

Jedna výstavní vlaštovka ale jaro nedělá. Kunsthalle dává nahlas najevo své mezinárodní ambice, kterým odpovídá už marketingově účinná volba jejího názvu. Do této role se situuje po obdobných pokusech Jiřího Fajta v čele Národní galerie (Fajt má mimochodem k Pudilovým blízko již od dob působení v NGP). Evropský networking, zdá se, týmu a vedení galerie vychází. Jaké by ale mohl přinést v budoucnu plody, není v tuto chvíli tak úplně zřejmé. Za sebou má KHP kromě aktuálních výstav i několik předešlých projektů (Facade project, Living Kunsthalle), přesto se programové plány galerie zvnějšku jeví mlhavé.

Své záměry Kunsthalle proklamuje obecně – chce se věnovat umění v širokém záběru 20. a 21. století. Střízlivě, byť neurčitě hovoří vedení o snaze rozšířit kulturní nabídku města. Zaznívají i slova jako experiment a výzkum. Takových institucí však existuje řada a není jasné, co bude výstavní dramaturgie akcentovat a jakou mezeru vyplní. Mají i napříště, tak jako teď, dominovat nová média? Nebo bude galerie ve snaze dohnat Západ reprodukovat poněkud unifikovaný vkus uměleckých veletrhů a bienále a lovit trendy hvězdy? Zvolí vzhledem k aktuálním kontroverzím spíše apolitická témata? Nebo získá svébytný profil, který skutečně bude zajímavý i evropsky, tak jak se to podařilo např. sběratelkám stojícím za Julia Stoschek Collection nebo TBA 21? A nepřevládne snad nakonec sebeprezentace Pudilových?

Vidina světlých zítřků se pojí s otevřením každé nové galerie (notabene když bylo tak nákladné – hovoří se o 800 milionech). Náročnější než očekávání vyvolat, je jim však dostát. Ať už někdo Kunsthalle podezírá z tzv. artwashingu, nebo ji naopak chápe coby zářný příklad velkorysého mecenátu, střízlivě viděno získává Česká republika středně velkou instituci, která teprve v nejbližších letech nabyde jasné kontury a čitelnou tvář.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované