Překračoval světy. Šíma ve Francii maloval i lóže na plesech ruských emigrantů

Když začátkem 60. let minulého století historička umění Anna Masaryková připravovala v plzeňské Západočeské galerii výstavu děl Josefa Šímy, malíře žijícího ve Francii požádala o zapůjčení návrhů vitráží, které vytvořil pro město Remeš. V Československu už se tou dobou uskutečnilo několik Šímových přehlídek a vnučka prvního československého prezidenta toužila po něčem, co jinde nebude k vidění.

„Šíma chtěl v Plzni vystavit už hotová, poskládaná a do olova zalitá vitrážová skla, kterými by prostupovalo světlo a jejichž vizuální efekt by byl co nejpřesvědčivější. To by ale bylo z hlediska případného transportu komplikované, a tak po dohodě s Annou Masarykovou nakonec zapůjčil sérii třinácti kresebných návrhů vitráží z roku 1961,“ vysvětluje ředitel galerie Roman Musil. Byla to série studijních skic určených pro výzdobu Vřídelní kolonády v Karlových Varech, na které Šíma pracoval s architektem Václavem Rajnišem.

Z karlovarské zakázky nakonec sešlo, náčrty s autorovým jemným rukopisem ale žijí dál — začíná jimi aktuální výstava Šímových děl nazvaná Mezisvěty, kterou lze do 1. března 2026 vidět v plzeňské síni Masné krámy.

Nákresy šedo-zlatě laděných skel pro Karlovy Vary a také modrozelená, pod galerijní strop zavěšená ukázka vitráží remešského kostela sv. Jakuba může mít v tomto kontextu dvojí význam: jednak coby ilustrace prostupu stínu a světla, jednak coby méně známá kapitola Šímovy tvorby. Zkrátka mezisvěty.

Josefa Šímu, který žil v letech 1891 až 1971, nyní kurátorka Alena Pomajzlová připomíná téměř přesně po šedesáti letech od výstavy zorganizované Annou Masarykovou. A také sedm let po přehlídce s podtitulem Cesta k Vysoké hře, kterou pro Brno a Prahu vytvořila kunsthistorička Anna Pravdová.

Její projekt se soustředil na Šímovu spolupráci s pařížskými básníky experimentujícími s jazykem i stavy vědomí, kteří se sdružovali ve skupině Vysoká hra a s nimiž se rodák z Jaroměře seznámil roku 1927. Mezisvěty nyní mapují ostatní události z 20. a počátku 30. let. Například Šímovo setkání s dadaisty a celou pařížskou komunitou výtvarných umělců.

Mezisvětů - pro běžného diváka místy možná jen stěží postihnutelných - je v Plzni hned několik. Jeden představuje Šímovo proplouvání českým a francouzským prostředím. Zatímco zdejší avantgarda čerpala impulzy tamních kolegů až po cestě teoretika Karla Teigeho do Paříže v roce 1922, Šíma jimi byl inspirován hned v roce 1920. Jeho sólová cesta po trase Brno-Francie se mu otiskla do rukopisu tak, že nikdy nekopíroval ani čistý surrealismus, ani čistý poetismus. Opět něco mezi.

Na počátku 20. let přijal Šíma místo kresliče u firmy Mauméjean vyrábějící kostelní okna a mozaiky ve městě Hendaye na francouzsko-španělských hranicích. Bylo to především kvůli možnosti odjet. Výtvarník tehdy ještě netušil, že v zahraničí zůstane natrvalo, ale odchod do epicentra dění v Paříži na sebe nenechal dlouho čekat. Po příjezdu tam přispěl například k podobě lóží na plesech ruských emigrantů v podniku Bal Bullier.

„Dynamické prostředí, které propojovalo umění s poezií, divadlem, jazzem a cirkusem, prohlubovalo v jeho tvorbě otevřený přístup k dadaistickým absurditám, metafyzické malbě de Chirica a alternativním projevům, odlišných od těch u nás,“ přibližuje kurátorka Alena Pomajzlová.

Na podnik Bal Bullier vzpomínal i sám Šíma. „O půlnoci vystupují slavní klauni Fratellini z cirkusu Medrana. Foujita hraje starojaponské divadlo s obrovským drakem z papíru. Fernand Léger má půl trika pruhováno napříč červeně, půl podél modře, rukávy a kalhoty černé. Stravinskij a Prokofjev jsou zde, někdo hraje jejich skladby na tahací harmoniku s bubnem a mladík tančí uprostřed sálu nahý v černých plavkách pro atlety,“ zapsal si.

Dalším z mezisvětů na plzeňské výstavě je Šímův vztah k poezii a slovy jen těžko popsatelné poetično jeho kreseb i obrazů. Alena Pomajzlová se tomuto často opakovanému pocitu z autorovy tvorby snaží dát pevný obrys s pomocí analýzy poezie podle lingvisty, zakladatele Pražského lingvistického kroužku a Šímova přítele Romana Jakobsona.

Ten zjednodušeně řečeno poukazoval zejména na jazyk básně, nikoliv na obsah. Podobně se podle Pomajzlové dá uvažovat také o dílech ze druhé poloviny 20. let, v nichž na základě tohoto principu Šíma propojuje známé a srozumitelné s racionálně nepochopitelným. Jednotlivé motivy vrství a tím se jejich významy neustále proměňují.

Šímovu poetičnost dokládá album Paříž z roku 1927, v němž křehce ilustroval básně autorů jako Tristan Tzara nebo Pierre Jean Jouve.

Plzeňská výstava představuje Šímu jako kreslíře, malíře i tvůrce plakátů, k prostudování je také korespondence. Kontext doplňuje několik obrazů dobových souputníků: Jindřicha Štyrského, Jana Zrzavého, Maxe Ernsta či Giorgia de Chirica. Veselé ozvláštnění obstarává komiks Kůň Pu, který Šíma vytvářel pro Lidové noviny.

Teorie lingvisty Jana Mukařovského vysvětluje odlišnosti mezi obrazy Josefa Šímy a surrealisty Jindřicha Štyrského; Mukařovský ji vidí v rozdílném pojetí prostoru. U surrealistů, k nimž se Šíma nikdy neřadil, se pak Mukařovský zaměřil na téma torza, které se oproti Šímovu motivu trvale zobrazovanému od 20. let stalo nově stvořeným výrazem problematické doby konce 30. let.

Právě lidské torzo je i součástí Šímovy Evropy, podle Aleny Pomajzlové jednoho ze zásadních obrazů plzeňské výstavy. Prvně byl k vidění v pražské Aventinské mansardě roku 1928. Na plátnech tehdy Šíma nově pracoval s jakobsonovským skladebným principem sestav opakujících se motivů a tvarů, které se vymykaly logice.

Ani Evropu, jíž kromě dvou ženských torz vévodí motiv vejce a která celkově působí závažnějším dojmem než umělcova předchozí tvorba, nelze podle Pomajzlové jednoznačně interpretovat.

Úvod do katalogu k výstavě v Aventinské mansardě napsal Karel Teige, který malířovu proměnu popisoval jako „překročení hranic jednoho a vstupu do jiného světa“. Jako propagátor poetismu pak výtvarníkův nový přístup k tvorbě označil za nezávislou barevnou, grafickou báseň na rozhraní surrealismu a poetismu. „Záhadné, chimérické, bizarní a monstrózní tvary Šímových maleb jsou obrazy negativu života, snu,“ uvedl.