Hlavní obsah

Kdo neumí, ten čumí: K čemu svět potřebuje kritiky?

Irena Hejdová
Scenáristka, publicistka
Foto: Artcam Films, Seznam Zprávy

Kritik objektem kritiky. Hrdinou snímku Síla je publicista Kamil Fila.

Reklama

8. 1. 18:00

Pět let života filmového kritika Kamila Fily v působivém dokumentu Síla přináší dosti nevybíravou zprávu o současných mužích – a nejen o těch, kteří píší filmové recenze.

Článek

Kritik objektem kritiky? Dobře mu tak, pomyslí si krvelačně čtenář, který se v internetových diskuzích rád pohoršuje nad tím, že si někdo dovoluje kritizovat díla jiných. Copak ten kritik někdy něco sám vytvořil, aby mu to zakládalo právo na kritiku? Kdo neumí, ten čumí, a teď na něj ještě budeme čumět my? Film Síla ale nakonec nabízí dosti terapeutický zážitek – nejen ženám, ale i mužům, o kterých vypráví především.

Autoři filmových (nebo jakýchkoliv jiných) recenzí se zhusta stávají objektem odporu čtenářů, kteří mívají pocit, že jim kritici podsouvají, co si o daném uměleckém díle mají myslet. Co zakládá jejich právo vnucovat nám svůj názor? Nejsou to jen nabubřelí nafoukanci, kteří si myslí, že jejich názor spasí celý svět? Součástí recenzentovy práce je nutně i větší či menší porce egoistického přesvědčení o vlastní pravdě – což může být to, co také čtenáře při čtení výsledných děl dráždí nejvíc a vyvolává v něm otázky, k čemu vlastně kritiky potřebuje. Ale odpověď na tuhle otázku je možná velmi podobná odpovědi na otázku, k čemu vlastně potřebujeme film Síla.

Foto: Artcam Films, Seznam Zprávy

Je filmový Fila jen konstruktem?

Síla, která tento týden vstupuje do českých kin, budí bouřlivé reakce už od svého uvedení na listopadovém MFDF Jihlava, odkud si odnesla cenu pro nejlepší střih. Kritici se přece jen nestávají filmovými hrdiny každý den, i když při vzpomínce na postavu jízlivého a nenávistného foodkritika Antona Ega v půvabném animáku Ratatouille se nelze ubránit potměšilé radosti z toho, jak zábavné postavy to mohou být. Nakonec se ale může ukázat, že za vší tou domnělou jízlivostí a nenávistí mohou být citliví a milí jedinci.

Portrét filmového kritika Kamila Fily na první pohled přináší poměrně šokující vhled do hrdinova soukromého života, který se ukazuje být v zásadním rozporu s jeho veřejným obrazem. Fila není jen jedním z nejrespektovanějších českých kritiků, ale také známým feministou, v čemž je kámen úrazu.

Muž, který se ve veřejné debatě zastává žen a brojí proti necitlivým mužům, ve filmu nezvládá partnerské vztahy až na hranu stalkingu, nepečuje dostatečně o svou dceru a na Tinderu loví náhodné známosti na jednu noc. To je v docela ostrém rozporu nejen s Filovým titulem Gendermana, který získal v roce 2018, ale i s Filovými vyjádřeními o tom, že ženy je třeba brát rovnoprávně či že „feminismus není nic jiného než pokračující humanismus.“

Feministické tendence jsou v poněkud zatuhlé české veřejné debatě často zesměšňovány, a tak není divu, že dráždí i Filova vyjádření o neduzích patriarchální kultury a o tom, jak ho uráží znevažování žen. „Stydím se za spoustu projevů tzv. typického chlapského chování a nechci takový být, hluboce to nenávidím,“ říká ve filmu a svými feministickými postoji vysvětluje i to, proč se vrhl do tvrdě maskulinního světa posilování. Aby byl nejen intelektuálně, ale i fyzicky silnější než ti, kteří ženy znevažují. Záběry jeho chování ve filmu ale následně jeho výroky značně relativizují.

Síla sleduje Kamila Filu od jeho 35 do 40 let, film rámují narozeninová setkání s rodinou a záběry hrdinova zátylku v kinosále. Jeho osamělost, introverze a občasná až bolestná sebekritičnost, s níž ve filmu mluví o svých chybách, je v účinném kontrastu se scénami jeho až na hranu hnaného fyzického výkonu. Hrdina se po experimentu s posilováním pomocí steroidů ocitá na pokraji svých psychických i fyzických možností a plácá se v bludném kruhu sebedestrukce, což jeho lékař nevybíravě nazývá systematickým ničením.

Fila zjevně úhlem pohledu Martina Marečka, ale i mnoha svých blízkých, dokáže lépe obstát ve filmové realitě než v té skutečné. „Když se díváš na životy jiných ve filmech, tak jsi schopný analyzovat, co se tam děje. Ale proč nejsi schopný aplikovat tu analýzu na vlastní život?“ ptá se ho ve filmu jeho editorka, které jako by v jiné scéně odpovídal Filův otec, když hrdinovi říká, že filmová realita je mu mnohem bližší a pochopitelnější než ta skutečná. Je také patrné, že pro filmové postavy má Fila často mnohem větší empatii než pro ty reálné.

Foto: Artcam Films, Seznam Zprávy

„Když se díváš na životy jiných ve filmech, tak jsi schopný analyzovat, co se tam děje. Ale proč nejsi schopný aplikovat tu analýzu na vlastní život?“ ptá se Fily kamarádka a editorka Iva Balsarová.

Nebo ne? Je filmový Fila jen konstruktem? V mnoha diskuzích nad filmem už zaznělo, že obraz Kamila Fily ve filmu Síla je prostě jen obrazem, nikoliv odrazem reality. Je to film Martina Marečka, nikoliv film Kamila Fily. Je tak mnohem víc portrétem mužství než portrétem konkrétního muže. Mužství, které je v krizi, nejen ve středním věku, ale tak nějak obecně, tváří v tvář proměnám genderových rolí, i nárokům současnosti a vzrůstající ženské emancipaci.

I sám Fila ve filmu mluví o ztrátě maskulinity, která se například v Hollywoodu projevuje „výrobou obrovského množství extrémně nadlidských superhrdinů“ či naopak množstvím mužů chcípáků v uměleckých filmech.

Kamil Fila se tu tak v podstatě přes všechna zakopnutí stává ještě větším advokátem ženské emancipace už jen tím, jak slabě ve filmu leckdy působí. Zastupuje tu velmi názorně muže, kteří jsou dnes (nejen tváří v tvář ženám) zranitelní a jejich někdejší fyzická síla, která jim dlouho stačila k tomu, aby drželi ve společnosti převahu, přestává stačit. Jsou to pak logicky právě silné ženy, které v tomto filmu drží hrdinu po většinu času nad vodou, ať už jsou to jeho proměňující se partnerky, jeho editorka či švagrová.

Foto: Artcam Films, Seznam Zprávy

Ač z mediálního obrazu tohoto filmu může Kamil Fila působit jako zoufalec, ve výsledku v něm prochází sympatickou a velmi napínavou proměnou.

Chtělo to jistě velkou odvahu, aby se filmový kritik stal filmovým hrdinou. Ve filmu se před diváky fyzicky i psychicky obnažuje, ocitá se tu v situacích, v kterých by se řada z nás před kamerou nikdy ocitnout nechtěla a divákův vztah k hrdinovi pak je zákonitě značně rozporuplný. Nakonec tragikomický hrdina dochází k jakémusi smíření se svými běsy, začíná s novou partnerkou a je to skoro happy end.

Ač z mediálního obrazu tohoto filmu může Kamil Fila působit jako zoufalec, ve výsledku v něm prochází sympatickou a velmi napínavou proměnou. Jakousi cestou iniciace, v níž musí dopadnout až na samé dno, do „nejzoufalejších dnů svého života,“ jak to ve filmu nazve, aby našel sám sebe. Jeho pokusy o fyzickou transformaci, které ho doženou na hranici fyzického i psychického vyčerpání, jeho zoufalé tápání mezi partnerkami a workoholické vysedávání nad texty z něj udělají trosku, která se zmítá v depresích a úzkostech. Nakonec je to ale on sám, kdo se dokáže zase vzchopit a nalézt ve svém životě nový směr.

Což ve výsledku podává o Kamilu Filovi i o mužích povzbudivější zprávu, než bychom si předtím mysleli. Katarzní požitek z filmu totiž nakonec slouží pozitivně všem. Divákům, kteří tu zakusí hraniční zkušenost hrdiny. I hrdinovi samotnému. Ten z pozice kritika obvykle jen zprostředkovává klíč k vidění světa, ve filmu Síla ale jde mnohem dál. Skrze svou osobu tu zprostředkoval slabost dnešních mužů. A pak že svět nepotřebuje kritiky.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:
Kamil Fila

Doporučované