Otec jeho knihu spálil. Norský spisovatel děsí přesným popisem samoty

Potkali se náhodou. Kjell Askildsen šel po ulici jihonorského města Mandal pěšky, jeho otec jel v autě. Askildsen se zastavil, otec stáhl okénko a gestem ruky vyzval tehdy čtyřiadvacetiletého potomka, aby k němu přišel.

„Díky, že's mi poslal svou knihu. Ale chci, abys věděl, že jsem ji spálil,“ přiznal otec, významný člen místní náboženské komunity. Synova debutová povídková sbírka Odteď tě budu doprovázet až domů z roku 1953 prý obsahovala pornografické scény. Alespoň si to myslela místní knihovna, která publikaci zakázala. V jediném mandalském knihkupectví se přitom dobře prodávala, dokonce dostala pár pozitivních recenzí.

„Nepřekvapilo mě to. Bylo od něj odvážné, že mi to řekl,“ vzpomínal smířlivě spisovatel v roce 2017, čtyři roky před svou smrtí. Tehdy už platil za zásadní osobnost norské literatury, autora existenciálně laděných příběhů, které se vyznačují úsporným, na kost ohlodaným jazykem. A samotou. Píše o ní také ve výboru povídek Otevřená pustá krajina, jejž v českém překladu Evy Keckové nedávno vydalo nakladatelství Rubato.

„Asi si musíš myslet, že jsem zvláštní, když jsem se vůbec nehýbal. Takhle to mají poprvé asi všichni, řekla. Podíval se na ni, nevypadala, že by se styděla. Kromě toho jsem tě o to prosila, dodala. Proto jsi to tak udělal. Ne, napadlo ho, pro to ne. Nevím, proč jsem to udělal – ale kvůli tomu to nebylo,“ líčí Askildsen bezprostřední momenty po první sexuální zkušenosti dvou mladých lidí v titulní povídce sbírky Odteď tě budu doprovázet až domů.

To, co na textu znepokojuje, nakonec není explicitní popis intimního zážitku, ale odcizení, které s ním přichází. Oba hrdinové se ho snaží překonat, loučí se odhodlaně, slibují si závazek. Co když ale nakonec zvítězí osamocení a nejistota, které se do příběhu prodírají mezi slovy?

Výbor mapuje vývoj Askildsenova psaní v rozpětí téměř 50 let. Základní osu sice tvoří vztahy, málokdy jsou ale pozitivní. V povídce Setkání ze 60. let spisovatel vypráví o synovi, který po dlouhé odluce navštíví pobožného otce, hlavně aby ho konfrontoval s traumatickou minulostí. Vyčítá mu násilnou výchovu a tmářství. Věty zaměňují první a třetí osobu, jako by Askildsen přiznával, že fikce se míchá se skutečností a v postavě syna problikává sám autor.

V textech z 80. let zase frustrovaní hrdinové přihlížejí tomu, jak se od nich odcizují partnerky. „Harry, přijdu si hrozně izolovaná,“ stěžuje si svému milenci Eva. Zatímco on doufá, že nebudou odhaleny jeho utajované avantýry, ona hledá řešení v práci. Z vnitřního vězení vztahu se ale neosvobodí.

Ne, Askildsenovy povídky na první pohled moc naděje nenabízejí. Zato je prostupuje ironie, vtip a nadsázka. „Svět už není, co býval,“ lamentuje vypravěč textu nazvaného Poslední zápisky Thomase F. určené veřejnosti. Zahořklý důchodce se rozhodl odhodit poslední zábrany a říkat věci tak, jak je doopravdy cítí. S vlastními dětmi si nerozumí, s bratrem se o sblížení ani nemá smysl pokoušet. Pozitivní východisko tu ale je: ve svobodě. Za chvíli musí přijít. V okamžiku smrti nezáleží na tom, jestli jste byl dobrý, či špatný člověk, uvažuje hrdina.

Poslední zápisky jsou tak pochmurné, až se u nich člověk musí smát. Možná i proto stejnojmennou sbírku povídek ocenil deník Dagbladet v roce 2006 jako nejlepší prózu posledního čtvrtstoletí. Askildsen se zařadil po bok svého vrstevníka, letos zesnulého satirického komentátora společenského dění v Norsku Daga Solstada. Zatímco ten však exceloval v románové formě, Askildsen se do paměti čtenářů vryl coby povídkář.

Překladatelka Eva Kecková v doslovu připomíná, jak sám autor v jednom rozhovoru vysvětlil, proč preferuje krátké útvary. Opakovaně prý odkládal skoro hotové romány, protože zjistil, že se vyvíjí rychleji než jeho vlastní rukopis. I proto působí povídky ve výboru jako instantní snímky doby, v níž vznikaly. Díky úspornému, nadčasovému stylu ale neblednou ani ve světle současnosti.

Ať už jsou obklopeni rodinou či milostnými partnery, nebo pronásledováni policejním vyšetřovatelem, postavy norského spisovatele opravdu obklopuje otevřená, pustá krajina. Dřív Askildsen šokoval explicitní erotikou, později necenzurovanou ponurostí. Pozitivní východisko v povídkách lze spatřit v nekompromisní upřímnosti, s níž nahlížejí do temných koutů lidské duše. Možná je v tom nakonec úleva.

„Myslíte někdy na svůj věk a na skutečnost, že už vám mnoho let života nezbývá?“ ptal se moderátor webového kanálu Louisiana Channel spisovatele v roce 2017. Zdá se to jako drsný dotaz, pokud člověku není jasné, že hrdinové próz Kjella Askildsena smrt často vyhlížejí, někdy na ni doslova čekají. Spisovatel po dotazu nehne jediným svalem ve tváři. „V podstatě nikdy. Je mi dobře. Je nádherné být naživu. Opravdu si to myslím,“ odpověděl.