Článek
Český prezident si pozval na Pražský hrad jednoho spisovatele. To je jistě pěkné. Jakého však spisovatele? Některého nositele Nobelovy ceny? Některého bojovníka proti bezpráví, pronásledovaného ve své vlasti? Nebo dokonce některého tvůrce, jehož texty se vyznačují „jen“ mimořádnou uměleckou silou?
Bohužel ne. Český prezident si pozval na Pražský hrad jednoho z nejmazanějších literárních byznysmenů naší doby. I hlava státu se tak stala součástí jeho reklamy. Jistě, není to vina prezidenta Petra Pavla. Skvěle rozumí mnoha jiným věcem, skvěle působí v mnoha jiných oblastech veřejného života.
Literatura není jeho oborem a prostě dal na něčí doporučení. Veřejnost by však mohlo zajímat, kdo v jeho okolí vynašel a prosadil absurdní nápad podpořit tento komerční produkt autoritou českého státníka a výsostným prostorem epicentra české historie.
Řeklo by se – i nic, však je to jen kniha. Jedna z mnoha a mnoha knih, které čerpají z pražského genia loci a pražských legend. A také jedna z mnoha knih, které literární firma se značkou „Dan Brown“ už přes dvě dekády vyrábí tak, jako jiné firmy vyrábějí karbanátky v housce. Na Seznam Zprávách již Daniel Konrád věcně popsal tuto karbanátkovitost dotyčné knihy, její laciná klišé, její ždímání stokrát vyždímaných motivů.
Nahradvstoupení literárního karbanátníka je však symptomem čehosi závažnějšího. V názvu knihy je „tajemství“, dokonce dvakrát a vystupňovaně (Tajemství všech tajemství). V reklamních žvástech se pak objevuje slovo „mystika“. Nuže, komerční efekt tohoto produktu plyne i z toho, že nemalá část společnosti, nespokojená se svými reálnými životy, touží po „tajemství“ a „mystice“.
Mimochodem slovo „mystika“ znamená něco úplně jiného, než se domnívají výrobci a požívači literárních karbanátků; mystika je ryze osobní, niterná zkušenost zážitku setkání s Bohem, či, obecněji, s čímsi přesahujícím, transcendentním. A ano, mystické zážitky byly i literárně ztvárněny, a to právě i velkými spisovateli, od (například) Juliány z Norwiche po Virginii Woolfovou.
A ještě mimochodem, Praha skutečně má prastarou mystickou tradici, totiž pozdně středověkou mystiku církevně obrodného hnutí, které vyústilo do husitství. Středem této mystiky ovšem byla eucharistie čili večeře Páně coby prostor onoho mystického setkání. Toto téma ale k literárním karbanátníkům nedospělo; bohužel, či bohudíky.
Přesná fakta? Určitě ne
Úspěch lacině dráždivé, vnitřně prázdné hry na „tajemství“ a „mystiku“ nejen svědčí o obecném oslabení rozumu. On k němu i přispívá. Někdo věří, že mu Dan Brown odhalí jakási „mystická tajemství“; někdo, že Trumpovi oponenti jedí malé děti; někdo, že ruská sekta AllatRa přinese „tvořivou společnost“ – a tak dále. „Mystika“ v podání Dana Browna je jistě méně nebezpečná než tyto dva příklady. Je „jenom“ nepoctivá.
Více o Danu Brownovi
„Nepoctivá?“ Cožpak si autor románu nemůže vymýšlet – ba, cožpak není „vymýšlení“ konstitutivním prvkem literární fikce? Zajisté. Jenže onen komerční úspěch Dana Browna je založen mimo jiné na jeho tvrzení, že co píše, je založeno na přesných faktech. Tak to autor výslovně uvádí v knize, která před více než dvěma dekádami založila jeho úspěch (po neúspěšných pokusech prosadit se v showbyznysu), v Šifře mistra Leonarda (2003).
„Mystickým tajemstvím“ dotyčné knihy bylo údajné trvání rodové linie potomků Ježíše Krista a Máří Magdalény. Tisíce čtenářů uvěřily, že autor „zná tajnou pravdu“. Desítky specialistů v biblistice, církevní a kulturní historii či religionistice vzápětí dokazovaly, že autor nejenže „nezná tajnou pravdu“, nýbrž překrucuje historická fakta (i česky vyšla jedna korigující kniha, práce Barta D. Ehrmana: Šifra mistra Leonarda – pravda a smyšlenky).
Ale co je hlas akademiků proti víře, která se ujme mezi „lidem“? Stávalo se tehdy dokonce, že studenti opakovali u zkoušek bláboly z Dana Browna – jen se pak poněkud styděli přiznat, odkud tyto informace mají.
Po čase tato brownománie pominula. Bohužel, je tu zpátky.
Nestali jsme se prozíravějšími.
