Hlavní obsah

Komentář: Hřebejkův seriál má předsudky. Stejně jako my všichni

Petr Fischer
Novinář. Analytik a komentátor týdeníku Euro
Foto: Julie Vrabelová, Česká televize

Je hezké, že se tvůrci a kritici ještě dokážou pohádat o dílo. Z hádky o Pozadí událostí ale musí zůstat víc než jen rozčilení.

Reklama

Seriál Pozadí událostí budí u někoho upřímné zhnusení, jiného jen nudí. Všichni přitom zapomínají, že fikce se nemá podobat realitě.

Článek

Střet, který ve virtuálním prostoru vypukl kvůli nové sérii ČT Pozadí událostí v režii Jana Hřebejka, je specifický nejen kvůli aktuálnímu tématu feminismu, woke kultury či sexuálního zneužívání moci na univerzitách.

Ohýbají se tu i kritické nástroje a požadavky kritiků na umělecké dílo, jež vychází z aktuální reality a chce ji snad i nějak ovlivňovat. Ostatně režisér Jan Hřebejk mluví o svém seriálu, který vytvořil na základě scénáře Michala Sýkory a Petra Jarchovského, jako o pseudodetektivce, která ve skutečnosti sleduje vztahy mužů a žen v dnešní proměnlivé době. Chce odhalovat dobu více než vraha. Vražda je jen záminka k přitažení pozornosti.

Seriál líčí proměny akademického prostředí, do něhož se promítají nové etické a profesní trendy; těmi staršími vnímané jako ideologické znásilňování moci, mladšími považované za skutečnou novou realitu naopak osvobozenou od mocenské manipulace minulosti, sexismu především.

Novinky v kultuře?

Poslechněte si podcast Kulturák o filmu Jan Žižka a užijte si další kulturní tipy.

Nová děkanka se stává aktivistickou kněžkou nového grálu lepší budoucnosti, kterou starší kolegové sledují s podobným podezřením jako kdysi šířené povinné pravdy marxismu-leninismu. Promění se dobro ve zlo? Nebo jen sledujeme narovnání starých křivd, po kterém vznikne prostředí společné tvůrčí rovnosti? Autoři se zjevně kloní na stranu první, a to začíná být problém. Protože toto není realita, toto je lež.

Jenže každé dílo tak trochu lže a posouvá realitu. Spor o Pozadí událostí je tedy nakonec sporem o míru realismu či věrnosti, kterou by takové dílo mělo nést. Táňa Zabloudilová na Aktuálně.cz vyjádřila upřímné zhnusení z posměšného ironicko-satirického způsobu, s jakým autoři pracují s intimním tématem sexuálního zneužívání na univerzitní půdě. Mimovolně naráží na přehlíživý konzervatismus Mirky Spáčilové v MfD, kterou naopak všechna témata shrnutá pod dnes už nafukovací nálepku „politická korektnost“ ve filmu nudí a obtěžují.

Pro Spáčilovou je to přednášková nuda bez detektivky, pro Zabloudilovou pomsta autorů na současném vysokoškolském prostředí (DAMU, FAMU), jemuž podobně jako světu kolem přestávají autoři rozumět a zatěžují ho svou (neempatickou) interpretací.

Podívejte se, jak vypadal koncert ruských punkerek

Autoři i v rámci jisté karikatury (nebo snad rádoby vtipné uvolněnosti, která se stala normou) nakonec nechávají dost prostoru k divácké kritické práci. Pozadí událostí nabízí hodně cenného materiálu: většinovou (maloměstskou) přehlídku dnešního českého světa se všemi stereotypy myšlení, chápání a vnímání, jež to s sebou nese, včetně podceňování angažované politiky identit. Zjevně i proto, že jde o výpověď generace padesátníků.

Ale i „stárnoucí seladon“, jak tyto muže (!) nazvala Táňa Zabloudilová, nakonec může dát společnosti důležitý vhled do toho, jak se konstruuje status ženy, muže, vztahů moci, co hýbe lidmi, kteří desítky let ovlivňují většinový vkus společnosti. Nikdy to není jednosměrný proces. To vše tu bije do očí, jak si přesně všimla Mirka Spáčilová, jen to vzít vážně a vidět.

Přecitlivělým kritikům-divákům je to často znemožněno, přes svůj „cit spravedlnosti“ nemohou spatřit vlastní slepou skvrnu, neboť takové dílo vidí jako nepřípustný faul na realitě a bojují zaujatě za svoji verzi světa, která je ale možná podobně zkreslující a málo otevřená k druhým.

V čem přesně spočívá konflikt, který ve společnosti zřejmě nabírá na síle, a jak v něm hledat inspiraci, naznačuje ve svých esejích o psaní (česky Na okraji. O potěšení z četby a psaní) italská bestsellerist(k)a Elena Ferrante: „Fiktivní příběhy vyrábíme s větší či menší obratností nikoli proto, aby se fikce podobala pravdě, ale proto, abychom pomocí fikce dokázali pravdivě sdělovat i to nesdělitelné, a to naprosto věrně.“

Když už se tedy kritici perou s autorem nebo mezi sebou o míru nepovedenosti, pokleslosti, doslovnosti či nechutnosti jeho díla, lze z vřavy s klidem vystoupit s Ferrantiným vodítkem věrnosti a pustit si první díl Pozadí událostí ještě jednou.

A počkat na další a hledat ve vrstvených autorských světech to nesdělitelné. Jak dobře vyslovuje bolest oběti? Zkušenost ponížení?

Po opakování prvně viděného, přiznám se, je na místě vyjádřit jistou obavu. V Hřebejkově seriálu opravdu je cítit předsudek. Ale kdo z nás ho vlastně nemá? Možná je to nakonec i osud našich ideologizovaných debat o umění.

Reklama

Doporučované