Milan Kundera nebyl český, ani francouzský, ale evropský spisovatel

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Milan Kundera nebude mít Nobelovu cenu za literaturu. Připojil se k Philipu Rothovi a všem dalším skvělým spisovatelům, které „nejvyšší“ cena přehlédla.

Kundera však nebyl Rothovi blízký jen skrze tuto skutečnost, ale i v hlubokém literárním smyslu. Společná jim byla ironie, odtažitost od všeho dramatického i politická nekorektnost, která předběhla dobu (a už ve své době byla znepokojivá).

Kundera také Rothovi, který byl jedním z prvních spisovatelových obdivovatelů, částečně vděčí za svou slávu a celosvětové uznání. Pomohl jí také exil ve Francii, díky němuž se Kunderovo jméno nejen rozšířilo za hranice rodné země, ale také z Kundery udělalo politikum.

Autor měl přitom s politikou složité vztahy: byl odpůrcem tehdejšího československého režimu, ale jen nerad se nechal redukovat na „disidenta“, nebo v horším případě „politického spisovatele“. Ten termín pro něj byl oxymóron, ba dokonce urážka. Spisovatel je pro Kunderu tím, kdo otázky klade, kdo je objasňuje, upřesňuje – nikoli tím, kdo na ně odpovídá. To politici chtějí mít odpovědi.

Milan Kundera se snažil před tímto oxymóronem uprchnout, prezentovat se prostě jako „spisovatel“ – jednodouše, ale zásadně. A z této situace vzniká to, co zásadně ovlivnilo chápání Kundery a jeho díla: nedorozumění.

Je tu politické nedorozumění, o kterém jsme se právě stručně zmínili. Kundera neodešel do francouzského exilu z politických důvodů, vybral si Francii jako svou literární vlast, jako literární svět, ke kterému měl blízko (viz jeho vášeň pro Diderota, kterému věnoval svůj poslední divadelní kus Jakub a jeho pán: Pocta Denisu Diderotovi). Existuje věta, která říká: „Havel šel do vězení – a stal se prezidentem; Kundera odešel do Francie – a stal se spisovatelem.“ Je-li tato věta krutá a téměř nespravedlivá, dobře vypovídá o realitě Kunderova exilu: nikoli politického, ale literárního.

I spisovatelův styl zůstal často nepochopen. Jeho „jednoduché“ psaní, bez příkras a dekorací, není „snadné“, právě naopak. Kundera nepíše snadno, píše precizně. Básník se na začátku své kariéry rozhodl oprostit se od tohoto literárního žánru a lyrického rozměru (viz román Život je jinde), který obsahuje, a přejít k próze a její preciznosti. Kundera řeší absurditu světa stylem, kterým nechce oslnit, ale naopak mizí za podstatou významu ve vyprávěných situacích.

A tady jsme svědky nedorozumění ohledně Kunderova stylu: není sarkastický, ale spíše ironický. Sarkasmus je sžíravý humor arogantních lidí, kteří si myslí, že jsou inteligentní; ironie je ironický humor toho, kdo má blízko ke svému předmětu.

Dalším nepochopením je nepochopení identity. Příliš často padá otázka „francouzského“, nebo „českého“ Kundery. Ve skutečnosti to není jeden, ani druhý: je to spisovatel, který psal česky a francouzsky. Česky, PAK francouzsky. Jak opakovaně zmiňoval ve svých esejích, Kundera si román vybral a definoval jej jako nejevropštější umění. Pokud by bylo skutečně nutné mu přiřadit identitu, bylo by to vhodné učinit prostřednictvím literatury: v tomto smyslu Kundera byl a je evropským spisovatelem českého a francouzského jazyka.

Kundera čelil i nedorozumění společenskému. Byl často kritizován za svou „misogynii“ (ta ho podle některých stála Nobelovu cenu). Ve skutečnosti nešlo o něco specifického pro Kunderovo myšlení, ale pro jeho literární přístup.

Kundera skutečně nikoho nešetří: Donové Juanové, kteří zaplnili jeho dílo, jsou jeden směšnější než druhý. Hodně píše o vztazích mezi muži a ženami, přičemž ženy jsou u něj častěji oběťmi. Ovšem všechny Kunderovy postavy jsou směšné, všechny jsou ubohé, zmrzačené a neúplné. Terezino „podřízení“ v Nesnesitelné lehkosti bytí není o nic ponižující než Tomášova nespokojenost či jeho slabost – a co Sabine, která totálně ovládne chudého a slaboučkého Franze!

Právě v této knize se nachází bod, který to vše ilustruje: „Malý lexikon nepochopených slov“. Kundera vysvětluje slova, která jeho postavy používají, ale každá jejich význam chápe jinak. Právě tohle je pro spisovatele středem mužských a ženských vztahů, chcete-li vztahů mezilidských: nedorozumění.

A právě z těchto nedorozumění pramení nejznámější postoj Milana Kundery: nevěřil médiím (žádný rozhovor neposkytl od roku 1984) a byl posedlý kontrolou nad překlady svých prací. Jeho zděšení, když objevil francouzský překlad Žertu, ho přivedlo k tomu, že vše znovu přeložil sám. Využil příležitosti a udělal něco zásadního: vymazal všechny pointy, kterým rozuměli jen Češi (například zmínky o Sokolech), aby jeho kniha byla co nejuniverzálnější. Kundera používal překlad stejně jako ve všech svých pracích o jazyce, aby co nejlépe splnil základní spisovatelovo poslání: objasňovat nedorozumění.

A abychom rozptýlili základní nedorozumění ohledně Kunderova díla, je třeba pochopit, že je především „moralista“, a nikoli moralizátor (moralizující). Tedy někdo, kdo ukazuje naše chování v konkrétních situacích. Ne ten, kdo říká, jak bychom se chovat měli. Ten, kdo se zabývá lidmi, ne idejemi. Ten, kdo klade otázky, nikoli dává odpovědi. Spisovatel, ne politik.

Ve francouzštině se rozdíl mezi moralistou a moralizátorem jeví jasněji než v češtině. „Moralistické“ literární hnutí je jedním z těch, která nejlépe vystihují francouzskou literární specifičnost. A právě proto, že byl moralistou, odešel Kundera do Francie: ne jako vyhnanec z rodné země, ale jako spisovatel, který se připojil ke svému literárnímu žánru.

Kundera byl nepochybně, více než většina francouzských spisovatelů 20. století, velkým moralistou. Zůstává jedním z největších spisovatelů, jaké jsem četl.