Recenze: Letní slavnosti skončily slavnostně. Němec zpíval i kyklopa z Odyssey

Pěvce obdařeného zvučným, jasným hlasem doprovodil v programu sestaveném z hudby vrcholného baroka český soubor Collegium Marianum v čele s flétnistkou Janou Semerádovou, která je zároveň hlavní dramaturgyní festivalu.

Skvělý výkon hudebníků potvrdil vysokou úroveň zdejších umělců věnujících se takzvané historicky poučené interpretaci. Jejím cílem je co nejvěrnější reprodukce toho, jak mohla tvorba starých mistrů znít v době vzniku. Jde o přístup, který je devízou Letních slavností od začátku. Dle ředitelky festivalu Josefíny Matyášové přesto nelze dosáhnout stoprocentní autenticity už jen kvůli tomu, že z dob baroka či renesance neexistují žádné nahrávky.

Nicméně dekády bádání a praxe leccos objasnily. Hudebníci hrají v jiném ladění než moderní orchestry, používají historické nástroje či jejich repliky a také trochu jinak cítí rytmus i frázování. Výsledkem bývá živelná, svižná a plnokrevná hudba.

Své o tom ví i Andreas Wolf, zpěvák s bohatou kariérou a zkušenostmi ze spolupráce s nejlepšími ansámbly především v Evropě. Vystupoval s největšími „esy“ historicky poučené interpretace, ať už jde o francouzský soubor Les Arts Florissants, Amsterdam Baroque Orchestra nebo Akademie für Alte Musik Berlin.

Wolf je vlastníkem basbarytonu jako zvon, který ve středu zcela opanoval prostor kostela sv. Šimona a Judy, kam se Letní slavnosti vrací rády a opakovaně. To, že umí Wolf hlasem rozvibrovat snad i kostelní lavice, by samozřejmě samo o sobě nestačilo. Své vyjádření dokáže dramaticky tvarovat, zeštíhlovat, přepnout do zastřené, lyrické polohy.

Ani na koncertním pódiu nezapomíná na svůj operní naturel a hudební projev různě okořeňuje. Většinou se jedná o krátké ustoupení z pozice aristokratické uhlazenosti, ve které barokní hudba může snadno ustrnout. Wolf tak se zlomyslnou jiskrou v oku tu a tam přeskočí do přirozeného hlasu, vyrazí nějaké slovo, naschvál to přežene s emocí árie. A když zrovna nezpívá, rád se oddá nepatrnému tanci či alespoň jeho náznaku.

Stejně tak umí být vznešeně mystický, jak se na koncert s podtitulem Mythologia Aeterna sluší a patří. O tom přesvědčuje pražské publikum hned v první skladbě a patrně největším hitu večera, ne-li celého festivalu. Jde o árii What Power Art Thou z opery Král Artuš anglického autora Henryho Purcella, strhující kompozici s tajuplnou atmosférou, u které se tají dech. A to i samotnému pěvci, který přerývavě vypráví o tom, jak musí zdráhavě vstávat z hlubin a sotva zvládá třesknutý mráz.

Existuje nepřeberné množství nahrávek a verzí tohoto slavného „Cold songu“, mezi nimi i ty od Stinga nebo Klause Nomiho. Verze Collegia Mariana byla obecně svižnější a výsostně zvukomalebná, o což se zasloužila hlavně sekce doprovodných nástrojů, jmenovitě Jan Krejča na teorbu aneb basovou loutnu a Filip Hrubý na cembalo.

Komorní soubor s koncertní mistryní, houslistkou Lenkou Torgersen, hned v úvodu prokázal svoje kvality a také po zbytek večera podával bezvadné výkony. Když Wolf odpočíval a nezpíval, v sólové roli se představila domácímu publiku důvěrně známá Jana Semerádová na několikero barokních fléten.

Stěžejní část programu patřila Georgu Friedrichu Händelovi, v jehož áriích pro anglické publikum Wolf exceloval a dobře demonstroval svůj talent pro brilantní, oslavný charakter Händelových oratorií.

V souvislosti se zvoleným tématem legend a v případě závěrečného koncertu také antické mytologie zařadil Wolf i komickou árii O Ruddier than the Cherry, ve které se žárlivý kyklop Polyfémos neúspěšně snaží o milostné vyznání. Oproti znázornění téhož kyklopa z aktuálního filmu Odyssea režiséra Christophera Nolana nevzbuzuje bázeň, spíš posměch či shovívavou lítost, a to i díky Wolfovu ztvárnění.

Ve druhé půlce koncertu se publikum pomyslně přesunulo do Německa. V úvodních skladbách Georga Philippa Telemanna se projevila jedna z devíz festivalu. I když pořadatelé vědí, že se neobejdou bez známých jmen a hitů, jako je ten Purcellův, prosazují na program jednak inovativní koncepty, jednak opomíjené autory.

Že to má smysl, potvrdily ouvertura L’Omphale a dalších několik instrumentálních skladeb od neuvěřitelně plodného Telemanna, tvůrce více než 3000 děl. V mnoha ohledech šlo sice o velmi typický příklad stylizované barokní suity, ovšem jadrné pojetí Collegia Mariana je posunulo o úroveň výše. Každý z tanců si soubor náležitě interpretačně vychutnal.

Závěr patřil Johannu Sebastianu Bachovi. Wolf zazpíval árie z méně hraných světských kantát, v nichž se nejslavnější barokní skladatel mohl trochu odvázat i ve výběru textů. Poněkud škodolibý bůh větru Aiolos se v jedné z árií těší na to, až se „střechy zřítí“ a on se pak bude vesele smát.

Úplně poslední árie z kantáty Tönet, ihr Pauken! Erschallet, Trompeten! – v překladu Zvučte, tympány! Zaznětě, trubky! – vznikla k narozeninám polské královny Marie Josefy Habsburské. A vedle Wolfa se v ní blýskl také Jaroslav Rouček se svou barokní trubkou clarinou. V Bachovi, stejně jako v jedné z předchozích Händelových árií, rozezněl slavnostní lesk svého náročného nástroje na jedničku.

Stejnou známku si dle ohlasů zaslouží celý letošní ročník Letních slavností staré hudby, k jehož dalším vrcholům patřil úvodní koncert britských virtuózních vokalistů Stile Antico či vynikající španělská houslistka Miriam Hontana, která se souborem Obni nabídla program Violino virtuoso plný vrcholných děl italské houslové školy.