Báseň je bažant mizející v křoví. Marie Iljašenko píše o zvířatech ve městě

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V květnu 2023 mohl cestující pražského metra ve stanici Kobylisy narazit na ceduli dopravního podniku s překvapivým vzkazem. Žádné oznámení o výluce, ale prosebné: „Nekrmte kavku!“

V obrovském vestibulu poletoval černošedý pták více než dva týdny. Média sledovala každý jeho pohyb. Cestující si jej natáčeli sedícího na navigačních cedulích nebo vznešeně plachtícího prostorem, jako by to byla opuštěná chrámová loď. Pražané na sociálních sítích ustaraně spekulovali, čím se v podzemí živí - nejspíše odpadky ze stánků s pizzou nebo zbytky školních svačin, které našel v koši.

Stejně rychle, jako se kavka ocitla v nepatřičném podzemí, z něj zase zmizela. „Já, kavka ze stanice metra Kobylisy, už tu nejsem,“ napsala na webu zvířecí záchranka hlavního města.

Teď ptačí příběh znovu ožívá ve sbírce Zvířata přicházejí do města od Marie Iljašenko, kterou právě vydalo nakladatelství Host. Knihu spolu s kavkou obývají také vlci, netopýři, bažanti i hraboši. Otevírají novou úroveň představivosti. Máme ji na dosah, ale buď ji nevnímáme, nebo nám utíká před očima. Možná trochu jako poezie. „Báseň je bažant mizející v křoví,“ uvozuje sbírku citát amerického modernisty Wallace Stevense.

Autorka s ukrajinsko-polsko-českými kořeny zarezonovala na domácí scéně už před deseti lety debutem Osip míří na jih. V něm krátké básně překonávaly vzdálenosti celých kontinentů a na časové ose přeskakovaly mezi Homérem až k odpoledni na pražské Letné. Cestování tu mělo zásadní význam. „Je téměř jisté, že první pohorky budou větším mezníkem než první sex,“ psala Marie Iljašenko v knize, kterou definoval už verš z obálky: „Změníš-li místo, změníš osud.“

Osip míří na jih si vysloužil nominaci na objev roku Magnesia Litera a porota ocenila, jak tehdy jedenatřicetiletá autorka kombinuje citlivost s nadhledem. „Nabízí jedinečný svět, ve kterém je snadné nechat se lapit cestovatelskou touhou plnou příslibů, prožít melancholii odjezdů a spolu s básnířkou hledat ztracený čas,“ uvedli hodnotitelé.

Fascinace cestováním Marii Iljašenko neopustila ani v následující knize Sv. Outdoor z roku 2019, kde hledala v poezii lék na nemoci všeho druhu. A nakonec ani v novince Zvířata přicházejí do města autorka nezanechává motivu cest. Jednak prozkoumává faunu a floru české metropole, Barcelony, Tokia nebo New Yorku, jednak se vydává na výpravy za hranice představivosti. V básních se převtěluje do myslí netopýrů nebo bažantů.

„Život bažanta uprostřed velikého města: o kolik je tajemnější než život lidí? Čím se trápí bažant?“ ptá se Marie Iljašenko. Trochu to připomíná narychlo sepsanou poznámku do notesu. Obraz zvířete uprostřed vágního terénu, obřího staveniště uprostřed pražské čtvrti Bubny, může ve vteřině zmizet. Divoká zvířata jsou plachá a developerský trh neúprosný.

Přesto i česká metropole zažila období, kdy pravděpodobnost setkání s faunou drobně narostla. Město se zklidnilo při pandemii covidu. Lišky vylezly z improvizovaných nor, bažanti se nerušeně promenádovali za vlnitými plechy stavenišť. Z oken domácích karantén představovali oživlé symboly svobody, ale také impulzy pro fantazii.

Právě u bažanta popelícího se uprostřed brownfieldu začala průzkumná cesta Marie Iljašenko po světě, který s tím naším bez povšimnutí koexistuje. Když se pak před námi zjeví, často nevíme, co s ním. Své by o tom mohla vyprávět kavka ze stanice Kobylisy i zvířecí záchranka, s níž básnířka při práci na knize absolvovala den v terénu.

„Nepotřebujeme, abyste se nad námi dojímali / Stačí, když nám nebudete klást pasti,“ stojí v úvodním textu sbírky. Ani jedenačtyřicetiletá spisovatelka se nedojímá. Emoce, která v její sbírce převládá, je zvědavost. Marie Iljašenko zkoumá pstruhy, poštolky, hraboše, chrostíky, jepice, larvy vodního hmyzu, perličky, zelenokřídlé mouchy, dvojici čápů, hýla pusinkujícího hýlici, krotkou andulku, kaštanového psa i škeble. Jen hrstka z nespočtu zvířat, který knihu zabydlel.

Spisovatelka se pokouší o nemožné, když se vciťuje do zvířecích myslí. Nesnaží se je polidštit, naopak. „Poštolka nemá kdy rozmlouvat s bohem / Se*e na baroko, se*e na gotiku, musí se otáčet,“ stojí v básni Katedrála. Jiné čtenáři nastavují dvojité zrcadlo: v jednom textu netopýr sní, že se stal člověkem. Verše tu vyvolávají horečku mysli, narážejí na limity představivosti, i když jde formálně vzato o skoro prozaicky laděné texty.

Známý český básník Petr Borkovec ve své poslední sbírce Herbář k čemusi horšímu experimentoval s jazykem na hranici gramatických možností, nebo si naopak půjčoval díla klasiků z 19. století. Marie Iljašenko oproti tomu dovádí k dokonalosti svou schopnost vystavovat texty jako mikropovídky ve verších. Jen občas je naruší krátké cykly básnických pětiverší - výjevy zvířat z cizokrajných měst působí jako novodobé verze starojaponské formy tanka. Na jinou metodu, ukijo-e, zase volně navazují ilustrace v knize, v české poezii dost netypický jev. Ukrajinka Mariko Gelman na nich zachycuje prchavé výjevy z měst: kočky v ulicích Tokia, newyorské ptactvo nebo vážku sedící na rybářském splávku.

Hlavní efekt knihy - jako by čtenář pronikal pod kůži zvířat, až do jejich duší - vyvolává erudice, s níž autorka popisuje fyziognomii netopýrů, nebo do textů vpašovává tajuplný zvířecí lexikon, od chrostíků po kvorkání. Ne nadarmo sbírka na konci obsahuje seznam sekundární literatury.

Marie Iljašenko svůj básnický průzkum rozšiřuje také o flóru. V básni Co roste na zídkách Corku píše o slezníku červeném, vytrvalé drobné kapradině, „svítivě zelené, se speřenou čepelí listů“. Pro většinu sbírky ale platí umělecký imperativ: pokusit se vžít do nelidského. Pochopit potřeby filodendronu, který chce stát v ledové vodě, nebo spatřit metropoli pohledem řeky. „Byla jsem právě tam, kde leží střed města / Ve čtvrti nutrií, škeblí a říční havěti / V městském obvodu ryb a podvodních rostlin,“ vypráví v jednom z nejpůsobivějších textů knihy.

Jak osvěžující je číst básně, jejichž nejvyšší ambicí je popsat cestovní plány sluky nebo paměť pstruha. Člověk se ale ze stránek neztratil. Figuruje tu jako tolerovaná bytost, jejíž přítomnost přináší zvířatům někdy určité výhody a jindy pohromu. Třeba v podobě války na Ukrajině. Také o ní se sbírka zmiňuje. Viděna očima vyděšených zvířat působí ještě o něco bolestněji a absurdněji.

Jen občas si Marie Iljašenko dovolí dát člověku v básních více prostoru, posunout ho do hlavní role. Když to udělá, rázem se z něj stává také zvíře, zranitelné a plaché. Ustrnulo ve světlech reflektorů, nemůže se hnout. Jak dopadne, je jenom na nás.