Recenze: Film jako monstrum. Noví Mimoni jsou poctou starému Hollywoodu

Odjakživa byli jakousi infantilní žlutou verzí komiků němé éry. Animovaní pomocníčci padouchů nyní v novém filmu Mimoni a monstra, který promítají česká kina, dostávají příležitost vzdát opravdový hold rané kinematografii. A tvůrce Pierre Coffin se divákům dokonce snaží v hravém mystifikačním duchu nakukat, že Mimoni se mihli snad v každém důležitém titulu – už od chvil, kdy Eadweard Muybridge v sedmdesátých letech 19. století rozpohyboval první obrázky koní.

Zprvu to působí osvěžujícím dojmem. Žlutí mumlající prťavci se v honbě za hledáním nového zlosyna, jemuž by mohli sloužit, připletou k vlakové loupeži a zničí tak evropskému režisérovi Maxovi nákladnou scénu. Jenže hollywoodští magnáti při projekci hýkají nadšením a zdá se, že „továrna na sny“ našla své nové hrdiny. Jen je třeba vypátrat, kde se právě nacházejí.

V první části snímek odkazuje na různé slavné, nejen komediální scény – od Moderní doby Charlieho Chaplina přes O patro výš Harolda Lloyda po snímky Bustera Keatona. Ale nechybí ani odkazy na bratry Lumiéry a jejich odchod dělníků z továrny, což byl jeden z vůbec prvních filmů, či na Georgese Meliése, jehož Cesta na Měsíc a další snímky naopak stály v základech fantasknější linie kinematografie. Nechybí ani Občan Kane.

Mimoni Henry a James na rozdíl od zbytku davu propadli kouzlu nového „pána“, samotného filmu. A touží v něm nejen hrát, ale také režírovat. Chvílemi se tak děti mohou bavit dravou, nápaditou akcí a rodiče si užívat, na jaká mistrovská díla tvůrci odkazují.

Jenže tahle prchavá potěcha se časem omrzí. Většina citací a poct jsou jen odkazy pro odkazy, snímek připomíná spíš kvíz než jakkoli invenční práci s původními díly.

Tvůrci tematizují přechod z němého na zvukový film, což byla bolestivá zkušenost pro mnoho hvězd rané éry, načež ve druhé půli rozehrávají tradičnější vyprávění v duchu mimoňské série.

Objevuje se robot Dort a také podivné monstrum Goomi, kříženec démonické bytosti Cthulhu a legračního humra Zoidberga ze seriálu Futurama. S nimi se snímek obrací k béčkovým sci-fi a hororům z 50. let. Sem tam z toho plyne hezký vtípek, jindy přijde poněkud únavná citace Spielbergových Čelistí.

Ale problém tkví jinde. Autoři rozehrávají dvě dějové pseudolinie, avšak nijak je nerozvíjejí. Mimoni a monstra proto zůstávají v jádru jen pásmem skečů, které možná chce nejmladším divákům představit krásy kinematografie, ale příliš se mu to nedaří.

Samozřejmě po tvůrcích „animáku“ pro nejmenší publikum asi nelze chtít nějaké sofistikované hrátky s povahou filmového média či žánrů. Jenže většina slavných scén tu působí spíše jako nechtěná degradace. Není tu třeba ani stopy po tom, že němé grotesky v sobě měly také řádnou porci melancholie, že nešlo jen o to, kdo jak a kam upadne. A ani ty „pády“ nedosahují razance a invence originálu.

Mimoni a monstra stvrzují, že tato série je v jistém smyslu protipólem filmů studia Pixar, které se pokouší tvořit komplikovanější vícegenerační podívané, s využitím postupů různých žánrů, jež ovšem účelně zapojují do děje.

V Mimoních jsou malí i velcí diváci zahlcováni jednotlivými drobky, ale ti nejmladší je vyzobávají na zcela bazální úrovni ve stylu „mumlání těch žluťásků je hrozně legrační a občas někdo někoho praští“. Na což dospělí jen pokrčí rameny: „No jo, stopadesátá narážka na to, jak Harold Lloyd visí na hodinách.“

Snímek tak v posledku pálí od boku jednu referenci za druhou. A vlastně je takový smutný paradox, že film, který nepochybně chtěl složit poctu Hollywoodu, veškeré známé motivy či dějové linky pohřbívá pod záplavou více či méně násilných gagů a akce. Jako by tvůrce Pierre Coffin chtěl do této skrumáže dostat úplně vše. Milostnou linku, sufražetky, horor, sci-fi, komedii, ale příliš už nepřemýšlel nad tím, jak to bude působit dohromady.

Animovaní Mimoni jistě nechtějí a asi ani nemohou aspirovat na to, aby kráčeli ve šlépějích postmoderního takzvaného mockumentu Zelig od Woodyho Allena či intimních sebereflexivních Fabelmanových režiséra Stevena Spielberga. Zůstává však otázkou, jestli stačí, když dětem i dospělým předávají zprávu, že Hollywood je rozjuchaná, šílená, pitvořivá mela.

Ne že by ve snímku nebylo pár milých či vtipných momentů, ale po zhlédnutí se dostavuje spíše únava či vyčerpání než pocit, že pobyt v kině je radostným, naplňujícím prožitkem. A v dospělých dovede vyvolat akorát falešný pocit jisté cinefilní nadřazenosti z toho, že poznají co nejvíce odkazů na milovanou klasiku. Jenže co s tím, když jde jen o jakousi křížovku, o odškrtávání políček v kinematografickém bingu.