„Muži se po čtyřicítce někam ztratí,“ říká spisovatel Michal Kašpárek

„Mezigenerační střety nemají řešení,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy autor románu Fosilie, který řeší vztah otce, syna a vnučky a jejich rozdílné pohledy na svět. Zatímco dědeček pilně studuje konspirační teorie a sepisuje o nich knihu, otec žije plnými doušky svět devadesátkového pozlátka a dcera se noří do deprese z pomalu hořící planety. Kašpárek se sice věkem blíží k postavě otce Vladimíra, ale při psaní se čím dál více ztotožňoval s mladou Julií.

„Pozoruji, že se hodně mužům v mém okolí někdy kolem pětačtyřiceti, padesáti cosi stane. Nějak se ztratí. Na sociálních sítích začnou nějak moc řešit pohlaví a už s nimi není taková zábava jako vždycky. Nevím, co se děje a jak tomu předejít. Řekl jsem si, že je možná poslední chvíle o takovém muži napsat, dokud se to samé nestane mně,“ vysvětluje Kašpárek.

V rozhovoru mluví o potřebě „odzoomovat“ z každodenních problémů i o čím dál těžším břemenu, které lidstvo nese na svých bedrech. „Bojím se toho, jestli se naše v něčem pořád jeskynní mozky dokážou popasovat s tolika velkými výzvami,“ říká autor románu Fosilie.

Před rozhovorem jsi zmínil zajímavé slovo: longtermismus. Jednak bychom měli říct, co znamená, pak mě zajímá, jestli tenhle termín stál na začátku tvého psaní.

Na začátku psaní zrovna tohoto příběhu stála píseň, kterou jsem poslouchal ve vlaku před 10 lety. Ale teď k tomu slovu longtermismus. Napadlo mě od těch generačních sporů odzoomovat, oddálit si to, promítnout si to na nějaké velice dlouhé, skoro geologické časové škále. Z toho odstupu se najednou naše konflikty zdají být o něco zvladatelnější. Takže longtermismus je optika, která si všímá dlouhých časových horizontů.

Samozřejmě mě teď strašně zajímá ta písnička.

Rád jsem jezdíval s jízdenkou na léto po republice. Vždycky o prázdninách jsem si koupil na dva týdny neomezený lístek. Před deseti lety v srpnu jsem si takhle prohlížel Ostravu-Porubu a pustil si k tomu úplně první album Vladimíra Merty, kde je píseň Malá Julie. Je hrozně křehká, dojemná, vlastně i sentimentální. Popisuje situaci mezi tátou a malou dcerou, která za ním pořád běhá po louce, něco ji trápí a on se nemůže dobrat toho, co to vlastně je.

Tehdy jsem ještě neměl děti, ale říkal jsem si, ty jo, tak takovéhle to asi bude, když přijde na svět ta úplně nová bytost, která vzešla ze mě a měla by mi být blízká, ale já do ní vlastně nevidím. Je autonomní.

Dvojnásobná praxe mi potom potvrdila, že takové, jak to popisuje Merta, to skutečně je. Až když už byla Fosilie napsaná, mi došlo, že jsem dokonce své postavy pojmenoval po autorovi písně a té dívce z písničky. Což mi připomíná, že mám někde v to do listu napsáno, že mám poslat Vladimíru Mertovi knihu s poděkováním.

Můžeme ty postavy představit? Vladimíra staršího, Vladimíra mladšího a dceru Julii?

Začnu Vladimírem prostředním, kterému se toho jednak stane nejvíc, zároveň myslím, že to je ta postava hlavní, ostatně mám k němu věkově nejblíž a blížím se k dilematům, která řeší. Je to úspěšný chlapík, který si zařídil život podle sebe, a všechno by bylo perfektní, kdyby mu to nekazili jeho blízcí. Tím, že jsou prostě jiní. Během těch několika měsíců příběhu zjišťuje, jak moc jiní vlastně jsou.

Děda je pokus napsat mně velice nesympatického člověka – nenávistného, sexistického – tak, aby na něm bylo něco lidského a sympatického. Tak, aby to nebyla karikatura nějakého slušného Čecha.

A Julie je mladá dívka, která vyrůstá do světa s perspektivou toho, že se zřejmě jako první generace po dlouhé době nebude mít tak dobře jako ty předcházející. Sužuje ji nějaký pocit viny za to, že měla velice hezké a luxusní dětství, čímž přispěla nynějším společenským a ekologickým problémům.

Co stálo na začátku tvého psaní? Potřeba vypsat se z rodičovství, potřeba zmapovat, proč si jednotlivé generace nerozumí?

Když o té knize teď lidé mluví nebo píšou, nejvíc si všímají toho generačního střetu. Nemůžu říct, že mě to překvapuje, ale vlastně to pro mě nebylo hlavní téma.

Přemýšlel jsem nad konečností lidského života a nad tím, v jakém stavu svým dětem předám svět. Zní to strašně velikášsky, každý jednotlivec ovlivňuje svět jen velice málo, ale tohle bylo mé hlavní téma. A potom ještě otázka zodpovědnosti. Do jaké míry si mohu zařídit život podle sebe? Urvat si, co chci, a „děcka nazdar, prostě jste samostatný?“ Do jaké míry a komu se vlastně za svoje skutky a životní volby zodpovídám?

Na co jsi přišel?

Přišel jsem na to, že vlastně nevím. Že je to složitější, jak říkáme rádi u nás v redakci. (Smích).

Já v té knize cítím ještě jedno naprosto zásadní téma a tím je klimatická krize. Otec Vladimír je přesvědčený, možná naučený, že všechny problémy se dají vyřešit. Jeho dcera Julie se naopak pokouší otci vysvětlit, že problém klimatické krize řešení nemá. Není tohle náhodou ústřední téma Fosilie?

Možná je. Nakonec to téma vzniká i na straně čtenářstva, takže jestli to tam jako téma vidíš, tak je to úplně legitimní, ale klíčová slova z této otázky jsou vysvětlování a řešení.

K čemu jsem během toho psaní a vlastně i díky tomu psaní dozrál, je silnější přesvědčení o tom, že se věci nedají vysvětlit a že nemají tak úplně řešení. A když říkám věci, tak myslím nějaké mezigenerační a mezilidské střety. Vlastně jsem víc a víc alergický na pokusy zachránit demokracii tím, že budeme hloupým lidem vysvětlovat: „To jsou lidská práva“ a tak podobně. Psaní beru jako prozkoumávání toho, proč to vlastně takhle nejde, nefunguje, proč je asi lepší se s některými věcmi prostě smířit.

Oba máme děti. Když se mi měla narodit první dcera, měl jsem podobné pocity ze světa, jako má v knize Julie. Všechno končí, dopadneme špatně, nedá se s tím nic dělat. Pak jsem tyhle emoce prostě vypnul. Jak to máš ty?

Vlastně jsem to měl docela podobně. Teprve když moje děti přišly na svět a když jsme spolu na malém prostoru prožili pandemii a další radosti, začal jsem víc přemýšlet: Byl vůbec dobrý nápad do tohoto světa přivádět děti?

Věřím, že jo. Většinu času si hodně užívají život, užívají si věci, které by mě nenapadlo si užívat. Možná je to naivní, ale doufám, že jim to zůstane. Zároveň jsem se při psaní víc a víc stával Julií, která má podle mě docela užitečnou myšlenku: kdyby svět skutečně šel k horšímu, kdyby začaly kaskádově kolabovat ekosystémy, zůstává přece pořád spousta prostoru vyplnit naši existenci něčím smysluplným. Péčí o ostatní, ale nakonec i o sebe. Prostor pro radost a blízkost tady doufám bude pořád.

Proč vlastně myslíš, že dochází k mezigeneračním konfliktům? Je to něco nového, nebo tu takové spory byly odjakživa?

Nejsem úplně historik, ale třeba ze školní četby jsem si odnesl, že tady asi byly vždycky.

Je to jen moje domněnka, ale myslím si, že dřív se vedly spory prostě o omezené zdroje a někdy začátkem průmyslové revoluce se k tomu přidalo to, že svět se mění a že lidé, kteří ti v dětství byli autoritou a rozuměli světu, během pár dekád ztratili orientaci. To vyvolává různá zklamání, konflikty. A zároveň – dospělé dítě už tu není někdo, kdo má méně zkušeností a má se učit od starších, poslouchat a šoupat nohama. Reálně toho prostě o spoustě věcí ví víc.

Přemýšlím, co si z těch mezigeneračních konfliktů máme vzít. Že svět se strašně rychle mění, máme se lépe starat o mezilidské vztahy? Nebo máme řešit, jak se udržet v nějakém tempu?

Jeden z hlavních motorů psaní pro mě byla postava Vladimíra a to, co jsem vypozoroval: Že se hodně mužů v mém okolí někdy kolem pětačtyřiceti nějakým způsobem ztratí. Je to ten okamžik, kdy začnou na sociálních sítích nějak podivně moc řešit pohlaví transgender osob a už s nimi není úplně ta zábava, jak byla vždycky.

Přesně nevím, co se to děje a jak tomu předejít, tak jsem si řekl, že mám možná poslední šanci o takovém muži napsat, dokud se to samé nestane mně. Pak už to nejspíš nepůjde. Budu na sociálních sítích sdílet divné věci a asi už bych neměl psát nic dalšího.

Takže Fosilie je i pokusem popsat, co je to být dnes čtyřicetiletý muž?

Ano, pro mě to bylo velké téma, ale nemyslím si, že by to z toho výsledku nakonec nějak moc vystupovalo. O tomhle tématu vlastně vychází docela dost knih. Z pohledu nakladatelské produkce je máloco tak „zajímavé“ jako stárnoucí muži a jejich trápení. Možná je nakonec dobře, že mě přemohly jiné motivy a témata.

Řekni mi víc o tom stárnoucím muži. Jaké to je, být blízko té věkové hranici?

Vidíš, teď mi došlo, že už se vlastně cenzuruju. Většinu té dekády od třiceti do čtyřiceti jsem psal v docela vysokém tempu komentáře a recenze. Už to nedělám – dobře, hlavní důvod je ten, že mám z mého pohledu atraktivnější práci, ale možná je jeden z důvodů i to, že už nemám pocit, že bych věcem nějak extrémně dobře rozuměl. Ne tak, abych o nich dokázal rychle nasolit 5000 znaků a ukázat lidem: tohle si máte myslet.

Tak asi už podnikám nějaká přípravná opatření.

Myslíš si, že se svět i zlepšuje?

Jak v čem. Je spousta ohledů, ve kterých se zlepšuje. V té době, kdy jsem psával komentáře a recenze, tak jsem byl asi pozitivnější než teď. Býval jsem nadšený z těch knih, které líčily, jak hrozný byl život v polovině devatenáctého století a o kolik lepší je dnes život i na těch místech, která s kvalitním životem nebývají spojována.

Pořád si myslím, že na tom něco je. Když si vzpomenu na vyrůstání v devadesátkách a na začátku nultých let bez internetu, neměl jsem přístup k filmům, k hudbě, ke knihám tak jako dnes, jedině v knihovně Jiřího Mahena. Tohle je třeba jednoznačné zlepšení. Zároveň to, co mě poslední roky trápí, je technologický pokrok. Akceleruje způsobem, který je lehce zneklidňující.

Vezmi si, jak pomalu jsme začali reagovat na klimatickou změnu. To, že by k ní teoreticky mohlo docházet, víme od devatenáctého století, to, že k ní reálně dochází a že bude ošklivá, víme 40, 50 let. A teď pomalu řešíme, že bychom možná nemuseli jezdit auty na spalovací motory. Bojím se zkrátka toho, jak se naše v něčem stále jeskynní mozky dokážou popasovat s tak velkými výzvami.

Jedna z věcí, které mě na tobě baví, je tvá neukotvenost. Jsi datový novinář, editor, pak se najednou vytasíš s románem. Jak se s takovou tekutou individualitou žije v době, kdy musíme mít srovnané, kým jsme, a dobře to prodávat?

Žije se s tím dobře. Těžký moment bývá, když se mi změní doktor a ten nový se mě při zakládání karty ptá na to, co dělám. Říkávám, že jsem si ještě nerozmyslel, co budu dělat, až budu velký. Je to trochu dětinské, ale zároveň je to pravda.

A myslím, že všechny ty věci, které dělám, nakonec mají jedno společné. Hrozně rád se vrtám ve věcech. Psaní je jeden způsob, jak se vrtat ve věcech. Programování také. Ne že bych vyvíjel nějaké velké aplikace, ale zkoumám data, někde si je musím obstarat. Spoustu věcí, které mě někdy zajímaly, jsem si takhle vyšťáral. Baví mě hledat. Z toho potom vyplývá, že nemám jednu popisku, kterou bych používal všude.

Cítíš se být spisovatelem?

Během té hodiny, kdy na tom reálně pracuji, tak psaní beru vážně. Mám vlastně hrozně privilegovaný život v tom, že si fakt můžu zkoušet spoustu různých činností. Velkou část z nich je někdo dokonce ochotný zaplatit. Knihy to být můžou, nebo nemusejí. Ale když se zamyslím nad tím, co mám v šuplíku, tak by mi bylo líto to nikdy nenapsat. Vím ale, jak pomalu to jde a jaké u toho bývají zákysy.

Jaký je rozdíl mezi tím, kdy šťouráš ve světě skrz literaturu a kdy skrz programovací jazyky a data?

Jeden rozdíl tam je. Psaní mi hlavu unavuje mnohem víc, než když si zkouším projít nějakou tabulku a nějak ji utřídit. A to je možná odpověď na tu otázku, jestli beru psaní vážně. Asi jo, když jsem z toho potom vyšťavený. Naopak to jednoduché programování, které dělám, zas tak vážně neberu. To mám jako večerní odpočinek, což si s psaním nedokážu vůbec představit.

Co přesně tě vyšťaví?

Ono je to docela náročné na přemýšlení, vždycky mám po psaní hrozný hlad, unavím se víc než třeba během. Možná je to tím, že když píšu, snažím se být co nejupřímnější, nejpravdivější. Vystupuju z nějakých rolí. Celý den hrajeme role: máš roli před dětmi, ve své práci, všude. Je to automatismus, všechno je předurčené, máš meze, ve kterých se můžeš pohybovat. Když píšu román, najednou tam tahle pravidla nejsou. A úplně nad každým slovem a nad každou větou musím přemýšlet a mít to nějak domyšlené, ložené. To je to, co je vyšťavující.

Mluvil jsi o spisovatelce Kláře Vlasákové a o tom, že mateřství je náročná věc. Jaké je otcovství a jaké to je, být čtyřicetiletý muž v roce 2023?

Když to porovnám s tím, jak jsou na tom ženy, tak je to lehčí už jen proto, že otcem se člověk stane, ani třeba o tom nemusí vědět. Není tam to těhotenství a porod. A když to porovnávám s tím, jaké to měly jiné generace nebo jaké to bylo pro otce jindy, tak docházím k tomu, co říkám i ústy Vladimíra v románu Fosilie. Že těžké je to, jak se mění pravidla toho, co je dobré otcovství.

Často chybí vzory nebo nějaká vodítka. Hodně generací za sebou bylo vychovávaných přísně. Otec je hlava rodiny, všichni ho poslouchají. Já na jednu stranu už nechci být ten ducce (vůdce pozn. red.) té domácnosti a mít děti za své rukojmí. Jsou to autonomní lidi, kteří mají své vlastní potřeby. Je fajn, když je umí říkat nahlas, i když se mně to třeba v tu chvíli nehodí a řeším svoje. Na druhou stranu je pořád nutné nějak děti vychovávat, dávat jim do života struktury a vzorce a já dost často nevím, jaké, jak jim správně říct, že teď si opravdu nechci hrát, protože teď něco dělám nebo jsem unavený.

Není až tak moc příležitostí tohle okoukat a někdy je to prostě těžké vymyslet. Na druhou stranu to není něco, na co bych chtěl kňourat. Říkal jsem, že se rád šťourám ve věcech a šťourání se v tom, jak být, když ne skvělým, tak aspoň normálně funkčním tátou, je taky zajímavé.

Co myslíš, že ti tvé děti budou vyčítat a za co ti budou vděčné?

Vyčítat mně budou to, co úplně všichni blízcí: že jsem byl hodně času duchem nepřítomný a něco jsem si někde bastlil nebo četl nebo kutil, když mě potřebovali.

A za co mi budou vděční? Snažíme se. Já i moje žena za cenu toho, že teď v těchhle letech fakt není moc volného času jim dělat program, který nespočívá jen v koukání na televizi po tom, co přijdou domů ze školy. Mají sporty, na které chtěly chodit. Léto trávíme každý rok cestováním a snad na to budou mít jednou hezké vzpomínání. Ale když ne – říkám, jsou to autonomní bytosti. I to je možnost.

Máš z něčeho strach?

Já na to hrozně rád říkám hlášku ze seriálu Červený trpaslík: „Mě nemůžete vyděsit, já se bojím pořád.“ Takže jo. Mám strach pořád ze všeho, ale možná mi to paradoxně pomáhá k nějakému stoickému klidu.

Díky za rozhovor.