Článek
Coby začínající herec v 80. letech minulého století vystřelil na vrchol popularity. S temperamentem a upřímností se pak vrhl do revolučního kvasu roku 1989, kdy s kolegy jezdili do regionů svědčit o tom, co se 17. listopadu událo na pražské Národní třídě.
Pro mnohé z tehdejších mladých „revolucionářů“ je to dnes jen nostalgická vzpomínka na adrenalinovou dobu. Jan Potměšil se však stal symbolickou obětí tehdejší euforie, když po tragické autonehodě zůstal na invalidním vozíku. Známý český herec tento čtvrtek zemřel, bylo mu 60 let.
Jeho fascinující příběh by vydal na film o novodobém hrdinovi. Potměšil nejenže po nehodě nezahořkl, ale díky své železné vůli dokázal zůstat v centru kulturního i společenského dění. Nejenže si udržoval tělesnou i duševní kondici a založil rodinu, ale donedávna intenzivně hrál a počátkem tisíciletí učil na Vyšší odborné škole herecké.
Před kamerou si zvykl stát už v 70. letech, kdy jako teenager ztvárnil menší role ve více než desítce filmů a seriálů. Poprvé coby osmiletý dostal menší úlohu v televizním cyklu Bakaláři.
Jeho hvězdné chvíle pak přišly v polovině 80. let, kdy se stal doslova idolem. Ztělesnil zásadní postavy v několika seriálech: Třetím patře režiséra Karla Smyczka ze života učňovské mládeže, Druhém dechu od Hynka Bočana nebo ve sportovní Dlouhé míli, za níž stál Jiří Adamec. Nemluvě o dodnes obdivované pohádce O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Zdeněk Troška ji natočil v roce 1987, který v Potměšilově filmové kariéře patřil k nejúspěšnějším – ve stejné době se objevil po boku Jiřího Langmajera v dramatu Proč? a účinkoval ve vekslácké krimi Bony a klid od Víta Olmera.
Úspěšný byl však Potměšil i na jevišti – už před absolutoriem pražské DAMU hrál v Divadle na Vinohradech. Tam se také dal dohromady s režisérem Janem Kačerem, s nímž pak jezdil po regionech na sklonku roku 1989.
I když v té době přicházely na scénu výrazné herecké tváře, Potměšil se mezi nimi rozhodně neztratil. Naopak: Byl vyhledávaným typem plachého mladého muže s velkýma usměvavýma očima, v nichž se občas zrcadlily smutné odstíny. Jako by stál rozkročen mezi romantickým hrdinou ze starých filmů a současným mladým mužem, který se díky své naivitě a upřímnosti dostává do vleku sebejistých sígrů a mnohdy to i nespravedlivě odnese.
To ovšem byla jen jedna stránka jeho herecké osobnosti. Po zdárném startu ve vinohradském divadle, kde ztvárnil mimo jiné krále Václava II. v Závišovi z Falkenštejna či Roberta v Hlasech ptáků od Josefa Topola, obojí v režii Jana Kačera, přišel v prosinci 1989 fatální úraz. A pak to mohlo vypadat, že Potměšilova kariéra skončí. Opak byl pravdou.
Díky kamarádům a vlastní nezdolnosti se stal neodmyslitelným členem začínajícího spolku Kašpar pod vedením Jakuba Špalka. S tímto ansámblem hrál celou svou divadelní kariéru, od počátků v Rokoku, kde ztvárnil biskupa d'Aussigny ve hře Hodina mezi psem a vlkem Daniely Fischerové.
Následovalo období pro Kašpara slavné, ale ne vždy snadné, kdy soubor přesídlil do Divadla v Celetné. Kvůli Potměšilovi tady hned na počátku udělali výtah do patra a parta vrstevníků vzala jako samozřejmost, že bude prostě zkoušet a hrát s nimi.
Enormně populární se roku 1993 stala dramatizace povídky Daniela Keyese Růže pro Algernon, ve které pak Potměšil exceloval celá desetiletí. Hrála se až do roku 2022 a dosáhla více než osmi stovek repríz. Postava duševně hendikepovaného chlapce Charlieho Gordona, který se díky zázračnému léku na chvíli stane normálním, inteligentním jedincem a poté těžce prožívá postupné odumírání mozku, jako by byla symbolickým odrazem Potměšilovy osobní tragédie.
Na rozdíl od Gordona mu vedle tělesného hendikepu zůstal skvěle fungující „herecký“ mozek, schopný podat tuto postavu v nejrůznějších nuancích euforie i zoufalství. Byla to sice role jedinečná, ale rozhodně ne jediná.
Na fotografii z roku 2000 se Jan Potměšil v šatně připravuje na večerní představení Růže pro Algernon v brněnském Divadle Bolka Polívky.
V shakespearovské sérii Kašparu měl Potměšil možnost ukázat nejrůznější valéry svého talentu a jiskřivé energie. Bez sentimentu využil i svou situaci. V Richardovi III. z roku 2000, který mu vynesl Cenu Alfréda Radoka, nemusel hendikep předstírat a jeho zloba i potměšilost byla divákovi do jisté míry pochopitelná.
Jako Claudius v Hamletovi a následně ve hře Jiřího Stránského Claudius a Gertruda naplno rozvinul své charisma ve spojení s až patologickou manipulativností postavy.
V Othellovi zase zdůraznil téma tragédie jinakosti člověka na jedné straně obdivovaného, na druhé i nenáviděného. V Romeovi a Julii jako Kapulet poukázal na smutek i bezmoc stárnoucího muže.
Ve výčtu dvaačtyřiceti rolí, jež sehrál ve spolku Kašpar, nelze zapomenout ani na Audienci od Václava Havla, kde sehrál rezignujícího intelektuála Vaňka, či pohodovou rozumářskou postavu Antonína Důry z Rozmarného léta, úspěšného letního titulu v Celetné i pod širým nebem po celé republice.
Jakub Špalek a Jan Potměšil v inscenaci Audience od Václava Havla, kterou uvedli na festivalu Habrovka.
Jan Potměšil byl navzdory svému omezení neuvěřitelně aktivní. Z vnějšího pohledu to vypadalo, že má stále energie nazbyt a svůj hendikep si nepřipouští, celkově na různých jevištích ztvárnil přes osmdesát rolí. A kromě toho se nikdy nepřestal společensky angažovat, moderoval třeba různé charitativní akce či diskuze. Podle manželky Radky Potměšilové, která tento pátek informovala o jeho úmrtí, mu síly začaly docházet až v posledních letech, kdy se potýkal s vážnějšími zdravotními problémy.
„Honza odešel ve spánku, byli jsme s ním a slíbili mu, že na něj čeká Ozzy a Jim Morrison a že jeho tatínek už chystá běžky a že si konečně dá pivo. Řekli jsme mu, ať se o nás nebojí, že my se o něj taky nebojíme. Byl klidný a vypadal, že se těší. Láska je silnější než smrt, to ví každý, kdo četl Harryho Pottera,“ napsala na facebooku.
Jako člověk i umělec se Jan Potměšil natrvalo stal neodmyslitelnou součástí naší novodobé kulturní historie. Tak šťastný let do nebe, Honzo.
