Článek
Homérova Odyssea je nejenom stále literárně silným shromážděním jednoho z nejstarších hrdinských mýtů západního světa, ale její existence má dnes sama o sobě mytické rozměry. Režisér Christopher Nolan ve svém filmovém zpracování pracuje s obojím. S obsahem mýtu i mytičností eposu samého, a jeho významu v dějinách, k němuž se pořád nějak vracíme. I přesto (či právě proto?), že je bezmála 30 století starý.
Kdy jindy se také vracet k pradávným mýtům Západu než na jeho konci, o němž se dnes, „za sílícího soumraku“ (není ještě tma, ale stmívá se víc a víc), mluví otevřeněji než kdy jindy. A to nejen ve smyslu existenciálním, nýbrž i mocenském.
Západ už není a nebude suverénním vládcem světa, tak jako jím přestává být civilizace, z níž vyrůstá bájný hrdina Odysseus, vládce Ithaky, který se proslavil svou lstí s darem dřevěného koně ve válce o Troju. Vracet se dnes k Odysseovi má tedy smysl v jakémsi přiblížení trvající zkušenosti, která se, jaký to div, na začátku dějin velmi podobá té na konci. Katastrofa prozření na začátku přichází i v dalším novém zániku.
Nolanův film působí jako velký bildungsroman, tedy vyprávění o dospívání a moudření. Obvykle se takto vykládá úvodní část eposu věnovaná Odysseovu synu Telemachovi, který díky víře v otce, tedy ve velkou minulost předků, vyrůstá v poučení z minulého a prožitého ve vládce nového typu. U Nolana moudří a dospívá i Odysseus, který poznává své putování jako slepou cestu Západu – cestu založenou na ochotě porušovat, ba pošlapávat všechna pravidla, především zákony vyšší než člověk sám.
Odysseův osud jako by naopak dokazoval, že na vyšších principech záleží, přestože na ně nikdy majetnicky nedosáhneme a nedokážeme je ovládat, nestaneme se jejich Pány. Antický hrdina musí osvědčit svůj agon, tedy bojovný princip, umožňující vyvoleným, aristoi, proslavit své jméno a rod, neměl by ale přitom porušit božské principy, mezi něž nějak patří i etické vztahy mezi lidmi.
Nevyhnout se hybris, tedy zpupnému porušení božských pravidel, je ale lidský osud, kterému se téměř nedá uniknout. My lidé jsme zpupní. V Nolanově filmovém světě, který je Homérovi možná věrnější, než se zdá, ale ještě nejde o tragický konflikt lidského a božského. Příběh Odyssea je epický mýtus, hrdina v něm dochází ke smíření s bohy i se sebou, a to právě skrze Telemachii, tedy vyprávění o zmoudření a dospívání svého syna Telemacha, který nastoluje nový řád vidění, vědění a cítění.
Odysseus zažije sílu i zmar lidské vůle, ale pozná i propadnutí jinému citu a odevzdání osudu, jakožto skutečným silám života, které ho nakonec přinesou domů. Ne vždy je původcem štěstí pevná lidská vůle, někdy naopak vůle k moci brzdí vše, pro co má smysl žít. Nikdy nikdo ale nevíme, kdy je co potřeba, ale jak to v jedné větě shrne filmový Odysseus: „Nevím, ale cítím to.“
Zmoudření hrdiny, který se proslavil svou chytrostí, pramení z jeho citlivého naladění na svět, v němž žije a do něhož kromě vztahových povinností vůči nejbližším a věrným patří i cit pro vyšší, přesahující principy. Možná že právě tato schopnost správného naladění a rezonance se světem, kterou hrdina získá díky poznané ženské energii, otevírá cestu budoucnosti, stejně jako smysl pro povinnost splácet věčně svou vinu zabitým, o něž se hrdina nepostaral, jejichž smrt dokonce dopustil. Minulost, které se nikdy nezbaví(me).
Vibrace a rytmus jako zvukové prvky tohoto prozření k plnému duševnímu životu jsou proto ve filmu tak dominantní. Neohromují dynamikou mezi mohutnou silou a jemným tlukotem usebírajícího se srdce, zato vytvářejí zachytitelnou, notorickou stopu cesty ke zmoudření hrdinů v tomto antickém bildungsromanu.
Nolanova analogie dvou konců – Odysseova a toho našeho – je velmi viditelně protažena k zamyšlení o dnešním mizení civilizace, která se projevuje podobnou neúctou k vyššímu řádu, ba k jakémukoliv řadu vůbec, a věří arogantně v moc svého umělého rozumu. Režisér nabízí Odysseu nejen jako poučnou paralelu, ale také jako předobraz západní cesty – cesty, která nakonec vždy ústí v katastrofu, avšak zároveň otevírá možnost cesty nové. Odyssea proto nekončí, stejně jako slunce na Západě ve skutečnosti nikdy nezapadá.
Filmové přehrání mytického vyprávění o Odysseovi je vlastně performativním gestem nabízejícím v sugestivním filmovém prožití návratu mýtu jeho nové pochopení a přivlastnění. Nolan, podobně jako jeho hlavní hrdina (ale není tím hlavním nakonec Telemachos, tak jako v dnešním světě ti, kteří přicházejí?), jako by cítil, že motivy z počátků civilizace se neustále vracejí a opakují, potvrzujíce nadčasovost osudových konfliktů mezi lidským řádem a jinými řády světa. A tak se celý film jeví jako pokus o opakované psaní bildungsromanu něčeho takového, čemu ze zvyku říkáme Západ.
Na první pohled čirá hollywoodská zábava plná akčních soubojů, působivé výpravy a dojímavých scén s dobře sehranou gradací emocí jako připomenutí začátku a konce západního potýkání se s vlastní dějinností? Proč ne. I dějinám možná vládnou modely a algoritmy, k nimž se neustále jako v rozšířeném časovém kruhu vracíme. Odyssea ve smyslu dobrodružného putování za sebou by pak byla hlavní náplní mýtu o Západu. Není vyloučeno, že právě pro tento odysseovský pohyb dopředu a zároveň zpět, jak ho v originální Odysseji ukazuje i Nolanův film, tento mýtus pořád ještě nějak umíme žít.
