Recenze: Paul Simon okouzlil. A splatil dluh české zpěvačce z roku 1990

Paul Simon si je vědom jisté ironie. „V roce 1990 jsem s americkou delegací přijel do Prahy dohlédnout na to, že vaše volby budou opravdu svobodné. Teď bychom my v Americe potřebovali delegaci z Česka,“ žertuje čtyřiaosmdesátiletý americký písničkář tento čtvrtek v pražském Kongresovém centru.

Někdejší polovička dua Simon & Garfunkel a držitel 16 cen Grammy dobře ví, kde se ocitl. „Jsem tu počtvrté. Z první návštěvy Prahy si pamatuji, jak jsme odpoledne seděli s prezidentem Václavem Havlem v jeho divadle, když se omluvil, že musí jít pronést řeč na náměstí,“ vypráví. Havel měl tehdy pozdravit posluchače koncertu proti rasismu na Staroměstském náměstí. „Napadlo ho, jestli nechci jít s ním. Já souhlasil, tak jsme ještě se dvěma známými sedli do auta, Havel na náměstí přednesl projev, následně davu oznámil, že jsem tam s ním, vyzval mě, ať zazpívám, a já mám z toho krásnou vzpomínku na celý život,“ líčí Paul Simon.

Jeho návrat do Česka je malý zázrak. Před osmi lety oznámil, že končí s koncertováním. Když pak po prodělání nemoci covid-19 částečně ztratil sluch v levém uchu, vypadalo to definitivně. Několikaletá léčba kombinovaná s volbou akusticky vhodných sálů však umožnila, že Paul Simon nyní trojicí koncertů v Praze zahajuje evropské turné. Ve čtvrtek sice začal s dvacetiminutovým zpožděním, přesto nakonec hrál více než dvě hodiny čistého času, vysloužil si několik potlesků vestoje a musel dvakrát přidávat. Další koncerty na stejném místě se konají v pátek a neděli.

Simon se nepodbízí. Místo aby celý večer zpíval „best of“ jako vrstevníci Paul McCartney nebo The Rolling Stones, odvážně začíná kompletním přehráním svého nejnovějšího projektu, půlhodinové suity Seven Psalms z roku 2023. Tvoří ji sedm písní uváděných v jednom bloku.

„Poslední dobou hodně myslím na velkou migraci,“ zpívá také na začátku pražského koncertu Simon. A nemá na mysli v angličtině ustálené spojení označující historický přesun asi milionu a půl černochů z amerického Jihu, nýbrž blížící se smrt.

Komorní pásmo přemýšlivých písní, které se prý hudebníkovi zdály nad ránem, spojují úvahy o jedinečnosti a pomíjivosti života. Hudebně stojí na zvuku kytar, na něž v Kongresovém centru kromě Simona hrají Mark Stewart a Gyan Riley. Celek připomíná proud vědomí: Některé motivy a refrény se vrací, doplněné ostrými předěly a abstraktními zvuky z neobvyklých nástrojů.

V Praze z nich vizuálně nejvíc zaujmou takzvané Cloud Chamber Bowls od Harryho Partche, konstruktéra nástrojů z 20. století. Jedná se o odříznuté vrchní části skleněných demižonů. Visí na rámu ze dřeva a úder do nich vydává měkký, zvonivý zvuk.

„V nebi je krásně / Skoro jako doma / Děti, připravte se / Je čas jít domů,“ uzavírá Simon cyklus, jehož dva poslední songy mu v Kongresovém centru pomáhá zazpívat manželka, hlavní tvář alternativní kapely Edie Brickell & New Bohemians.

V první části večera má Paul Simon oblek a sedí opřený na vysoké barové židli. Po krátké pauze se vrací už neformálně oděný s kšiltovkou na hlavě, ve světlých džínech, zeleném tričku a červené košili, načež s kytarou vestoje začíná zpívat Graceland. Titulní skladba slavného alba natočeného roku 1986 v Jižní Africe kombinuje zvuk tamních nástrojů s prvky country i rockabilly. Vypráví o Simonově skutečné cestě do sídla zpěváka Elvise Presleyho, která však slouží coby metafora pro hledání štěstí, spásy a zahojení ran z rozchodu.

Právě s albem Graceland pronikly do Simonovy hudby polyrytmy a zvonivé africké kytary. Také tento čtvrtek v Praze ho doprovází jihoafrický baskytarista Bakithi Kumalo, „poslední žijící člen kapely z projektu Graceland“, jak ho frontman představuje. Již zesnulého kytaristu Vincenta Nguiniho nahradil Biodun Kuti z Nigérie, který je na pódiu většinu večera. Společně s Markem Stewartem, Gyanem Rileyem a Simonem držícím akustickou kytaru tak v některých chvílích znějí hned čtyři tyto nástroje.

Přesto nejde o žádný rock. Paul Simon momentálně stmelil veškerý repertoár do relativně komorního aranžmá, v němž některým písním propůjčil volnější tempa a vytvořil spoustu prostoru pro muzikanty. Ti mu částečně pomáhají vyvážit po osmdesátce přece jenom křehčí, v některých polohách už hodně tenký hlas. Zároveň ale takto vyniká hudební talent, který špičkoví interpreti mimořádně citlivě uplatňují celý večer – například v úchvatně prokomponované Something So Right, již kapela před týdnem zahrála v talkshow Stephena Colberta.

Simon celou dobu pohyby rukou udílí spoluhráčům pokyny jako dirigent. Oproti pražským koncertům z let 1991 a 2016 mezi písněmi déle mluví. Představuje třeba méně známou skladbu o násilí The Late Great Johnny Ace. Inspiroval ji příběh zpěváka, který se roku 1954 zřejmě nešťastnou náhodou zastřelil ve věku 25 let. Simon jeho osud propojil s pozdějšími oběťmi atentátů, prezidentem Johnem F. Kennedym a hudebníkem Johnem Lennonem. Fotografie všech tří ke konci písně září na jinak zřídka používané obrazovce v zadní části jeviště.

The Late Great Johnny Ace končí minutovou codou zkomponovanou autorem minimalistické hudby Philipem Glassem. V Praze ji věrně reprodukuje Simonův klavírista Mick Rossi, který právě s Philip Glass Ensemblem dříve koncertoval v Ostravě.

Na obrazovce se objevuje také fotografie, jež inspirovala song Rene and Georgette Magritte With Their Dog After the War. „Jednou jsem listoval knihou o velkém surrealistickém malíři z poloviny století Magrittovi. Byl tam snímek, jak pózuje s manželkou a drží jejich psa. Popisek zněl: René a Georgette Magrittovi se svým psem po válce. A já na to: No to bude hit,“ uvádí v Praze skladbu, ve které se blýskne trojice komorních hráčů: flétnistka Nancy Stagnitta, violista Caleb Burhans a violoncellista Eugene Friesen.

Všichni zanechali výraznou stopu ve světě klasické, soudobé nebo experimentální hudby. Stejně jako kytaristé Mark Stewart z uskupení Bang on a Can All-Stars nebo vystudovaný konzervatorista Gyan Riley, Čechům známý spoluprací s Ivou Bittovou. Krásným sólem na akustickou kytaru Riley ve čtvrtek vygraduje třeba skladbu Homeward Bound.

Píseň The Cool, Cool River napsaná poté, co Simonovu otci koncem 80. let lékaři diagnostikovali rakovinu, zaujme lichým rytmem a divokou závěrečnou improvizací klavíristy Micka Rossiho, jenž jinak hraje na klávesy Fender Rhodes nebo pomáhá s perkusemi.

Song Under African Skies původně Paul Simon zpíval s hostující Lindou Ronstadt. Ve čtvrtek ho opět pěje s manželkou Edie Brickell, která pak v závěru hravě přibíhá zahvízdat ještě melodii z Me and Julio Down by the Schoolyard, hitu, jenž pod bezstarostnou vzpomínkou na kamarády z dětského hřiště skrývá enigmatický text plný volných asociací.

V takových okamžicích se na pódiu pohybuje 13 lidí. Nejznámější je z nich už roky bubeník Steve Gadd, velká hvězda jazzu, fusion i rocku. V komorní sestavě, doprovázen perkusisty, hraje tento čtvrtek častěji než dřív metličkami. Nevynechá ale svůj slavný groove v písni 50 Ways to Leave Your Lover, před kterou mu Simon blahopřeje ke čtvrtečním 81. narozeninám.

Pro české posluchače přichází nejzajímavější moment po generačním songu Rewrite, ve kterém se umělec stylizuje do veterána americké války ve Vietnamu toužícího přepsat svůj smutný osud. „Nedopověděl jsem vám, jak jsme s prezidentem v roce 1990 stáli na tom náměstí a on mě poprosil, abych zazpíval,“ říká, zatímco projekce za jeho zády ukazuje dobovou fotografii.

„Neměl jsem s sebou kytaru, tak jsem si jednu půjčil od jisté dámy. Nevěděl jsem, že se jmenuje Dagmar Voňková. Prý jsem jí z té kytary sebral capo. Protože paní Voňková je dnes mezi námi, rád bych to po těch letech napravil,“ oznamuje Američan a rozhlíží se, načež česká písničkářka skutečně vstává ze sedadla a přichází až na kraj pódia. Paul Simon podřepne a kapodastr, sloužící k přimáčknutí strun a zvýšení ladění nástroje, jí vrací.

Jako strůjce dojemného okamžiku není těžké identifikovat producenta a skladatele Petra Ostrouchova, který vydává desky Voňkové a před lety na album Vladimíra Mišíka angažoval Simonova perkusistu Jameyho Haddada. Už tuto středu večer Ostrouchov vzal část Simonovy kapely do pražského klubu Jazz Dock. „Odvyprávěl jsem Jameymu tu historku z roku 1990 a poslal fotku. Jamey to zavolal Paulovi a ten pozval Dášu, že jí kapodastr vrátí. Nápad byl Paulův,“ objasňuje Ostrouchov pro Seznam Zprávy.

Paul Simon samozřejmě v Praze nemůže zazpívat vše. Chybí písně You Can Call Me Al, Diamonds on the Soles of Her Shoes nebo Mrs. Robinson. Přesto je to nečekaně krásný průřez jednou mimořádnou kariérou a zároveň skutečně tichá oslava, jak zní název turné A Quiet Celebration. I přídavky jako The Boxer osobitým aranžmá korespondují s komorní náladou z první části večera.

Paul Simon se k ní oklikou vrací, když po dvou a čtvrt hodinách předstupuje před publikum sám s akustickou kytarou a na závěr zpívá vestoje The Sound of Silence, největší hit dua Simon & Garfunkel. Nejenže mu nekolísá hlas, ale ještě se pevnou rukou skvěle doprovází a hraje i rozšířené intro.

Ze světoznámých písničkářů v tak pozdním období udělal srovnatelně silný dojem v Praze naposledy Leonard Cohen. Těžko se divit někomu, kdo v pátek nebo v neděli půjde na Paula Simona znovu.