Recenze: Čarodějky v O2 areně. Florence + The Machine přivezli úžasnou show

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nejdřív to vypadá, že v pražské O2 areně došlo k vraždě. Když se v sále setmí, za průhlednou oponou probleskují siluety jakéhosi násilí. Zoufalý výkřik z reproduktorů naznačuje, že někdo právě zabil ženu. Jenže pak opona mizí a na pódium z oblaku kouře vyjíždí britská zpěvačka Florence Welch, jež má zvláštní dar proměňovat tragédie v cosi povznášejícího. V následujících dvou hodinách zpívá o svém znovuzrození.

V největší české zastřešené hale tento čtvrtek vystoupila kapela Florence + The Machine. Že zrovna lístky na její koncert zmizí za jediný den, nečekali ani pořadatelé. Anglická skupina hrající těžko zařaditelný, melodramatický „art pop“ v rozpětí od komorní hudby s harfou a houslemi po euforické songy se sborovými nápěvy existuje už téměř 20 let. A zdálo se, že má to nejlepší za sebou.

Loni ale zažila nečekaný comeback s výtečným albem Everybody Scream, na kterém spolupracovali Aaron Dessner z rockerů The National, hudebnice Mitski nebo Mark Bowen z postpunkových Idles. Skvělou hudbu podpořil silný příběh zpěvačky, jež krátce před čtyřicítkou přišla o nenarozené dítě a teď o tom otevřeně mluví.

Florence Welch je ale především skvělá zpěvačka, originální skladatelka navazující na osobnosti jako Kate Bush a působivá performerka, která se na pódiu mění v jevištní personu. Bosou, rusovlasou vílu, jež vypadá jako z obrazů anglických prerafaelitů. V dlouhých černých šatech od začátku čtvrtečního koncertu expresivně zpívá i tančí a celé dvě hodiny se neúnavně pohybuje po vysunutém molu s výdrží mladého Micka Jaggera z The Rolling Stones. Ani stopa po úrazech z let 2015 a znovu 2022, kdy si na koncertech zlomila nohu.

Její pohyby i hlas bohatý na emoce evokují jakousi přírodní, pohanskou sílu, a přitom odkazují k náboženství: Jednou zpěvačka nasazuje výraz jako barokní světice v extázi, podruhé kráčí nad lesem napřažených rukou, jindy na několik vteřin strne v sošné póze, jako by vstřebávala jakousi energii. Je to vrcholně teatrální, důsledně stylizované a vymyšlené s nejlepšími choreografy, a přesto to Florence Welch dělá s naprostou přirozeností někoho, kdo podobnými gesty jen vyjadřuje tytéž emoce, jaké předává hlasem.

Aktuální turné je její nejdivadelnější. Hned v úvodním songu, titulní skladbě z loňského alba Everybody Scream vyprávějící zřejmě o jejím vztahu s fanoušky, začne zpěvačku na jevišti pronásledovat čtveřice žen stylizovaných do čarodějnic. Kvarteto zpívajících tanečnic ve složení Lea Orož, Silas Grocott Cain, Belen Leroux a Chihiro Kawasaki už po většinu večera neopustí scénu, kde nastolují osobitou atmosféru. Oblečené v černé a bílé vytvářejí kolem hlavní hvězdy živé obrazy za použití výraziva současného tance.

Když křičí nebo syčí, připomínají jakýsi obřad z vesnického hororu. Také se ale kolem zpěvačky jen tak točí, divoce zaklánějí, lezou po čtyřech, ztrácejí v oparech kouře, škubou sebou na zemi nebo umělkyni obestupují do kruhu. Jednou se vzájemně podpírají, podruhé hladí po tvářích, potom naopak tahají za vlasy. Když netančí, nezpívají či nehrají na tamburíny, dle pokynů choreografa Ryana Heffingtona se úhledně rozloží na schody v zadní části jeviště, kam si předtím odložily peleríny.

Tanečnice koncert povyšují na divadelní show, byť místy na hraně kýče: Když nadzvedávají sukně, jako kdyby tančily kankán, nebo když se ve skladbě Seven Devils plíží coby démonky z béčkového hororu, může to být na někoho moc.

Většinou ale jejich pohyby vhodně doplňují éterický hlas Florence Welch. Devětatřicetiletá Angličanka je v nejlepší formě. Jako vždy trochu nadužívá skvělé vibrato a perfektně emocionálně zbarvuje slova. Sílu svého suverénního mezzosopránu v Praze naplno ukazuje ve starší baladě s harfou Cosmic Love.

V sektoru na stání pod pódiem ji poslouchají převážně mladé ženy, které hudebnice několikrát oslovuje. „Ať už jste si prošly čímkoliv, dnes to všechno zvládneme společně,“ avizuje zkraje večera, v jehož průběhu stiskne ruce mnoha divačkám a pár dívek obejme. „Následující skladbu jsem deset let nezpívala, protože mi připomínala nehezké časy. Ale vy jste tu píseň nepřestaly mít rády, a tak jste mě naučily se na ni dívat jinak,“ uvádí klavírní baladu Never Let Me Go složenou s Paulem Epworthem, producentem britské hvězdy Adele.

Florence Welch zpívá v Praze o úzkostech, traumatech a závislosti, o vnitřních soubojích, různých typech emocí ve vztazích či hledání lásky. O zranitelnosti, duševní rovnováze i zkušenostech z hudebního průmyslu. A také o výčitkách, vině, pochybách o sobě samé, bolesti či tenké hranici mezi životem a smrtí, konkrétně v songu s výraznou basovou linkou Witch Dance.

Umí přesvědčivě podat covidovou skladbu o ztrátě každodenních radostí Daffodil. A stejně dobře zvládá navodit citlivou, zpovědní náladu, kdy člověk prožívá každé slovo. Jako v písni, původně dokonce básni Hunger. „V sedmnácti jsem přestala jíst / Myslela jsem, že láska je typ prázdnoty / A tak jsem pochopila svůj hlad / A nemusela jsem mu říkat osamělost,“ zpívá ve skladbě, kterou na jednu stranu zpracovává někdejší poruchu příjmu potravy z dospívání. Zároveň ale pracuje s hladem jako metaforou pro něco, co člověka přesahuje.

Několik kompozic v O2 areně artikuluje pocity ženy, která si připadá neustále zpochybňovaná, souzená či odstrkovaná. Ty nejosobnější z loňského alba jako The Old Religion pak zpracovávají intimní úvahy ohledně rodičovství a zejména takzvaného mimoděložního těhotenství, které zpěvačku v roce 2023 málem stálo život. Způsobilo jí vnitřní krvácení, v jehož důsledku přišla o nenarozené dítě a musela podstoupit chirurgický zákrok. „Nejblíž ke stvoření života jsem se dostala, když jsem byla nejblíž smrti,“ glosovala to tehdy. V prvním přídavku čtvrtečního koncertu One of the Greats zpívá o svém zmrtvýchvstání.

Nových písní nakonec Florence Welch zařazuje sedm, přičemž třeba popová Buckle začínající čtyřmi akordy na akustické kytaře má skvělý ohlas u publika. To ale do varu dostávají především starší hity: Katarzní Shake It Out o zbavování se pochyb, Big God s výrazným klavírním riffem nebo první velký hit kapely Dog Days Are Over, který lidé na ploše na stání z větší části proskáčou. Stejně jako tancují při skladbách Spectrum a Howl.

Florence Welch celou dobu doprovází čtyřčlenná sestava. V ní už mnoho let naživo nepůsobí spoluzakladatelka Isabella Summers přezdívaná Mašina, podle níž se projekt jmenuje. Místo ní klávesy celý večer ovládá Aku Orraca-Tetteh, s nímž tvoří rytmiku bubeník Cian Hanley a baskytarista Cyrus Bayandor. Několik věcí přichází na harfu zahrát jako pátý člen formace Tom Monger, nejaktivnější je jinak multiinstrumentalista Harry Fausing Smith, jenž kromě kytar ovládá housle nebo saxofon.

V přijatelně nazvučené O2 areně se jim vcelku daří sjednotit nový materiál se staršími hity, jejichž někdy až barokně opulentní aranžmá muzikanti naživo zjednodušují. V několika pasážích zpěvačku doprovází jen harfa nebo akustická kytara a celá hala zmlkne. Jindy se z pódia ozývá téměř taneční pop.

Florence + The Machine zahájili turné minulý měsíc. Oproti prvním koncertům v Belfastu nebo Londýně už teď například vynechávají song You Can Have It All a další změny jistě přijdou. Kdo před sedmi lety zažil jejich českou premiéru na festivalu Colours of Ostrava, ví, že tenkrát měli početnější sestavu a kladli větší důraz na muziku. Aktuální projekt s příměsí gotického hororu je větší zážitek na pohled, avšak hudba v něm drobně ustupuje do pozadí. I delší plochy dříve sloužící k přirozené gradaci skladeb v Praze nahrazují ostré střihy a rychlejší tempa.

Show je celkově temnější, a přesto se poslední půlhodinu posluchači jen usmívají od ucha k uchu. „Choose love“, volte lásku, svítí na konci základní části koncertu červený nápis a zároveň název charitativní organizace, kterou návštěvníci podpořili koupí vstupenky. To nejdůležitější se ale odehrálo v nich: Všechna ta katarze a euforie z písní Florence + The Machine se slily do příjemně povznášejícího pocitu.