Fotil Gotta a Pilarovou. Jasanský zachytil i doznívající socialismus

Kořeny velké výstavy jeho děl, kterou lze do 31. srpna vidět v pražském Domě fotografie, spadají do roku 2018. Pavlovi Jasanskému k tehdejším osmdesátinám uspořádala malou retrospektivu Fotograf Gallery. Kurátor Petr Vančát ji postavil na důležitém cyklu z druhé poloviny 80. let minulého století nazvaném Nová krajina, noví obyvatelé, který zachytil doznívající socialismus a visí i teď v Domě fotografie.

Už tehdy umělec s kurátorem plánovali rozsáhlejší přehlídku. „Tenkrát jsme mu slíbili, že se do jeho práce ponoříme pořádně. Dnešní výstavy se Pavel bohužel nedožil, výsledkem dvouletého bádání a scelování jeho archivu je každopádně obří kniha,“ poukazuje Vančát na loni vydanou monografii čítající skoro 400 stran.

Na její podobě se podílel i Jasanského syn Lukáš. Ten upozorňuje, že se jedná o úplně první publikaci komplexně mapující dílo otce, jenž žil v letech 1938 až 2021. „Za jeho života nevznikl ani žádný větší katalog. Měl jen takové malé katalůžky, které si sám graficky připravil a za své peníze také vytiskl. Docela se divím, že při své ambicióznosti nezvládl nechat vyrobit něco většího,“ říká Lukáš Jasanský.

Kromě ambicí, píle a pracovitosti podtrhují autoři výstavy Jasanského expanzivnost a neodhadnutelnost. „To je to hlavní, co mě na něm baví a zajímá,“ vysvětluje Pavel Vančát. „V české fotce nebyl nikdo tak otevřený cestě do jiných sfér jako Pavel Jasanský. Pouštěl se do malby, sochy, instalace i videa a my jsme tuto jeho cestu od 60. let až po vrcholné věci z přelomu let 80. a 90. vložili do výstavy v Domě fotografie,“ objasňuje.

Vystudovaný geolog Jasanský vyrůstal na rozhraní pražských Vinohrad a Nuslí. Fotografovat začal jako samouk na jedenáctileté střední škole, a to s darovaným přístrojem značky Flexaret. Jeho prvním souvislým námětem byly děti, povětšinou romské, právě z Nuslí.

Empatie i cit pro zachycení okamžiku už mu zůstaly a odrážely se v dalších sériích, jako byla třeba ta pařížská z let 1967 až 1977. Jasanský ve Francii zaznamenával hráče petánque, ošuntělé zdi, zádumčivé prodejce z bleších trhů i pošlapané noviny pod Eiffelovou věží. Ostatně podle titulku Paristory tento cyklus pojmenoval.

V tu dobu se už ale pohyboval i okolo milovaných rockových koncertů a divadel, fotil například pro pražskou Violu nebo v Rokoku. Jeho stylu, dochvilnosti a pracovitosti si záhy všimly i hvězdy Karel Gott, Waldemar Matuška, Eva Pilarová či Karel Zich, načež se Jasanský na dlouho stal „dělníkem časopisů a obalů gramodesek“. Etapu práce pro vydavatelství Supraphon, kterou pak v 80. letech poměrně striktně ukončil ve prospěch vlastní autorské tvorby, ale aktuální výstava pomíjí. Obě patra Domu fotografie se soustředí na Jasanského coby dokumentaristu a obdivovatele výtvarného umění.

Stěžejních cyklů tu najdeme hned několik: Nová krajina, noví obyvatelé z doby těsně před pádem starého režimu zachycuje plíživou proměnu terénu, podtrhnutou absencí postav. Sídliště, plakáty, neony, podivuhodné plastiky – to všechno vytváří svět už s náznakem přechodu do nové éry.

Další cyklus Fotografie (Kniha života) autor tvořil v porodnicích, domovech důchodců a na hřbitově po dobu dvaceti let. Mimoděk tím ukázal svou pečlivost: jak podotýká syn Lukáš Jasanský, uzavřít fotografickou sérii nebylo pro otce nic jednoduchého.

Souběžně s výstavou v Domě fotografie je možné vidět Jasanského snímky také v Centru současného umění DOX. V jeho prvním patře sídlí Archiv výtvarného umění, kde kurátor Vančát soustředil sérii Podepsané, tedy desítky skutečně signovaných portrétů spřátelených výtvarníků jako Adolfa Borna, Kamila Lhotáka, Hany Wichterlové, Viktora Pivovarova, Karla Nepraše nebo Františka Grosse. Hravou stylizací v domácím prostředí dokazují, nakolik si Jasanský cenil interakce s uměleckou sférou.

„Byl jako houba. Chodil po výtvarnících, a ačkoliv umění nikdy nestudoval, pokoušel se pracovat s keramikou, vyráběl koláže, monotypy, kreslil. Návštěvy v ateliérech mu pomáhaly najít jeho vlastní jazyk a zajímavé to pro něj bylo i po technologické stránce,“ vypráví Lukáš Jasanský. Vliv výtvarné scény je zřejmý také z některých artefaktů, například série reliéfních grafik Hlavy a otisky vytvořené v 80. letech. Trojrozměrné odlitky různých kovových slitin hlav nesou jasnou inspiraci Karlem Neprašem.

V Domě fotografie nejvýrazněji vyvstává vztah se současným malířem Jiřím Sozanským. Ten v roce 1981 umisťoval sochy do starobylého jádra města Most, tehdy bouraného kvůli těžbě uhlí. Jasanský akci nafotil a kromě cenného souboru se právě tam zrodila i jeho touha zabývat se intenzivněji volným uměním.

Od silných, jasně čitelných černobílých dokumentárních fotografií tak výstava zavádí návštěvníka přes figurální rozmáchlé obrazy, na kterých spolupracoval právě se Sozanským, až k vrstevnatému projektu Těla.

Dynamicky, černě přemalovaná velkoformátová znázornění jednotlivců i skupin působí nevlídným dojmem, ostatně s pochopením se nesetkaly ani v 80. letech. Tehdy se Jasanský neinspiroval jen československou scénou, pro mentální palivo vyrážel i do zahraničí. „Netajil se tím, že v průběhu 80. let byl na Benátském bienále, kde viděl obrazy rakouského abstraktního malíře Arnulfa Rainera. Z té doby se zachoval sešit, do kterého si dělal poznámky, co kde viděl. Byl v tom velice pečlivý,“ vysvětluje kurátor Vančát.

Vše kulminuje jednou z prvních československých video-instalací Divák z roku 1989, již se do Domu fotografie podařilo napasovat na centimetry přesně. Tvoří ji socha sedící postavy s televizní obrazovkou místo hlavy a plátna kombinující fotografie s malbou tuší. Dílo leželo roky u Jasanských v garáži. „Nahodit“ se jej podařilo jen díky šikovnému opraváři starých televizorů značky Tesla.