Historický dům plný knih a příběhů. Lidé ho projdou s divadelníky

Srdcem stavby na úpatí Riegrových sadů, navržené v první dekádě 20. století architektem Janem Kotěrou pro nakladatele Jana Laichtera, je prostorná písárna se zdobenou schodišťovou halou. Ta propojovala někdejší nakladatelství s majitelovým bytem. Po nákladném restaurování je ve skvělé kondici.

Na začátku nové inscenace nazvané Mapa ticha, kterou zde minulý týden uvedl divadelní spolek Pomezí, se prostorem rozléhá vyzvánění starého telefonu. Mezi prozatím bloumající diváky se vmísí muž v elegantním obleku. Na rozdíl od nich se tu chová suverénně, usazuje se na pohovku a spolu s ostatními se zaposlouchá do snově působící audio nahrávky.

Muž, kterého hraje Jiří Böhm, se představuje jako správce Eliáš. Vydává se po schodech dolů do písárny, kde už nějakou dobu s dalšími přihlížejícími účastníky pobývá knihovnice a zároveň pomocná síla Berta, ztvárněná Miladou Vyhnálkovou. Sledujeme roztřídění nové zásilky, z níž Eliáš většinu publikací vyhodnocuje jako brakové čtivo mířící do kotelny, pouze tři kvalitní svazky oceňuje slovem Řád. Je to heslo, které se objevuje po celém domě v podobě cedulek sumarizujících zdejší pravidla.

Eliáš i Berta opouští společný prostor jinudy, každý následováni několika diváky. Střídá je dívka s kufrem a o něco později příchozí mladík. Tou dobou už atmosféra houstne. Je zřejmé, že každý tu někoho z více než závažných důvodů hledá. Jména, která si během rozhovoru vyměňují, možná vůbec nepatří jim, stejně jako příběhy, jež se ve zdejších zdech začínají odvíjet.

Část publika odchází s mladíkem v podání Jakuba Jelínka, další následují herečku Andreu Uhlík Bereckovou, která se před chvílí představila jako Nora. Děj se od začátku odehrává na mnoha místech zároveň a je na každém návštěvníkovi, s jakou postavou se rozhodne pokračovat, případně ji v určitou chvíli opustit a přidat se k jiné, a tedy zároveň k jiné lince příběhu.

Právě na tomto principu stojí takzvané imerzivní divadlo. Nikdy nelze být u všeho, člověk musí rezignovat na linearitu celku a skládat střípky situací, jež zahlédne. Stane se, že některou postavu člověk poprvé spatří až na závěrečné děkovačce. Je to svého druhu detektivka, která člověka někdy doslova žene vpřed, jelikož postavy neberou ohled na to, jestli už na místo dorazil, nebo se zasekl na schodech.

Navíc ani herci netuší, s kolika lidmi lze v dané situaci počítat, mohou je poztrácet v průběhu přesunu z jednoho stanoviště na druhé, a tak musí být schopni hrát i pro jediného pozorovatele či dokonce „sami pro sebe“. Nikdy neví, jestli se k nim na poslední slova nepřidá nějaký zbloudilec potulující se hracím prostorem. Scénář tvoří komplikovaná mapa zohledňující mnoho okolností. Rozvíjí děj a linky jednotlivých figur, jejichž trajektorie se prostorově a vztahově proplétají.

Spolek Pomezí má s tímto typem tvůrčího přístupu letité zkušenosti. Jeho zakladatel a vedoucí, režisér Lukáš Brychta, je jedním z hlavních propagátorů imerzivního divadla v Česku. Za více než deset let svého působení vytvořil mnoho projektů, ať už v domovském sídle uskupení, vybydleném pavlačovém domě na pražské Florenci, nebo v různorodých historických prostorách od Winternitzovy vily přes Náprstkovo muzeum a čelákovickou Volmanovu vilu až po plzeňskou Semlerovu rezidenci.

Zásadní součástí imerzivního divadla je prostor, v němž se příběh odehrává. Aby byla iluze fikčního světa komplexní, výtvarníci jej často náročně a do posledního detailu zabydlují. Roku 2016 v domě za Poříčskou branou simulovali v kritikou oceněném prvním, stejnojmenném projektu Pomezí rozpad meziválečného sudetského městečka. Vloni na cenu za scénografii nominovaná inscenace Karavana zase vytvářela dojem odlehlé bažiny s mnoha obytnými přívěsy.

V případě volby historicky cenných objektů vytváří scénografii samotná architektura. Jde o jistý druh site-specific. V tomto ohledu se nabízí přirovnání k projektu, který Pomezí od roku 2018 uvádí pod názvem Dům v jabloních ve smíchovské Winternitzově vile. Odvíjí se v ní detektivní příběh z první republiky, kdy tato stavba vznikla. Dějiště slouží jako dokonalé kulisy, jež si nezadají s detaily filmové hollywoodské produkce.

Mapa ticha, zasazená do bývalého Laichterova nakladatelství, volně vychází z minulosti tohoto domu plného knih a příběhů. Jan Laichter byl intelektuál s vysokými nároky na tištěné slovo, jeho bohulibý, humanisticky a demokraticky orientovaný podnik však v roce 1949 zlikvidovali komunisté a mnoho knih ze zdejšího obsáhlého fondu spálili.

Inscenaci, pod níž jsou jako autoři podepsaní Vojtěch Bartoš, Lukáš Brychta, Barbora Smolíková a Kateřina Součková, nelze zhodnotit jako celek. Každý z představení odchází s originálním zážitkem, který sám „moderoval“. Autorce tohoto textu ve scénách, jež viděla, vyplynula paralela mezi fikcí a reálnou minulostí Laichterova domu.

Budově hrozí v příběhu na základě ničivých výkyvů počasí – zřejmě ozvuků aktuální klimatické krize – destrukce. Převzal nad ní moc Řád, kterému se do cesty staví představitelé jakési organizace, byť není zcela zřejmé, čí zájmy povedou k zachování dosavadní existence. Více než dvě osoby se ve sklepení zaměřují na vlastní projekt, jehož hlavním materiálem jsou knihy, respektive příběhy. Ty se v domě už dlouho ztrácí, stejně jako lidé.

Diváci se pohybují mezi reprezentativními částmi prvního podlaží a suterénem s kotelnou, přičemž to více vzrušující, alespoň z perspektivy autorky tohoto textu, se odehrává pod úrovní ulice.

Detektivní zápletku posiluje i prostorový labyrint, v němž člověk naráží na různá schodiště, výklenky či vyvýšená mezipatra. Většina terénu se navíc nachází v přítmí, kde se postavy netušeně zjeví a zase mizí. Jejich představitelé mají s imerzivním formátem většinou velkou zkušenost a dokáží jej pohotově, přesvědčivě naplnit. Snad jen jejich občasné promluvy ve třetí osobě a literárně laděné audio dotáčky sbírají jinak zcela intenzivnímu a pohlcujícímu zážitku body.