„I zločinci se báli našich textů,“ říká člen kubánské rebelské kapely

Kubánská skupina Porno para Ricardo, proslulá úderným punkrockem a především odvážnými politickými texty, je stále vzpurně hlučná. A její členové šťastní, že si po dlouhých letech opět mohou živě zahrát.

„Porno para Ricardo je nejslavnější kapelou světa, která nehraje. Tak zní náš slogan,“ vtipkuje frontman Gorki Águila. „Ale vážně, koncertujeme sporadicky, nicméně kdykoliv se sejdeme, je tam chemie, funguje to, bavíme se a to je pro mě velmi důležité,“ dodává.

Užívají si také vzácného momentu, že spolu vůbec mohou být alespoň pár dnů pohromadě. Na jednom místě se sešli po dekádě. Všichni z této party až na jednoho spoluhráče dnes žijí v nuceném exilu, konkrétně v Kanadě, Mexiku a také České republice.

Někteří členové formace mají za sebou i zkušenost vlastní mnoha disidentům na ostrově, kde stále vládne komunistická strana – pobyt ve vězení. A není divu, režim dnes už zesnulého Fidela Castra kdysi zavíral Kubánce třeba jen za příliš dlouhé vlasy či nášivku americké vlajky na džínsech.

Když Kubánci o vůdci mluvili, ze strachu raději naznačovali jen jeho plnovous. I největší odpůrci svou kritiku často balili do dvojsmyslů, alegorií či jemných narážek.

Najednou se ale objevili Porno para Ricardo, kteří nic nenaznačovali. Naopak: Punkeři soustředění kolem Gorkiho Águily ukazovali na Castra jmenovitě a otevřeně ho zesměšňovali, uráželi či kritizovali.

Vyrukovali například s písní nazvanou El Comandante. Slovo ve zpěvu nafrázované jako „Coma–andante“ mění původní význam z „vůdce“ na „chodící mrtvolu“.

Skladbu napsal kytarista skupiny Ciro Díaz, který teď do Prahy přiletěl z kanadského exilu. V rozhovoru, který Seznam Zprávám poskytli při pikniku na pražském Žižkově, mluvil po boku spoluhráčů také o svém přístupu k životu.

Ciro si vyslechne dotaz na drsnou neomalenost textů, které režimu a samotnému Castrovi vmetli do tváře. „Pokaždé když diktatura utáhla šrouby, jsme my v kapele museli reagovat a také přitvrdit, naše texty byly ještě přímější a ještě kritičtější,“ odpovídá kytarista.

I po letech je stejně jako spoluhráči odhodlaný, zapálený. Dává k dobru historku z jednoho „ostrého“ havanského sousedství. „Hrával jsem fotbal s chlapy, kteří se dokázali prát, a to třeba i noži. Všichni snad byli ve vězení, nebyli to zrovna andílci, ale rozhodně ani žádní zbabělci,“ vypráví Ciro.

Když však zjistili, jakou píseň kytarista napsal a jak klidně na veřejnosti nadává Fidelovi, tito „drsňáci“ se prý roztřásli strachy a prosili ho, aby mlčel. „Je to zvláštní, člověk, který je připraven se klidně ubodat k smrti, se bojí jedné takové nadávky,“ uvažuje hudebník.

Skupina mohla svůj odpor šířit jen v undergroundu a později exilu. S písněmi jako El Comandante jí kubánské úřady nikdy nedovolily vystupovat na veřejnosti oficiálně. Léta tak muzikanti prakticky jen zkoušeli v havanském domě Gorkiho Águily, kde zpěvák předělal jednu z ložnic na zkušebnu a nahrávací studio.

„Je mi záhadou, že to Gorki vlastně všechno přežil. Že například neskončil jako oběť nějaké dopravní nehody,“ říká česká filmařka a fotografka Hana Jakrlová, která o umělci a kapele natáčí časosběrný dokument. Pracovně jej nazývá Música o Muerte, tedy Hudba, nebo smrt. Slovní hříčka odkazuje k letitému heslu kubánské revoluce Socialismo o Muerte, což znamená Socialismus, nebo smrt.

Narážkou na „dopravní nehodu“ poukazuje Jakrlová na neblahou praktiku kubánského režimu, který některé své kritiky v minulosti odstranil tímto způsobem. Zahynul tak i předák kubánské opozice Oswaldo Payá Sardiñas, do nějž v roce 2012 u města Bayamo vrazilo auto řízené tajnou policií.

Gorki Águila byl na mušce režimu také prakticky neustále. Kromě toho, že zpíval otevřeně kritické písně, měl ještě protistátní podcast a celkově na veřejnosti působil jako rebel. „Měl jsem před bytem nainstalovanou kameru. Policejní šikana byla skoro dusivá. Pořád mě sledovali, můj život je tak vlastně zfilmovaný,“ říká teď ironicky. „Taková zvrácená reality show,“ přisadí si Ciro Díaz.

Zpěvák skončil několikrát ve vazbě, jednou na dva roky ve vězení a jednou žaláři unikl. Nejprve ho úřady v roce 2003 zavřely za údajné obchodování s drogami. Umělec tvrdí, že na něj proces režim narafičil. Podle svých slov z vězení nevyšel zlomený, ale naštvaný. A to se projevilo také v hudbě jeho kapely.

Režim chtěl umělce poslat zpět do vězení v roce 2008 za trestný čin, kterému se na Kubě říkalo peligrosidad, v překladu „nebezpečnost“. Zákon měl obšírný výklad, patřilo do něj vlastně veškeré pro komunisty nepřijatelné společenské chování, jako například hluk, opilost, obtěžování turistů, tuláctví, nevhodné oblečení, ale třeba i pocit, že by dotyčný mohl v budoucnu spáchat nějaký trestný čin. Takový Kubánec měl být prostě zavřen preventivně.

Gorkiho Águilu od návratu do žaláře paradoxně zachránily jeho texty. Právě díky nefiltrované kritice státní moci se tou dobou už dostal do širšího povědomí. Přesto mnohé překvapilo, když režim ustoupil a umělce potrestal jen peněžitou pokutou.

Za shovívavost státní moci zřejmě mohl i fakt, že právě v roce 2008 došlo na dlouho očekávané předávání moci. Do čela země se postavil Raúl Castro, který vystřídal svého těžce nemocného bratra Fidela.

„Zvažovali, jestli se jim vyplatí poslat Gorkiho do vězení, a Raúl podle mého názoru nakonec usoudil, že při nástupu do funkce nechce hned čelit takové kontroverzi,“ komentuje to baskytarista William Retureta a připomíná, že před justičním palácem se tehdy shromáždila spousta jejich podporovatelů včetně velvyslanců České republiky, Polska či Ukrajiny.

Silná podle něj byla i odezva z exilu, kde byl zpěvák považován nejen za umělce, ale také za předního disidenta.

Gorki Águila se teď v žižkovském parku nad svou rebelií na okamžik zamýšlí. Upozorňuje, že na Kubě panuje pochopitelný strach, protože tam lidé čelí mocnému nepříteli, který „vynakládá spoustu peněz na teror“. Podle něj je tak dobré posuzovat míru rizika a řídit se zdravým rozumem.

V Gorkim a členech kapely ale zjevně plamen odporu nevyhasl. „Pokud uposlechnete rozkaz tyrana, despoty, prostě hyeny, stanete se jejich loutkou, jejich otrokem,“ říká frontman.

Také v 56 letech má stále rebelského ducha. Vyčesané vlasy, piercing v nose a především styl mluvy. Pro sprosté slovo nejde daleko, rád a nahlas se směje, snad nic mu není svaté. Zůstává politicky velmi angažovaný a v takových momentech nabízí hlubokou reflexi.

„My v kapele si můžeme říct, že jsme vždy stáli na té správné straně historie,“ poznamenává na adresu dnes už zesnulého Fidela Castra a jeho následovníků.

Jak je možné, že tento archetyp rebela, který své protirežimní názory dával jasně a hlučně najevo, mohl na ostrově zůstat tak dlouho? Tedy až do loňského jara, kdy na druhý pokus odletěl do Mexika?

Fidel Castro za půlstoletí nadvlády nad ostrovem pravidelně umožňoval svým nejhlasitějším kritikům odchod do exilu. Podle mnoha expertů se tím kubánský vůdce zbavoval občanů, kteří by bývali mohli vyburcovat davy k potenciálním protestům.

„Netuším,“ odpoví nejprve zpěvák, aby následně lakonicky dodal: „Myslím, že mají celý seznam takových lidí, jako jsem já, lidí, kterých se chtějí zbavit. No a moje jméno se teď objevilo úplně nahoře, tak mě vyhodili.“

Jeho život na Kubě každopádně „nefilmovala“ jen státní bezpečnost, ale také dokumentaristka Hana Jakrlová. První záběry zpěváka, jeho spoluhráčů a dalších představitelů tamní undergroundové punkrockové scény pořídila už před deseti lety.

„Gorki byl až taková mytická figura. Vybíral si, s kým se chtěl potkat a s kým ne, koho si k sobě pustit. Otravovalo ho, že někteří lidé, takoví ti západní levičáci, neměli ponětí, co se na Kubě děje. To ho iritovalo,“ vzpomíná Jakrlová. Jako Češka disponující životní zkušeností s komunistickou diktaturou si získala umělcovy sympatie a důvěru.

Popisuje ho jako svérázného muže, který v Havaně všude jezdil na kole. Jeho pohyb neustále sledovala policie. Přesto umělec dál komponoval protistátní písně. A evidentně na tom nehodlá nic měnit, přestože dnes už žije v mexickém exilu a spoluhráče roky neviděl. „Máme pevnou vůli a přesně víme, co chceme. Naším plánem je nadále tuhle kapelu držet při životě,“ uzavírá Gorki Águila.