Článek
Čtete ukázku z newsletteru Chlebíček, ve kterém Jonáš Zbořil a kulturní rubrika SZ každý čtvrtek glosují dění v současné kultuře a přinášejí tipy na nové seriály, filmy, hudbu a knihy. Pokud vás Chlebíček zaujme, přihlaste se k odběru!
„Nenávidím Lucase. Je velký a ošklivý. A má tamtu věc,“ svěřuje se šestiletá Clara paní ředitelce. Rodiče se opozdili a holčička ve školce zůstala skoro jako poslední. Spolu s ní se tu zdržel už jen spolužák Peter, ředitelka Hilde a vychovatel Lucas. Ten „s tamtou věcí“. Páteční ospalé odpoledne na sklonku roku, ideální příležitost zaútočit.
Vyšetřování se rozjede rychle. Nikdo sice nečekal, že by tak slušný, nenápadný typ jako Lucas dokázal provést něco tak zkaženého, jako je zneužívání dětí. Je ale potřeba to prověřit.
Pražské Divadlo Na zábradlí uvedlo v polovině dubna divadelní adaptaci filmu dánského režiséra Thomase Vinterberga Hon. Nejde v ní o sexuální zneužívání, ale o to, že přesvědčivá lež mívá navrch nad komplikovanou pravdou.
Scéně hodinu a půl dlouhé inscenace v režii Jana Mikuláška dominuje mírně klaustrofobní skleněná krabice, v níž se protagonisté snaží dobrat spravedlnosti, nebo rovnou propadají kolektivní hysterii. Celoživotní vazby se rozpadají během minut. A z hádek zůstávají ve vzduchu viset slova, která už nikdy nepůjde vrátit zpět.
Kvádr se pod postavami Honu otáčí, jako by i divák potřeboval nahlédnout různé perspektivy toho, co se před ním děje. Pravdu přitom zná. Lucas se žádného sexuálního zneužívání nedopustil.
Pro Thomase Vinterberga znamenal Hon návrat na špičku evropského filmu, kam se poprvé dostal díky snímku Rodinná oslava z roku 1998. Syrové drama, natočené podle pravidel hnutí Dogma 95, tedy s důrazem na téměř dokumentární autenticitu, zachycovalo okamžiky, při nichž je prolomeno rodinné tajemství. Syn prozradí, že ho otec, patriarcha rodu, zneužíval. O čtrnáct let mladší snímek Hon obrací příběh Rodinné oslavy naruby.
Sám Vinterberg o Honu po jeho uvedení mluvil jako o filmu, který se stal smutnou reflexí ztráty nevinnosti světa. Ve filmové ani divadelní verzi přitom nejde mezi protagonisty určit jasného viníka. Rodiče Clary přece musí chránit svou dceru. Jejich sousedy zase jímá hrůza z představy, že mezi nimi žije někdo, kdo je schopný ublížit dítěti. Lucas je vinen pouze tím, že odmítá kompromisy i lépe konzumovatelné, malé lži.
„Možná je to jen nedorozumění. Nemohla tě vidět na záchodě?“ ptá se matka Clary Lucase, jako by mu nabízela únikovou cestu z katastrofy. Ne, nikdo ho neviděl, odmítá tvrdohlavě učitel. Ani Clara, která prokazatelně zalhala, za nic nemůže. Je jí šest.
Soubor Divadla Na zábradlí hraje své postavy minimalisticky, jako by šlo o film. Občas přitom opravdu použijí oblíbený scénický trik: Přenášení živého digitálního obrazu přímo na scénu. Když na sebe Anna Kameníková, představitelka Clary, zamíří kameru telefonu a její tvář najednou vyroste do nadlidských rozměrů, divák najednou vidí každý detail, ale zároveň cítí odcizení. Pod drobnohledem všechno mutuje.
Stejný dojem vyvolává i dětský hlas (patří dceři Miloslava Königa), který se občas ozve z reprobeden, aby nevinně přeříkal scénické poznámky: „Theo bere do ruky pušku.“ Pak jsou tu postavy s polštáři místo hlavy. Zvláštní ticho. A Lucasův pes, který by za svůj soustředěný výkon klidně mohl dostat nějakou cenu.
Filmový Hon vynesl v Cannes ocenění Madsi Mikkelsenovi. I divadelní verze těží hlavně z hereckých výkonů. Miloslav König si jako Lucas zakazuje velká gesta, na pódiu dokáže působit téměř neviditelně. Přesto kolem sebe vytváří podivný tlak, který se z postav na jevišti přesune i do hlediště.
„Přál jsem si, aby se Lucas začal bránit. Hrozně mi vadilo, že hlavní představitel nevybuchne už dřív. Že je tak dlouho v míru vůči všem,“ přiznává jeden z diváků na diskuzi, která následuje po představení za přítomnosti většiny herců. I oni souhlasí, že Lucasova tvrdohlavost je frustrující. S klidem přihlíží tomu, jak se kolem něj stahuje smyčka a stává se lovnou zvěří svých sousedů.
„Tys byl vždycky podivín,“ rozpomínají se jeho dlouholetí přátelé. Náhodné vzpomínky najednou perfektně zapadají do příběhu vyšinutého člověka. A když něco nesedí, trochu se to upraví. Dovypráví, dofabuluje. Protože všechno je lepší než nejistota, než vyprávění s mezerami, které by za nás mohl doplnit někdo cizí.
Jednu z nejdůležitějších replik Honu pronese matka Clary: „Všichni máme nějaký tajemství.“ Buďme rádi, že reflektory (nebo zaměřovače loveckých pušek) míří na někoho jiného. Protentokrát.
V plném vydání newsletteru Chlebíček toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých kulturních tipů od našich redaktorů i čtenářů. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každý čtvrtek přímo do své e-mailové schránky.
