Recenze: I literatura má své #MeToo. Bujelo uvnitř Nobelových cen

Na rozdíl od propuknutí metoo kauzy hollywoodského producenta Harveyho Weinsteina v roce 2017, která v několika vlnách, jak postupoval proces, zaplavovala i naše média a názor na „hérečky“ měl kde kdo, švédský skandál, který vyústil v neudělení Nobelovy ceny za literaturu v roce 2018, zaujal česká média spíše okrajově.

Důvodů pro to jistě bylo více – od mocnějšího kulturního vlivu amerického filmu ve srovnání s jakoukoliv literaturou až po jistý odstup, který si místní literární komunita drží od nevyzpytatelné švédské ceny a jejích mechanismů, což mimo jiné dokazuje každoročním odhlasováním si v nějaké anketě, že letošní nobelovku by měl stejně získat Milan Kundera.

Jenže svět, v němž bylo možné, aby česko-francouzský romanopisec získal Nobelovu cenu, už skončil. Byl to také svět, jímž se dekády tiše vinuly události, které nakonec vedly ke kolapsu nobelovské literární akademie. Novinářka Matilda Voss Gustavsson, která před lety pro deník Dagens Nyheter rozkryla největší (vlastně nejen švédský) literární metoo skandál, jej následně rozpracovala do knihy, která nedávno vyšla v nakladatelství Absynt zaměřeném na reportážní literaturu.

Začátek knihy popisuje zažehnutí reportážního nápadu v jednom z největších švédských deníků Dagens Nyheter včetně autorčina zjištění, že ženská část redakce nemá problém si vybavit nějaké dobové kauzy sexuálního obtěžování, kolem mužských uší ale proletěly bez zájmu. Druhým předzvěstným detailem je věta, kterou novinářka zaslechne, když poprvé se svou přítelkyní vstoupí do legendárního kulturního klubu Fórum a zahlédne je mocná šedá eminence švédské scény Jean Claude Arnault, v tu chvíli obklopen mužským hloučkem přátel, a bezděčně vykřikne: „A hleďme, holky jdou!“

Nejsou to náhodné situace, ale drobné každodenní interakce, které o naší společnosti prozrazují mnohem více, než bychom si možná přáli. Svědčí o nepsané společenské hierarchii, tedy nerovnostech, které ženy činí ostražitými před případnými násilníky, zatímco muži si mohou dovolit problém ignorovat. Jsou to také bohorovní muži na svých postech a se svou mocí, pro něž jsou cizí ženy „holky“, na něž lze bez problému zahalekat (jistě, nehalekají všichni – slušní tiše přihlížejí).

Všechna reportérkou postupně odkrývaná svědectví sexuálního násilí, a nakonec i poněkud nestandardní chod kulturní instituce – klubu Fórum, míří k osobě Jeana-Clauda Arnaulta. Předmětem novinářčina zájmu je i predátorův osud – včetně deprivace z labilního rodinného zázemí, frustrace z nenaplněných ambic v nějakém uměleckém oboru až po jeho přesídlení do Švédska a budování působivé image „tajemného Francouze, co spolupracoval s Godardem“. Sledujeme tu vznik monstra, které je přitom živeno jen svým sebevědomím, bájnou lhavostí a kooperací s vlivnou manželkou, Katarinou Frostenson, významnou básnířkou, a především členkou královské akademie, jež o Nobelových cenách rozhoduje.

I Arnaultovy oběti mají něco společného – nejsou to ale povahové rysy, jako spíše situace, v níž se ženy nacházely. Většinou šlo o mladé začínající tvůrkyně, které na půdu legendárního Fóra vstupují s respektem, možná až úctou nebo nejistotou z neznámého a mýty opředeného prostředí. Z jejich vyprávění je zároveň zřejmé, že šlo o mladé ambiciózní intelektuálky, emancipované, svobodomyslné, často pohlcené svou prací. Moderní ženy, které jednají svobodně, vychované ideou rovnoprávnosti, pro něž se sexuální útok, který je zároveň mnohdy provázen stalkingem nebo jiným toxickým chováním, výhružkami a zastrašováním, stává traumatizujícím i v té rovině, že s ním neumějí zacházet. Znásilnění jako by se vylučovalo se sexuálně volnomyšlenkářskou společností, jejíž součástí je i ideál silné a nezávislé ženy. Právě to je status, o nějž ženy pochopitelně nechtějí přijít – a který se ale zároveň stává cynickým pseudoargumentem v popírání znásilnění, jako kdyby emancipovaná a rovnoprávná žena nemohla být znásilněná.

Reportáž Matildy Voss Gustavsson jde ale pod povrch toho, jak se svět jeví, jakým sám sebe deklaruje, a i mezi švédskými intelektuály, kde se nikdo nediví existenci vlivných a tvůrčích žen, odkrývá nepsaná pravidla lidských smeček. To, jak nakonec většina jedná konformisticky k patriarchální tradici, jak si nikdo nechce dělat problémy a vstupovat do konfliktu s mocným mužem.

Během čtení svědectví přeživších pak na čtenáře může doléhat smutek z toho, jak málo společnosti záleží na ženách, jak silně vůči nim působí stereotypy a různé misogynní představy, s jejichž pomocí lidé vytěsňují všechno to, co se o těchto sériových predátorech vždycky přece tak nějak všeobecně ví. Kniha tak v zásadě odpovídá na všechny obvyklé otázky a zlehčující námitky, které se pravidelně vynořují kolem případů znásilnění vlivnými či mocnými muži – proč to nenahlásila dřív, beztak mu do postele lezla sama, on by to neměl zapotřebí atd.

Z popsaného je zřejmé, že to osamělý vlk by těžko mohl operovat dekády, aniž by byl jakkoliv společensky sankcionován. Arnaultova stupňující se agresivita, troufalost i arogantní chování, s nímž ženy běžně sexuálně atakoval i na veřejnosti „v kruhu přátel“, jsou umožněny právě komunitou, která se tváří jakoby nic.

Gustavsonn určitý typ chování dává do souvislosti i s tím, že tu jde o specifické prostředí uměleckých kruhů v konkrétní době 80. až nultých let. Na rozdíl od angažovaného a společensky reaktivního umění 60. a 70. let, následující dekáda přináší ekonomický neoliberalismus a soutěživý individualismus, svět už nepotřebuje nonkonformní ani politické umění. Umění je zajímavé především jako investice nebo jako popkulturní zábava. Lidé v osmdesátých letech přeladí z výbušného rokenrolu a psychedelických experimentů na hladivé disko. Jeden ze způsobů, jak se s tímto duchem doby vyrovnat, je přijmout temnou masku dekadenta. Zakládat si na nepřístupnosti, povýšenosti, na tom, že jste vyvolení. Barvou, jíž nelze nic pokazit, se stává černá. Na tu ve svých outfitech sázel i Arnault.

Právě takové prostředí, kde je nutné dávat najevo, jak jste nad věcí, a přijmout jistou aristokratickou povýšenost, nahrává toxickým vztahům. V případě Fóra a Arnaulta s Frostensonovou tento dekadentní modus vytváří prostředí, kde lze nejen sexuálně útočit na ženy, protože to k tomu patří, ale kde jsou systematicky okrádáni umělci, pro které má být ctí už to, že zde dostali prostor.

Pěstovaná aura výjimečné instituce, bez níž by nikdo nic neznamenal, funguje až sektářsky. Navzdory štědré podpoře umění Arnault neustále vyvolává dojem, že nad svatyní umění visí ekonomická hrozba, tlačí umělce do nanejvýš obětavého přístupu, okrádá je manipulací, ale neštítí se ani nejprimitivnější krádeže nebo nejprůhlednějších lží, které popudlivě odráží. I tady platí, že sexuální násilí je více o moci než o vášni.

Jistou míru satisfakce přináší čtenáři vyústění kauzy. I to je vylíčené se vší rozporuplností, i zde figuruje arogance moci, touha uchránit vznešenou uměleckou komunitu před dotěrností novinářů bažících po bulvárnostech. Vítězí ovšem občanská odvaha a odpor k nepotismu a kultuře mlčení, jež jej provází. Velké množství žen, kterým Arnault rozvrátil život, ale zůstává. Nikdo jim nevrátí dekády trápení, terapií, sebeobviňování ani rezignací na uměleckou kariéru.

Matilda Voss Gustavsson napsala mimořádně citlivou a zároveň analytickou reportáž nejen o jedné kauze metoo, ale v Klubu popsala především onu systémovou matrici nepsaného společenského uspořádání včetně toho, že pracuje s psychoanalytickými kontexty, biografiemi dotčených a dobovými zeitgeisty. Popsala uspořádání, kde bratrstva latentního šovinismu mohou svýma prackama kohokoliv kdekoliv osahávat, kde feministické postoje fungují jen jako taktický manévr a v němž se především predátorům tolik daří. Nakonec i z českého prostředí bychom byli schopni mnohé analogické případy jmenovat. Přinejmenším ženy si vzpomenou.