Hlavní obsah

Recenze: Rusko je oživlá mrtvola a bude tu s námi pořád, hlásá Divadlo X10

Petr Fischer
Novinář. Analytik a komentátor týdeníku Euro
Foto: Patrik Borecký

Impérium vyhnívá už třicet let. Divadlo X10 adaptuje bolestně aktuální román Ukrajince Jurije Andruchovyče.

Reklama

2. 1. 20:41

Divadlo X10 adaptuje ukrajinský román o pomalé smrti ruského impéria, ze kterého je v roce 2023 agresivní zombie.

Článek

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Odkud se to všechno vzalo? To násilí, bezohlednost, krutost, přehlížení jiných, sebelítost. Ruské válečné běsnění na Ukrajině vrací otázky, které už byly zapomenuty, protože „doba je už přece jinde“. Jenže není, co se hroutilo a hnilo tehdy, se hroutí a hnije jinak a přece stejně dnes.

Román Moskoviáda ukrajinského spisovatele Jurije Andruchovyče vyšel na začátku 90. let minulého století. Bylo to až psychedelické svědectví o pádu sovětského impéria, které se chystá k nové existenci. Moskoviáda vyšla česky v roce 2015, tedy po ruské anexi Krymu, která jako by připomínala, že Andruchovyčova jízda postimperiální Moskvou má až nepříjemně přesné aktualizace. Impérium žije jako skryté mnohozvíře dál, protože, jak píše Andruchovyč, když chtělo svléknout kůži a laškovat se svobodou, zjistilo, že žádnou jinou kůži nemá.

Režisér Dušan David Pařízek si pro Divadlo X10 vybral Moskoviádu zjevně pro její mrazivou aktuálnost, kterou se snaží přenést i do divadelního sklepa nedaleko pražské Národní třídy. Scelený prostor hry, čtvercové podium, na němž se bude hrát, se během inscenace symbolicky rozpadne, zůstane rozklížená krajina, kterou spojují snad jen stíny vztyčených šibenic. Trosky, v nichž končí impérium, jehož postupy a metody Andruchovyč věštecky předpověděl, včetně falešných referend a povýšenosti nad nižší ukrajinskou rasou, jsou opět tak stejné jako v dějinách velkých říší mnohokrát, a přece možná jiné. Je rozpad ruského miru v něčem radikálně odlišný než pád Říma, Berlína či napoleonské Paříže?

Otto Vilhelmovyč von F. (Martin Pechlát), ukrajinský básník bloudící v zákoutích hnijící duše Moskvy na konci dějin, jak se tehdy říkalo, nasvěcuje v rozhovorech s vypravěčem (Stanislav Majer) specifický hnus místa a času. Perverzi ideologie a moci se mísí s pocitem etnické nadřazenosti a dějinné povolanosti, punková férie, kterou v herecké čtveřině výrazně posilují Gabriela Míčová a Václav Marhold, prolétá tímto časoprostorem s vyzývavou otázkou, jak moc se toho nezměnilo a proč vlastně.

Foto: Patrik Borecký

Z inscenace Moskoviáda Dušana D. Pařízka v pražském Divadle X10.

Je tato ruská perverze nečasová konstanta, která jen mění vnější podoby, anebo zánik impéria pouze pokračuje, neboť bestie dodělává vždy mnohem déle, než jak to z hlavního mediálního jeviště vypadá? Skutečný šok představení je stejný jako ten v Andruchovyčově knize: jak dlouho tento shnilý duch vyžívá, a jak se nevyhýbá ani těm nejšílenějším cestám, které Andruchovyčova kniha přesně předpovídala už před třiceti lety.

Pařízkova režie se jako vždy drží svých stylotvorných prvků, přesného vymezení prostoru dění, světelných efektů projektorů, které nejenom dokreslují přízračnost textu, ale tvoří specifické jeviště dějin, věčné a neměnné, prostor světla a tmy, pravdy a lži, stínů a jejich potenciálních originálů, které nakonec jsou a nejsou zároveň. Celý prostor, fyzický i mentální, dále propojují popkulturní hudební odkazy, hra s živou hrou nástroje (elektrická kytara), který rozechvívá text a mění libovolně jeho patra od pekla do nebes.

Krátce a jinak řečeno: Pařízek nabízí určitou podobu možné kongeniality románového textu a jeho divadelního „tvaru“, jeho teatrální překlad, kde se důraz z mentálního nutně přesouvá do tělesného. Text v divadle skrze tělo vibruje duší, která se dokáže posunovat jinam a měnit, což je smysl divadla, který režisér Pařízek umí naplňovat beze zbytku.

Moskoviáda je v tomto ohledu také vcelku dokonalé dílo, vzhledem ke kontextu dění však zůstává jistá mezera pochybnosti, z níž vykukuje vlezlá otázka, mířící na všechny, nikoli jen na inscenátory, ale také na diváky: stačí dnes všechen ten hnus v napětí od vysokého k nejnižšímu pouze přehrát a v jistém smyslu tak afirmovat? Nestává se z takového sdělování hrůzy, která se stala mediální samozřejmostí, konstantou doby, jen utvrzování, v něčem, co samo o sobě nedokáže nic změnit?

Foto: Patrik Borecký

Z inscenace Moskoviáda v pražském Divadle X10.

Možná je ale problém už v textu a jeho nečekané, vlastně až doslovné současnosti boje Rusů proti Chocholům, jako by v něm chyběla osvobozující ironie dění, která umožňuje alespoň na chvíli vystoupit z pekla, nabízí naději, byť iluzivní, na únik ven.

Vtírá se tu možná na první pohled příliš svévolné srovnání Bulgakovova Mistra a Markétky s Andruchovyčovou (Pařízkovou) Moskoviádou. Zdánlivě jiné světy, ale ďábelské síly podobné (auto)destruktivní intenzity. Bulgakov ještě nechává běžet transcendentní roviny v jejich otevřené možnosti, ironie a smích dávají jistou naději, Andruchovyč už tyto vrstvy ztrácí, a když mají přijít, jsou to pouhé symboly. Možná to tak mělo být – Moskoviáda která mrazí, nikoli proto, že někdy někde nějak byla, nýbrž kvůli tomu, že je a bude…

Moskoviáda

Divadlo X10, premiéra 18. 12. 2022

Překlad: Miroslav Tomek, Alexej Sevruk

Režie, dramatizace, scéna: Dušan David Pařízek

Dramaturgie: Ondřej Novotný

Dramaturgická spolupráce: Ralf Fiedler

Hudba: Peter Fasching

Kostýmy: Kamila Polívková

Hrají: Gabriela Míčová, Stanislav Majer, Václav Marhold, Martin Pechlát

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:
Divadlo X10
Jurij Andruchovyč

Doporučované