Recenze: Jako Pipi Dlouhá punčocha. Film Supergirl je sympaticky poblázněný

Supergirl slaví narozeniny. A když chce Supermanova trochu zpovykaná sestřenice uspořádat večírek, není to jen tak. Musí zaletět na planetu v soustavě s červeným sluncem, kde přijde o své superschopnosti.

Na té party nebude chybět whisky, stejně jako u běžných smrtelníků. Hrdince stejnojmenného filmu, který od čtvrtka promítají česká kina, však večírek naruší odhodlaná mladá dívka jménem Ruthye. Hledá šéfa banditů, jenž jí vyvraždil rodinu – a potřebuje informace i pomoc. Chvilku to trvá, ale akční holčičí dobrodružství může brzy začít.

Restart superhrdinského světa DC, který už několikátým rokem probíhá pod dohledem režiséra Jamese Gunna, má své příznivce i odpůrce. Autor Strážců galaxie vždy disponoval citem pro komedii a pro výrazné, byť spíše outsiderské postavy. V loňském celovečerním Supermanovi se pokusil rehabilitovat naivitu snímků o tomto hrdinovi ze 70. let a jasně se odklonit od předchozích temných dramat jako Batman v Superman, které toto univerzum pohřbívaly svou strnulostí a sebevážností.

Teď v podobném duchu pokračuje režisér Craig Gillespie. Jím natočená Supergirl stojí na charismatu šestadvacetileté herečky Milly Alcock, v jejímž podání protagonistka chvílemi připomíná trochu dospělejší verzi Pipi Dlouhé punčochy. Je ztřeštěná podobně jako její pes Krypto, mezi jehož „přednosti“ patří hlavně trhání všeho ve svém okolí a také schopnost ulízat kohokoli, kdo je poblíž, k smrti.

Jenže právě úvodní střet se zbojníky, kteří místní dívce vyvraždili rodinu, Krypto odskáče. Trefí ho šipka napuštěná jedem. Supergirl se tak chtě nechtě musí za touto obávanou bandou vydat spolu s Ruthye. Na rozdíl od dcery místního proslulého mečíře hrdince nejde o pomstu, nýbrž o získání protijedu.

Snímek je v jádru přímočaré vesmírné dobrodružství. Nejde v něm o velké věci jako záchranu světa, motorem všeho je špatná zdravotní kondice jednoho psa. A jak vědí fanoušci akční ságy o Johnu Wickovi, když někomu zabijete psa, může to rozpoutat peklo.

Craig Gillespie s debutující scenáristkou Anou Nogueirou jako kdyby vyprávěli spíše příběh ze světa Star Wars než klasický komiksový film o střetu se superpadouchy. Putuje se od planety k planetě, cestou se objeví spousta podivných bytostí, které obvykle mají dvě ruce a dvě nohy, ale tam jakákoli podobnost s lidskou rasou končí. Právě v jednotlivostech tkví kouzlo filmu.

Třiadvacetiletá hrdinka Kara Zor-El, jak zní skutečné jméno Supermanovy sestřenice, je zranitelná i všemocná, záleží, v jaké sluneční soustavě se zrovna pohybuje. Ale i tam, kde neumí létat a drtit okolí laserovýma očima, si dovede poradit s protivníky dvakrát tak velkými jako ona. Dojde na klasické barové scény, kdy je potřeba buď vymlátit celý podnik, nebo si dát soutěž v páce. Případně obojí.

Snímek bohužel postrádá finesu a vypravěčský um svých předobrazů, mezi něž lze vedle Star Wars zařadit i Indianu Jonese. Gillespie, který natočil mimo jiné jednu z mála povedených nových hraných disneyovek Cruella, má cit pro atmosféru, ale trochu ho brzdí lehce těžkopádný scénář. V něm je prostor pro pár nenucených dobrých vtípků, i při relativně krátké stopáži 107 minut se však tempo často zadrhává a dění zbytečně brzdí odbočky do minulosti z planety Krypton, v nichž se vlastně nic podstatného neodhalí.

Film se tímto způsobem snaží zařadit méně známou postavu do „kánonu“, být takzvanou „origin story“, ale hrdinka nic takového nepotřebuje. Její chování mluví za vše.

Druhou rovinou těchto retrospektiv je budování půdy pro jakýsi osobnostní přerod, pro „dospělejší“ verzi Supergirl i její nové chráněnky bažící po pomstě. Z toho se ale zase nedostavuje žádné velké dojetí.

Snímek nakonec boduje hlavně tehdy, když se umí utrhnout ze řetězu. Což doslova činí nový antihrdina Lobo. U této postavy je třeba se na chvilku zastavit. Když v roce 1997 začal vycházet český komiksový časopis Crew, právě Lobo se stal pro mnoho čtenářů vstupenkou do světa komiksů pro dospělé. Brutální lovec odměn s vizáží metalového fanouška na steroidech měl v mozku zabudované rádio s nonstop hrající tvrdou hudbou, byl vybavený průpovídkami typu „Krční páteř rupne, když se na ni dupne“ a jakkoli to bylo spíše adolescentní čtení než dospělý komiks, získal obří vliv. Stal se synonymem nezfilmovatelné postavy, absolutním protipólem slušňáckého Supermana, neřízenou střelou.

V podání Jasona Momoy se nyní objevuje na plátně ve vší majestátnosti. Jistě trochu zkrocený hollywoodskými mantinely, ale odhodlaný likvidovat vše, co mu stojí v cestě, když si jde pro svou odměnu v podobě uťaté hlavy dalšího hledaného padoucha.

I když snímek Craiga Gillespieho je spíše drobnou odbočkou v superhrdinském kánonu, přináší postavy, které máme chuť vidět znovu. Těžko si představit, jak by tvrďácký Lobo obstál v samostatném filmu, ale po sošných pohledech Batmana či Supermana z dřívějších titulů Zacka Snydera působí podobní „hrdinové“, co mají svět kolem sebe tak trochu „na háku“, a přitom tím hákem neváhají rozdrtit vše kolem, jako vítané osvěžení.

Místo okázalé, spíše dětinské temnoty a podivné pompy ze starších produktů DC se nyní objevuje rozverný, ale také lehce jízlivý svět, v němž je rozhodně příjemnější pobývat. Jak moc bude životaschopný, se ukáže až časem.