Recenze: Jak si muži přivlastňují ženy. V Dlouhé hrají příběh o vegetariánce

Když spisovatelka Han Kang vydala roku 2007 román Vegetariánka, zůstal v její rodné Jižní Koreji bez větší odezvy. Teprve osm let nato díky anglickému překladu vzbudil pozornost a vynesl autorce prestižní Mezinárodní Bookerovu cenu.

Během následující dekády se Han Kang stala světově uznávanou literátkou, jejíž novinky jsou automaticky překládány do desítek jazyků. Předloni její renomé stvrdilo udělení Nobelovy ceny za literaturu.

Možná i díky tomu se téměř 20 let stará próza, kterou do češtiny přeložila Petra Ben-Ari, nyní dočkala adaptace. Do jevištní podoby ji převedlo pražské Divadlo v Dlouhé, jež vstoupilo do aktuální sezony s novým uměleckým vedením. Příběh ženy, která se jako gesto tichého vzdoru rozhodne přestat jíst maso, je v režii Kamily Polívkové a dramatizaci Matěje Samce ostrým ponorem do společnosti řízené muži i tíživou cestou za hranice lidskosti.

Hlavní postavou je Jonghje – žena, která však na zhruba dvou stech stranách promluvila jen několikrát a o níž se čtenář dozvěděl překvapivě málo. Jedno z mála vodítek k jejímu vnitřnímu světu poskytl enigmatický sen odehrávající se v lese ověšeném syrovým masem. Její duševní i tělesnou proměnu román postupně nahlížel optikou tří blízkých osob: kariérně orientovaného manžela, umělecky založeného švagra a její sestry.

V Dlouhé toto rozdělení zachovali, samotnou Jonghje na pódiu nevidíme. Pro účely zintenzivnění komorního, intimního zážitku tvůrci přesunuli hlediště na rozšířenou forbínu, která pojme jen několik desítek diváků. Publikum se tak ocitá v bezprostřední blízkosti herců vystupujících na malém vyvýšeném jevišti růžové barvy.

Jako první ze tmy vstupuje Matyáš Řezníček v roli manžela. Pohublý herec oblečený pouze v nátělníku a spodním prádle drží v ruce oranžový igelitový pytel s nejasným obsahem. Jeho ztrhaný výraz předjímá tragičnost příběhu. Vzpomíná, jak manželku potkal, kterak se ona po několika letech soužití rozhodla stát vegetariánkou, a vypráví, jak ji ostatní členové rodiny zkoušeli přimět změnit názor.

Po Řezníčkově výstupu se slova ujímá Jiří Spišák coby švagr. Také on ztvárňuje postavu na hraně šílenství, ovšem v kombinaci s dravým sexuálním pudem, který zejména v úvodu svého partu dává výrazně najevo. Má strhující projev, s dostatkem prostoru pro odlehčující ironii, a ve srovnání s kolegou působí civilněji, bez potřeby klást důraz na každé druhé slovo.

Obě postavy představují odlišné podoby mužské potřeby nadvlády; k nepřítomné Jonghje se vztahují kořistnickým způsobem a redukují ji na objekt vlastních cílů a tužeb. První z ní chce mít poslušnou manželku, druhý nástroj sexuálního uspokojení. U jednoho je její tělesnost zúžena na poprsí, u druhého na mongolskou skvrnu – mateřské znaménko, které se v průběhu dospívání obvykle vytrácí, avšak u ní přetrvalo.

Do kontrastu k této mentalitě vstupuje v závěru sestra ztvárněná Veronikou Lazorčákovou. Přestože se dokáže rázně vymezit vůči manželovi, její přítomnost na jevišti působí spíše jako tiché svědectví než jednoznačná protiváha mužské dominance. I kvůli mateřství a potřebě chránit život nedokáže přijmout Jonghjino rozhodnutí opustit lidský svět. Sledujeme ji, jak na jevišti polehává v zoufalství, postupně obestíraná tmou, až sestru zcela pohltí.

Román vynikl silnými, často nejednoznačnými obrazy, například scénou pomalování Jonghjina těla okvětními lístky ve švagrově ateliéru. Práce s obrazností patří také k hlavním rysům režie Kamily Polívkové, která v inscenaci pro tento účel využívá video. Na jevišti přítomný kameraman Kryštof Melka s makroobjektivem snímá fragmenty rozpadajícího se jídla, jež postupně zaplavuje scénu.

Záběry přenášené na plátno visící nad jevištěm evokují abstraktní, snové krajiny, které lze číst jako opakovaně naznačované splývání hlavní hrdinky s přírodou. Tísnivou atmosféru vizuálních pasáží dále podporuje hudba Jonatána Pastirčáka známého jako Pjoni a Aid Kida, tvořená škálou neurčitých šumů či organických ruchů.

Polívková však nestaví pouze na práci s videem a zvukem. Jednotlivé výstupy nechává gradovat do působivých, místy až hororově laděných obrazů. Silným momentem je zapojení performera oděného do černého overalu, který se téměř nepozorovaně pohybuje po jevišti a kvůli černému pozadí i práci se světlem zůstává na hranici viditelnosti. V inscenaci, jež do značné míry pracuje s nedořečeností, funguje jako mnohoznačný symbol – může zastupovat nepřítomnou Jonghje, narůstající pocit úzkosti a duševního rozkladu ostatních postav, ale také mytickou, obtížně uchopitelnou figuru.

Napětí se neodvíjí jen od vizuálně promyšlené a technicky precizní režie, ale také od uchopení knihy. Matěj Samec s dramaturgyní Terezou Marečkovou například vypustili vrcholnou násilnou scénu první části, což vytváří znepokojivou nejistotu ohledně toho, co se s Jonghje vlastně stalo.

Pokud lze inscenaci vytknout výraznější slabinu, spočívá především v neujasněnosti, nakolik zachovat kulturní specifičnost předlohy a do jaké míry ji zobecnit. Nejvýrazněji se to projevuje v ústředním tématu postavení žen, které v korejském kontextu vyrůstá z tradičního pojetí genderových rolí. V divadelní adaptaci to místy vyznívá až příliš schematicky, jako dělení světa na dva protikladné principy – ženskou sounáležitost, byť zrozenou z traumatu nebo pomsty, a mužskou dravost.

Navzdory této výhradě představuje třetí premiéra sezony velmi solidní příspěvek do repertoáru Dlouhé. Soubor s novým vedením zřetelně směřuje k aktuálnějším postupům a estetice. Vegetariánka kombinuje společenskou výpověď s působivě budovanou tajuplnou atmosférou, která ponechává prostor pro individuální interpretaci abstraktnějších témat, jako jsou vzdor, identita či hranice lidskosti.