Nikdo neudělal pro českou literaturu víc. Zdena Salivarová jí obětovala vše

V exilu byli teprve krátce. Spisovatel Josef Škvorecký přemýšlel, jak vydat svůj zakázaný román Tankový prapor. V noci ho probudila manželka. „Co je?“ ptal se. „Vydáme to sami!“ navrhla. „Co?“ – „Tankovej prapor!“ – „Neblbni,“ odpověděl a zase usnul.

Zdena Salivarová se ale nevzdala. Začala zjišťovat možnosti, shánět tiskárnu, psát na všechny strany. A tak v kanadském Torontu vzniklo Sixty-Eight Publishers, nejvýznamnější exilové nakladatelství po srpnu 1968, které rozesílalo knihy zapovězených autorů jako Milana Kundery českým čtenářům po celém světě. Zakladatelka, sama významná prozaička Salivarová, zemřela v Torontu toto pondělí, bylo jí 91 let.

Nápad souvisel se situací manželů, kteří odešli do exilu v lednu 1969 ještě legálně díky Škvoreckého pozvání přednášet na univerzitě v USA. Teprve když jim komunistický režim neprodloužil výjezdní doložku, zůstali a nakonec se usídlili v Torontu. Zatímco uznávaný překladatel z angličtiny Škvorecký ovládal jazyk, manželka nesla nové prostředí těžce. „Stýskalo se mi první dva roky. Strašlivě. Co jsem se nabrečela, v jednom kuse jsem si pouštěla Pilarku: Já se jednou vrátím zpátky k vám, kde každý kámen znám,“ popsala Zdena Salivarová v knižním rozhovoru s novinářem Karlem Hvížďalou, jak „jsem kvůli tomu začala dělat to nakladatelství“.

To ona začátkem 70. let přesvědčila Škvoreckého, že v Kanadě začnou pro lidi z diaspory vydávat literaturu nepublikovatelnou v normalizovaném Československu. Škvorecký si vzal na starost redakční práci, Salivarová výrobu, prodej a expedici. Jejich první byt na torontském sídlišti, kde spali na darované matraci, sloužil jako kancelář i sklad. „Zpočátku jsem dělala skoro všecko sama, objednávky, platby, korespondenci, četbu rukopisů, pak sázení, přípravu knihu do tiskárny, korektury, balení a odesílání,“ vypočítávala Salivarová.

Těžké pytle s knihami vozila na poštu. Později se naučila i grafickou úpravu, kterou podepisovala pseudonymy typu Držmíšková. A také tiskla. „Když mám tiskací dny, jsem špinavá až za ušima a nemůžu do společnosti dělat dámu a paní univerzitní profesorovou,“ říkala s poukazem na manželovo povolání.

Právě ze Škvoreckého univerzitního příjmu a honorářů za knihy, které mu vyšly na Západě, financovali první svazky Sixty-Eight Publishers. Nevypláceli platy sobě ani honoráře autorům. Pomáhaly jim dary, jako když finančně přispěl režisér Miloš Forman. Později si vybudovali stálý okruh abonentů, kteří si produkci nakladatelství předpláceli dopředu. A nadto Salivarová v Kanadě složitě získala sazečský stroj vybavený čárkami a háčky, pročež ji napadlo začít volné kapacity pronajímat zájemcům o tisk publikací, plakátů či letáků z dalších národnostních menšin. Vedle nakladatelství tak fungoval tiskařský podnik Prague Typesetting, jehož zakázky v azbuce, maďarštině či polštině pomáhaly vydělat na českou beletrii, poezii i literaturu faktu.

Manželé nakonec za dvě desítky let vydali 224 knih exilové či samizdatové literatury, od románů Milana Kundery, Ludvíka Vaculíka či Ivana Klímy přes poezii Ivana Blatného a Jana Zahradníčka až po debuty svých literárních objevů Jana Křesadla nebo Jana Nováka.

Průměrné náklady dosahovaly 1500 až 2000 výtisků, k nejprodávanějším titulům se kromě Škvoreckého románů Tankový prapor či Mirákl zařadily paměti hereček Adiny Mandlové a Lídy Baarové nebo literárního kritika Václava Černého. V mnoha případech díky Sixty-Eight Publishers vyšly rukopisy, které mohly jinak navždy zůstat neobjevené.

Význam nakladatelství hned začátkem 90. let ocenil prezident Václav Havel, když manželům předal Řád bílého lva. „Jejich práce pomáhala udržet nejen kontinuitu české literatury, ale jakousi duchovní kontinuitu, národní paměť. Opravdu to bylo důležité pro duchovní přežití národa,“ zdůvodnila to hlava státu. Zdena Salivarová za to zaplatila vysokou daň: vlastní tvorbou.

„Byla jsem kádrový případ, buržoazní dcerunka z rodiny bývalých sociálních demokratů, živel nehodný důvěry nové spravedlivé společnosti,“ shrnovala přívlastky, jimiž ji odmalička častovali.

Její otec provozoval v pražské Celetné ulici knihkupectví a malé nakladatelství, které komunisté po únoru 1948 znárodnili a otce coby „vykořisťovatele dělnické třídy“ poslali do vězení. Po propuštění emigroval do USA, kde nakonec ve špatném stavu zemřel.

Do žaláře, dokonce dvakrát, musel i bratr Salivarové. „Osmnáctiletého kluka odsoudili na deset let do uranových dolů za to, že převedl dva kamarády přes hranice a pak se zapletl v jednom velmi naivním a neopatrném odboji starších bojovníků proti komunismu,“ vzpomínala dívka, která tak zůstala sama s matkou a mladší sestrou. Vyrůstala v chudém karlínském bytě se záchodem na pavlači a bez koupelny. Komunisté je tam za trest vystěhovali z Pařížské ulice.

Salivarová začátkem 50. let nastoupila do Československého souboru písní a tanců. Koncem dekády se provdala za tehdy už známého překladatele a nakladatelského redaktora Škvoreckého, při němž pak pevně stála, když jeho první román Zbabělci způsobil politické pozdvižení a proměnil jej v persona non grata. Salivarová, celý život zvyklá na perzekuci, ho podržela. A pak v 60. letech nejprve účinkovala v Laterně magice a divadle Paravan, nakrátko se stala členkou vokálního kvarteta a jako herečka se objevila v důležitých filmech české nové vlny Farářův konec nebo O slavnosti a hostech.

Především ale v polovině 60. let směla začít studovat scenáristiku na pražské FAMU. Nastoupila sice o deset let starší než spolužáci, zato už s vlastními povídkami. První soubor nazvaný Pánská jízda, polemizující se Směšnými láskami svého jinak oblíbeného učitele Milana Kundery, vydala koncem roku 1967.

O to hůře nesla odchod do exilu: Právě když se jí blížil konec studia, které jí komunisté tak dlouho upírali, právě když začínala dostávat scenáristické příležitosti. Všechno tady musela nechat. A to nejdůležitější nakonec napsala až v zahraničí.

Podobně jako často Josef Škvorecký ve svých knihách vycházela z osobní zkušenosti. Chudé dětství, starost o rodinu, perzekuci a drsnou dobovou atmosféru nejpřesvědčivěji zvěčnila v Honzlové. Autobiografický román z roku 1972 vypráví o člence souboru písní a tanců, která se z kádrových důvodů nesmí zúčastnit zájezdu do Finska a čelí šikaně ze strany Státní bezpečnosti.

Úžasně napsaný příběh o 50. a 60. letech přinesl do české literatury svěží, ironický, originální ženský hlas. Zároveň to bylo zdrcující líčení totalitní společnosti, ve všech patrech prolezlé udavači, prospěcháři a estébáky. Plné výslechů, nátlaků na podpis ke spolupráci, závisti a neustálého přemýšlení, koho kde podrazit a komu ještě šlápnout na krk pro kariérní postup.

„Napsala jsem ten román za tři měsíce, odříznutá od Nového světa, odstřihnutá od domova, ale stále v něm, jako bych si na tom papíře chtěla vydupat Prahu zpátky,“ vzpomínala Zdena Salivarová, jak při tvorbě Honzlové celé dny nevystrkovala nos. Čerstvě v exilu, kde ještě neovládala jazyk a nikoho neznala, psala prý jako posedlá. Ve dne v noci „zase chodila po těch modrých a růžových dlažebních kostkách a stála na plošinách tramvají a nenáviděla ty komunisty z celé duše“.

V polovině 70. let následovalo ještě Nebe, peklo, ráj, v němž opět dcera „třídního nepřítele“ zažije krátký románek s lotyšským basketbalistou, jenž přijel do Prahy na turnaj se sovětským týmem. Tuto novelu už ale Salivarová dokončovala s námahou, vytížená prací v nakladatelství. Věčně nespokojená vyhazovala zmuchlané stránky, které Josef Škvorecký po návratu z univerzity vytahoval z koše. „Co blázníš, to bude pěkný,“ utěšoval ji.

Na to, aby systematicky psala, už čas nenacházela. Všechen obětovala práci pro Sixty-Eight Publishers.

Jeho činnost skončila za smutných okolností v květnu 1994. Aktivista Petr Cibulka předtím neprávem zařadil Zdenu Salivarovou na údajný seznam spolupracovníků StB, mísící zločince s oběťmi. „Tento fakt a také nerozhodné reakce některých přátel jí způsobily značné osobní trauma, jehož následky složitě překonávala po celých příštích dvacet let,“ napsal literární vědec Michal Přibáň v knize o exilových nakladatelstvích nazvané V různosti je síla.

Komunisty pronásledovaná Salivarová sice podala žalobu a oba soudy vyhrála, po dvou desítkách let pomáhání zakázaným autorům však cítila křivdu. „Ty Cibulkovy seznamy považuji za zločin, kolika lidem on zničil život,“ vysvětlovala, proč jako jeden z posledních titulů Sixty-Eight Publishers sestavila sborník nazvaný Osočení: Pravdivé příběhy lidí z Cibulkova seznamu.

Kdo hledá důvody, proč se mnozí posrpnoví emigranti nevrátili natrvalo, může otevřít i její závěrečný, dopisní formou psaný román Hnůj země z roku 1994. Po něm už se Zdena Salivarová podílela jen na detektivkách, které s manželem psali pro radost.

Josef Škvorecký zemřel v roce 2012, bylo mu 87 let. Pochován je na hřbitově Toronto Necropolis s velkou kaplí porostlou břečťanem. Nedaleko odsud se rozléhá čtvrť domků z červených cihel, většinou dvoupatrových. Malé zahrádky s houpacími křesly sahají až na ulici. Na každém kroku cedule varující řidiče, aby brali ohled na děti.

Na konci ulice Sackville Street je adresa známá z tolika dobových inzerátů a později dokonce i ze dvou detektivních knih manželů Škvoreckých. Člověk nevěřícně zírá, jak je ten bílý, památkově chráněný dům, významem majestátní pro český exil, ve skutečnosti malinký. Jen modrá cedule na zahrádce před okny připomíná, že tu žil „Josef Škvorecký, Czech-Canadian Literary Giant“.

Zasloužila by si ji tam mít i Zdena Salivarová, která část vlastního díla obětovala pro kolegy a obecně českou literaturu. Nejvýstižněji to hned po revoluci napsal Milan Kundera. „Zdeničko a Pepíku: Nikdo neudělal za posledních dvacet let pro českou zemi víc než vy dva,“ vzkázal.