Článek
„Péter Nádas zemřel 26. srpna v osm hodin ráno ve svém domě v Gombosszegu. Tuto zprávu zveřejňujeme na žádost rodiny a žádáme čtenáře a novináře, aby respektovali, že se pozůstalí k události až do odvolání nechtějí vyjadřovat,“ stojí v oznámení zveřejněném na spisovatelově facebookové stránce. Gombosszeg je malá obec na západě Maďarska, čítající podle dostupných údajů 66 obyvatel.
Budapešťský rodák Péter Nádas, jenž dříve pracoval jako profesionální fotoreportér a novinář, byl znám i českým čtenářům. Nádas v roce 2003 na pražské Staroměstské radnici převzal Cenu Franze Kafky. Předali mu ji tehdejší primátor hlavního města Pavel Bém z ODS a místopředseda Společnosti Franze Kafky Vladimír Železný.
Společně s finanční odměnou ve výši deseti tisíc dolarů, což bylo tehdy okolo 275 tisíc korun, si maďarský prozaik odnesl bronzovou plastiku Jaroslava Róny. Čtenářům se pak představil na literárním večeru v Café Louvre na Národní třídě.
„Byl to způsob, jak se bránit diktatuře,“ odpověděl v tehdejším rozhovoru pro MF Dnes na dotaz, proč své knihy často vypráví z dětského pohledu. „Pod zdánlivou naivitou dětské optiky se dala schovat spousta věcí. Ale byl to celosvětový jev v literatuře minulého století. Ladislav Fuks má také krásný román, který toho využívá, Variace pro temnou strunu,“ připomněl maďarský literát dílo o generaci staršího českého kolegy, kterému v roce 1967 věnoval povídku Beránek.
„V 60. a 70. letech byla česká literatura nejen pro mě, ale v Maďarsku obecně velice důležitá. A také český film. V osmašedesátém jsme si z rukou rvali české knihy, na české filmy jsme se nemohli do vašeho kulturního střediska ani vejít. V srpnu 1968 jsem se díky tomu začal učit česky, ale posledního března 1969 jsem měl poslední lekci,“ vyprávěl Nádas, jenž právě pod vlivem srpnové okupace Československa skončil s novinařinou a začal se naplno věnovat literatuře.
„Nemohl jsem dál být novinářem, protože toho, co následovalo, jsem se nemohl v žádné podobě zúčastnit. Zároveň to znamenalo, že jsem od toho okamžiku byl nezaměstnaný. Moje literární texty stejně nesměly vycházet, a tak jsem se v podstatě dobrovolně odebral do naprosté izolace,“ vyprávěl v interview pro deník Právo.
Primátor Pavel Bém z ODS, spisovatel Péter Nádas a Vladimír Železný na předání Ceny Franze Kafky v roce 2003.
V českém překladu vyšla po sametové revoluci tři jeho díla včetně toho možná nejvýznamnějšího, více než osmisetstránkového románu nazvaného Kniha pamětí. Tato próza o lásce a smrti se odehrává v 50. až 70. letech minulého století na evropském Východě. Vznikala 11 let, autorovi zajistila mezinárodní věhlas a byla přeložena do mnoha jazyků.
Knihu pamětí vydalo nakladatelství Mladá fronta v českém překladu Anny Valentové, která za ni následně obdržela Státní cenu za překladatelské dílo.
Valentová pak pro stejnou firmu připravila i výbor z Nádasových povídek nazvaný Dům paní Kláry. Obsahoval mimo jiné autorovu prozaickou prvotinu Bible, psychologickou studii o všudypřítomnosti strachu, který v 50. letech zachvacoval také děti komunistických prominentů. Podobnému tématu, to znamená vnímání absurdit a groteskní ubohosti života v 50. letech očima pozorného dítěte, byly věnovány i povídky Zeď a Sanyika, opět zasazené do čtvrti vyhrazené komunistickým pohlavárům. Svazek uzavírala titulní novela Dům paní Kláry, líčící konfrontaci vyhaslé komunistické intelektuálky s její nekomplikovanou, živočišnou služkou.
Naposledy se k českým čtenářům z Nádasova díla roku 2014 dostal román Konec jedné ságy, který se odehrává v několika časových i místních rovinách. Jednu jeho část prožívá asi desetiletý chlapec v izolaci prominentní čtvrti 50. let, odkázaný na společnost prarodičů a přátelství dvou dětí ze sousední vily. Tuto linii doplňuje dědečkovo vyprávění o historii rodiny tak, jak ji židovští prapředkové sdělovali ústní tradicí následujícím pokolením.
