Článek
Uznávaný egyptský prozaik, který se podle agentury AFP vymezoval vůči politickým represím, neoliberalismu či nadřazenosti Západu, tento týden zemřel ve věku 88 let, oznámilo egyptské ministerstvo kultury.
„Odešel, avšak nechává za sebou nesmrtelný literární a humanitární odkaz,“ uvedl tamní ministr kultury Ahmed Fouad Hanno, podle nějž Ibráhímova díla tvořila jeden z pilířů moderní arabské literatury.
S autorem se mohli seznámit také Češi, roku 2013 byl hostem Festivalu spisovatelů Praha. Na Nové scéně Národního divadla představil mimo jiné svůj román Komise, který v překladu Ondřeje Beránka vydalo nakladatelství Dar Ibn Rushd. Kniha silně inspirovaná absurdními prvky v tvorbě Franze Kafky kritizuje autoritářství či neprůhlednou byrokracii. Zároveň reflektuje spisovatelův dojem z toho, kam se v 70. letech vyvinula egyptská společnost.
V próze se bezejmenný vypravěč musí hájit před zvláštní komisí složenou z vojáků a civilistů, aniž by byl oficiálně z čehokoliv obviněn. Komise ví o hrdinovi vše, zadává mu úkoly a navštěvuje ho u něj v bytě, kde se jeden komisař nakonec rozhodne zůstat.
Nesnesitelná přítomnost dozorce a neustálé sledování vyprovokují protagonistu k tomu, že komisaře zavraždí.
Sun'alláh Ibráhím byl roku 2013 hostem Festivalu spisovatelů Praha.
Sun'alláh Ibráhím se narodil roku 1937 v Káhiře, vystudoval práva a divadelní kritiku. Kvůli členství v komunistické organizaci a roznášení letáků byl však koncem 50. let za vlády prezidenta Gamála Násira jako teprve dvaadvacetiletý zatčen a se stovkami dalších uvržen do žaláře. Zůstal v něm pět let.
„Spolu s ostatními členy komunistické strany jsem byl vězněn v několika věznicích v Káhiře a Alexandrii, odkud nás převezli do jedné z pouštních oáz. Prvních pár let bylo těžkých, zažili jsme mučení a pořád nás honili z místa na místo. Ke konci v poušti to bylo lepší. Pěstovali jsme si vlastní plodiny a uváděli divadelní hry,“ vzpomínal v interview.
Právě za mřížemi začal psát, nejprve kousky uhlí na pytle od cementu nařezané na kusy, později na cigaretové papírky. Zážitky z vězení vylíčil v autobiografickém debutovém románu Ta vůně z roku 1966. Kniha byla v Egyptě zprvu zakázána, později se však stejně jako jiná autorova díla v rodné zemi dočkala uznání a také překladu do světových jazyků včetně angličtiny nebo francouzštiny.
Ibráhím po propuštění na svobodu pracoval v knihkupectví, načež se stal zahraničním zpravodajem východoněmecké tiskové agentury ADN v Berlíně. Odtamtud roku 1969 mimo jiné přejel do Československa, aby poznal Prahu. „Lidé mi připadali nesmírně sklíčení a smutní. Atmosféra byla šedivá, všechno bylo šedivé. Měl jsem tam přítelkyni a i ta byla smutná,“ vybavoval si později.
Dalších několik let studoval v Sovětském svazu, než se v 70. letech natrvalo vrátil do Egypta. Vedl tam nakladatelství a učil, v 90. letech pak jako hostující profesor působil na univerzitách v USA a Velké Británii.
Podle agentury AFP proslul Ibráhím kritikou společenské nerovnosti, stíráním hranic mezi osobním a politickým nebo stroze dokumentaristickým stylem psaní. V rodné zemi znovu zaujal, když roku 2003 odmítl převzít egyptskou státní cenu s poukazem na podle něj nespravedlivou politiku vlády vůči Palestincům a útlaku vlastního obyvatelstva.
Mezi arabskými čtenáři měla největší ohlas jeho díla zachycující proměny společnosti v postkoloniální éře. Zvlášť populární byl román Jmenuje se Zát z roku 1992, jenž očima obyčejné Egypťanky vypráví moderní dějiny této země, od svržení monarchie začátkem 50. let přes ekonomickou liberalizaci za vlády prezidenta Husního Mubáraka v 90. letech až po vlnu revolucí nazývanou arabské jaro, v jejímž důsledku hlava státu roku 2011 rezignovala na funkci. Kniha ve druhém plánu zachycuje, jak se měnilo postavení žen v Egyptě.
Podle románu v roce 2013 vznikl televizní seriál, díky němuž Ibráhímovu tvorbu objevila další generace Egypťanů. K dalším jeho významným knihám patřily historické prózy Turban a klobouk nebo Oáza zapadajícího slunce.
