Hlavní obsah

Cesta do hlubin zabijákovy duše. Fincherův film obrací žánr na hlavu

Daniel Zeman
spolupracovník redakce
Foto: Profimedia.cz

Jeden z nejočekávanějších filmů podzimu je tady. Svůj žánr převrací na hlavu. (Michael Fassbender jako Zabiják).

Reklama

David Fincher se vrátil k žánru, který ho „udělal“. Od Zabijáka všichni čekali nekompromisní jízdu jako za starých časů. Nekompromisní film to sice je, ale úplně jiným způsobem.

Článek

Po letech větších či menších bojů se studii si David Fincher užívá naprostou volnost ve volbě látky i jejím zpracování, jakož i bianco šek od Netflixu. Zabiják je dalším filmem, který se mu v běžných podmínkách studiové výroby v minulosti nepodařilo realizovat, proto si to nyní vynahrazuje. Se štědrým rozpočtem, bohatou výpravou a bez tvůrčích kompromisů. A zatímco všechna další velká jména světové kinematografie, Nolan, Scorsese, Scott, se letos vytasila s tříhodinovými životopisnými eposy, Fincher se vydal jinou cestou. Divákům předkládá dvouhodinovou adaptaci francouzského komiksu o několikadenních peripetiích nájemného vraha. Ironií je, že právě ten nejvděčnější námět bude dost možná nejhůře přístupný většinovému divákovi.

Už samotný začátek Zabijáka je Fincherovým vztyčeným prostředníčkem, který ukazuje, že to s ním nebude ani tentokrát jednoduché. Okamžitě po logu Netflixu přichází krátká titulková sekvence znázorňující nejrůznější způsoby vražd – od pistole přes jed až po přeštípnuté brzdy, jen aby následovala dvacetiminutová scéna, kde zabiják čeká několik dní na oběť, živí se jen jídlem z McDonaldu a vede smutný existenciální monolog, protože jak jinak se z té samoty nezbláznit.

Takhle se Fincherovi postupně daří destruovat jedno divácké očekávání ze druhým. Neplatí tu nic, na co jsme z filmů o nájemných vrazích zvyklí. Nečekají nás „sympaťáci“ trousící sarkastické hlášky (jako Brad Pitt v Bullet Trainu nebo Keanu Reeves v Johnu Wickovi). Fincher místo toho nabízí obsesivního perfekcionistu. Noří se do stínů, pozoruje své oběti, sleduje jejich k uzoufání nudnou rutinu a až neuroticky pečlivě plánuje útok. Emoci projeví poprvé v okamžiku, kdy se mu něco nepovede a okomentuje to „Ku*va, tak tohle je poprvý.“

Od té chvíle se snaží znovu nastolit řád věcí, jak byl, a uvést vše do původního stavu. Jeho snažení nelze zaměňovat za prostou pomstu za zmrzačenou přítelkyni, na to si bezejmenný „hitman“ dokáže až moc dobře spočítat, co pro něj bude nebo nebude výhodné. Jeho vztah k ženě je navíc možné považovat za mírně řečeno sociopatický, když se mu nedaří ani vyjádřit emoce nad jejími zraněními.

Fincher buduje napětí skrze „neakci“, jak by řekl klasik. Zabiják přespává v letištních motelech, nakupuje nářadí v železářství, pohybuje se po světě anonymně v šusťákovce a hučce jako německý turista. V celém filmu dojde vlastně jen k jednomu kontaktnímu boji, velmi brutálnímu a živelnému, naznačujícímu, jak moc se hlavní postavě vymkl život ze zaběhlých kolejí.

Zabiják funguje ve světě zakázkové ekonomiky, je najímán neznámými lidmi, aby zabíjel jemu neznámé lidi. Činí tak bez výčitek svědomí, nezajímají ho motivy, zkrátka má jen odvést práci, za kterou ho štědře platí. „Jsem výkonný a stojí za tím jediný fakt. Je mi to celý u p*dele,“ konstatuje hlavní hrdina. Mrzí jej pouze nedostatek představivosti na straně objednavatelů. Namísto travičství nebo topení upřednostňují tuctové střílení sniperkou, což se mu začíná zajídat. V Zabijákovi se nejspíš pozná spousta frustrovaných řemeslníků.

Nikdy to nešlo lépe

Leckdo kritizuje jako hlavní slabinu scénář od Andrewa Kevina Walkera, který napsal proslulé temné thrillery 8mm a Sedm. Možná je na vině Fincherova přespřílišná technická dokonalost, která brání sledovat jemné nuance Walkerova scénáře, který není tak přímočarý a satirické ostny vystrkuje až ve druhém plánu.

Jeho Sedm bylo postaveno na anonymitě deštivého velkoměsta, v němž se nikdo o nikoho nezajímá a sériový vrah může v poklidu mučit své oběti dlouhé hodiny až měsíce. V Zabijákovi ukazuje, že nájemnému vrahovi se nikdy nepracovalo lépe než v dnešní době globálního kapitalismu a nadnárodních korporací. Přepravuje se za zakázkami napříč světem díky aerolinkám, které mu ještě poskytují benefity za nalétané hodiny. Vražedné zbraně si nakupuje v národních řetězcích. Jezdí v autech a dodávkách, které si vypůjčí v půjčovně aut. Speciální pomůcky a hejblátka si jednoduše objedná přes Amazon a vyzvedne ve výdejním boxu. Využívá i neúspěchů kapitalismu – útočiště mu poskytne i vybydlená kancelář dnes už zkrachovalé celosvětové sítě WeWork. Marketingová oddělení dotyčných korporací tak dostala za product placement velmi černohumorný políček.

Podobně jako hlavní hrdina, i Fincher se dlouhodobě snaží o naprostou bezchybnost svých filmů. Lze jen spekulovat, nakolik se do hlavního hrdiny propsaly i režisérovy pocity po uvedení posledního snímku jménem Mank. Svůj dosud nejosobitější projekt natočil podle scénáře zesnulého otce a dokonce i jinak přívětiví kritikové to přijali poměrně vlažně. „Ku*va, tak tohle je poprvý,“ musel si tak říkat nejspíše i Fincher. Takřka až meditativní tempo Zabijáka tak možná slouží Fincherovi jako svého druhu další osobní zpověď puntičkářského umělce, tentokrát na téma touhy po dokonalosti.

Každý záběr, každá scéna, každý drásavý pazvuk od autorů hudby Trenta Reznora a Aticusse Rosse jsou sestaveny s přesností švýcarského hodináře. Podobně precizně soustředěný je i Michael Fassbender v titulní roli. Po mimořádně silné minulé dekádě se držel poslední tři roky v ústraní, z něhož ho vytáhl právě Fincher. A vytáhnul z něj dost možná nejlepší výkon jeho kariéry – nemrkající vrah se zálibou v poslechu The Smiths, praktikující jógu a hlídající si správnou tepovou frekvenci před „prácičkou“ je právě tím typem role, ve které herec uspěje teprve tehdy, až dokonale ovládne doslova každý sval těla i správné tóny hlasu pro odpovídající chvíle. Fassbenderově postavě nelze vlastně ani fandit, ani jí opovrhovat – „Jsem, jaký jsem,“ říká, když cituje Pepka Námořníka.

A jsme zpět u Finchera. „Jsem, jaký jsem,“ si nejspíše říká i on sám. Vzal brakovou figuru chladného zabijáka, přidal vyloženě béčkovou zápletku, kterou by od něj čekal jen málokdo, inspiroval se Melvillovým Samurajem, co se týče nálady, a vše to vrazil do tak inspirativní a promyšlené podoby, že si o tom budou cinefilové povídat ještě léta. A cestu si k tomu časem možná najdou i běžní diváci, pokud po počátečním šoku přistoupí na režisérovu nehranou samolibost. Tohle je Fincherův film, takhle je s ním spokojený, a pokud se vám to nelíbí, „je mu to celý u p*dele“.

Film: Zabiják

The Killer, USA, 2023, 118 min, Netflix

Režie: David Fincher

Předloha: Alexis Nolent (komiks), Luc Jacamon (komiks)

Scénář: Andrew Kevin Walker

Kamera: Erik Messerschmidt

Hudba: Trent Reznor, Atticus Ross

Hrají: Michael Fassbender, Tilda Swinton, Charles Parnell, Arliss Howard, Monique Ganderton, Kerry O'Malley, Sala Baker, Monika Gossmann, Kellan Rhude, Endre Hules

Reklama

Související témata:
David Fincher

Doporučované