Ztracení mezi paneláky. Fotograf zachytil úzkost z normalizace

Temné postavy bloudící mezi paneláky, kolem černé krajiny s komíny. Portréty na pozadí městského marastu z doby normalizace. Fotograf Jiří Horák, který se etabloval koncem 60. let, ale uměl zachytit i situační humor. Třeba když fotil folklorní slavnosti ve Strážnici. Z obrazů muže balancujícího panáka rumu na koleni i hudebních nástrojů odložených podél stromu číší dobrá nálada navzdory těžké době.

Silným poznávacím znakem Horákových snímků je smysl pro dramatickou kompozici. Již koncem 60. let se etabloval jako jeden z členů legendární brněnské skupiny EPOS. Tato zřejmě nejznámější fotografická skupina v Československu přinesla do české fotografie nový způsob práce s modelem, který vycházel z reportážní fotografie. Fotografie byly často snímané širokoúhlým objektivem, dramatičnost pak byla umocněna postprodukcí v temné komoře, zvláštní atmosféra přirozené nepřirozenosti vznikla kombinací reportážního přístupu a aranžovaných situací.

Z potemnělých vizí rebelů ztracených mezi paneláky se Horákovy snímky během 70. let postupně vracely k humánnější notě, kterou uplatňoval i ve svých dokumentárních cyklech ze slovenské Oravy nebo z folklorních slavností ve Strážnici. Klíčovým prvkem snímků zůstává portrét jedince. V počátečních existenciálně laděných snímcích je portrét na pozadí městského marastu, v dokumentárních cyklech pak převládá situační humor.

Absolvoval jste v roce 1967, rok nato přijely tanky. Jaké jste měl pocity?

Jako všichni ostatní, to bylo hrozné, to ovlivnilo každého člověka.

Vaše fotografie z těchto let jsou velmi temné.

Bylo to dost pochmurné období. Na ty inscenované snímky jsme používali absolventy JAMU, tenkrát to byl třeba i Bolek Polívka nebo Bartoška. Ty lidi jsem dotáhl do nějakého předem vytipovaného prostředí a když jsem je fotil, prožívali to celé se mnou. Ani jsem jim nemusel říkat, co mají dělat a jak se mají tvářit. Pocity z té doby jsme měli stejné.

Přemýšlel jste nad budoucností?

To jsem dělal takovou živelnou formou. Navzájem jsme se v EPOSU hecovali a podporovali v tom focení.

Proč jste založili EPOS?

My jsme studovali u K. O. Hrubého v Brně… Petr Sikula sice absolvoval dříve, ale my tři (Jiří Horák, Rostislav Košťál, František Maršálek) jsme absolvovali spolu. Tehdy to byla módní záležitost, zakládat fotografické skupiny, a tomu jsme nějak podlehli. Měli jsme menší fotoateliér v Brně a vždycky tam někdo přinesl nějaké fotky, tak jsme je navzájem hodnotili a diskutovali o nich, což nás tak nějak sblížilo a začali jsme vystavovat společně. To přátelství nám pak vydrželo celý život.

Maršálek, Sikula a já jsme se dali na profesionální dráhu fotografů, na volné focení už nebylo moc času. Petr se odstěhoval do Ostravy, ale když jel do Brna, tak se vždy zastavil. Franta Maršálek bohužel zemřel předloni.

Kromě těch temných fotografií máte na výstavě i veselé momentky ze Strážnice…

Ano, tam jsme vždycky chodili s Frantou a byla to vlastně taková divoká podívaná. Lidi si tam trošku „zandali“, popíjeli a byli veselí a bylo to fajn. Dneska už tam takové podobné scény nenajdete, myslím to tak, aby byly zajímavé pro fotoaparát. Já jsem tam naposledy byl fotit asi v polovině devadesátých let a pak už mě tam v podstatě nic nezaujalo.

Když jste fotil ve Strážnici poprvé, měl jste u sebe foťák náhodou?

Ne ne, to jsme si naplánovali, že tam půjdeme fotit. Teď ještě fotím třeba strážnické vinobraní, to má taky dobrou atmosféru.

Dílo Jiřího Horáka je možné vidět na výstavě portréty/empatie, jejímž kurátorem je Pavel Vančát, v ostravské fotografické galerii Fiducia do 2. června.