Mádlův glosář: Mraky obav o věčné zatracení českého fotbalu Šilhavý rozehnal. Alespoň prozatím

Možná to znáte sami z vlastní zkušenosti. Buď se vám něco, třeba krmítko pro ptáky, povede vyrobit hned napoprvé, načež pak onen výrobek zušlechťujete už jen zlehka a v drobných detailech. Anebo je to naopak: sotva vkročíte do dílny, hned zkraje odříznete něco nakřivo, netrefíte základní tvar – a čím déle se to pak snažíte nějak „přešmrdlat“, tím bizarnější podoby váš výtvor nabývá.

Jak víme, něco podobného se stalo Karlu Jarolímovi, jemuž se za dva roky nepodařilo trefit a ustálit ani základní osu reprezentační sestavy. A když pak v září, v zápasech s Ukrajinou a Ruskem, chaos a narušené vztahy mezi trenérem a hráči vygradovaly, rozpadl se kouči jeho tým pod rukama věru nepřehlédnutelně. A tentokrát z jeho pohledu i definitivně.

Když si odmyslíte všechny následné strahovské polopravdy a manipulace, zůstane vám na papíře jediné jméno, které místo Jarolíma reálně přicházelo do úvahy. Bylo veřejným tajemstvím, že s Jaroslavem Šilhavým se po předchozím průběžném oťukávání předběžně počítalo jako s kádrovou rezervou už několik týdnů, ba dokonce měsíců před Jarolímovým koncem. A Šilhavý proto vzhledem k naznačené možnosti české reprezentační perspektivy nechával ležet ladem nabídky z Egypta i od klubů polské ligy.

Když jste hypoteticky, ale i prakticky v zásadě jediný, od koho lze očekávat, že příslušný problém dokáže vyřešit, pak vám nezbývá, než víru ve vás vkládanou naplnit. A přinejmenším co do uhraných výsledků se to Jaroslavu Šilhavému zatím rozhodně daří. Pozitivní roli patrně hrají i léta zkušeností, které Šilhavý v reprezentaci posbíral coby asistent po boku legendárního Karla Brücknera. Oproti tomu Karel Jarolím měl předchozí zkušenost s reprezentací spojenou výhradně s rolí hráče, což se patrně ukázalo jako handicap.

Připomeňme si v rychlosti reprezentační rok 2018 optikou rezultátů jeho první, jarolímovské části: v březnu na turnaji v Číně role komparzu v duelu se silnou Uruguayí (0:2), následně výhra 4:1 s podprůměrným domácím týmem. V červnových testech s účastníky blížícího se MS pak debakl 0:4 s Austrálií a nepřesvědčivá výhra 1:0 nad Nigérií. Září pak dodalo zoufalství zakončené prohrou 1:2 s Ukrajinou a rekordní výsledkovou ostudu 1:5 v Rusku.

Sečteno a podtrženo: 2 výhry, žádná plichta, 4krát na kolenou.

Oproti tomu Jaroslav Šilhavý dokázal z prvních čtyř „svých“ zápasů zaknihovat hned tři výhry: se Slováky venku (2:1) i v pondělí večer v Edenu (1:0), jakož i v přípravě v Polsku (1:0). K tomu přibyla i těsná prohra (0:1) na Ukrajině.

Už jen z prostého přehledu výsledků je patrné, že trenérská výměna kýžený efekt přináší. Šilhavému, který je od přírody komunikativnější než autoritativní Jarolím, se podařilo vylepšit atmosféru uvnitř týmu, vnést do něj větší vzájemnou důvěru i jasnější hierarchii. Konkrétně v otázce sázky na nového týmového lídra, efektivitou překypujícího Bořka Dočkala.

Kolonku „gólmanská jednička“, pravda, zatím Šilhavý nevyplňuje, v bráně točí Tomáše Vaclíka s Jiřím Pavlenkou, to vše navíc i při vědomí kvalit třetího do party Tomáše Koubka.

Ani stoperská dvojice dosud stabilizována nebyla, v různých kombinacích se tu objevují Jakub Brabec, Tomáš Kalas a Ondřej Čelůstka, takový „polozapomenutý čert“ z turecké ligy, v níž působí podobně jako David Pavelka, Jarolímem taktéž spíše opomíjený.

Nyní je středová dvojice Pavelka–Souček dokonce tak silná, že se přes ni po zranění nedostane do sestavy ani úřadující fotbalista roku, tedy Vladimír Darida.

Z hráčů, kteří se v Jarolímově éře v národním týmu neobjevovali, je zapotřebí jmenovat i Matěje Vydru, jenž se pokaždé, když dostal pozvánku, roznemohl. Z jeho strany šlo podle všeho o jakýsi tichý bojkot kvůli problematickým vztahům s trenérem Jarolímem či manažerem Šeterlem. Poté, co tato dvojice u týmu skončila, najednou byl zdravý Vydra na srazu a plně k dispozici.

Vzhledem k tomu, že Šilhavý volí rozestavení s jedním útočníkem, byť s velkou podporou ze středu i z křídel, dočkal se Patrik Schick třeba v Trnavě při prvním letošním mači se Slováky jen role náhradníka Michaela Krmenčíka. Při aktuálním zranění plzeňského střelce už je teď ale první volbou právě Schick, který v miniseriálu čtyř zápasů Ligy národů zaznamenal tři branky, proti Slovákům tam i venku, a navíc rozvlnil síť i v domácím duelu s Ukrajinou.

To je celkem slušná osobní bilance, pokud vezmeme do úvahy, že v AS Řím právě Patrik Schick co do herní minutáže spíše živoří, jasnou jedničkou na hrotu útoku je v klubu Edin Džeko.

I fotbalisté, kteří ve svých klubech nemají na růžích zrovna ustláno, ale za reprezentaci hrají. Není zbytí, jiné nemáme. Portfolio hráčů, ze kterých může Šilhavý čerpat, je relativně úzké. A skutečnosti, že z hlediska počtu špičkových fotbalistů není tato česká generace rozhodně přemnožená, odpovídá i „cizinecká“ strategie při výběru posil Sparty, menší měrou ovšem i Slavie či Plzně, tedy špičkových českých klubů.

I v tom málu přesto dokázal Šilhavý najít výtečné hráče, které Jarolím opomíjel. A právě Dočkal, Pavelka či Čelůstka dodávají současnému celku potřebné ingredience týmové pospolitosti. Ta pomohla mužstvo zachránit ve druhém výkonnostním stupni Ligy národů, díky tomu se Česko při losování standardní kvalifikace Eura 2020 ocitne ve druhém výkonnostním koši, při sestupu o stupínek níž by mu hrozili obtížnější soupeři – více zde.

Na Euro se z každé kvalifikační skupiny dostanou první dva. Ze 20 na 24 účastníků Eura je pak doplní týmy z Ligy národů. Zjednodušeně řečeno: v každém kvalifikačním stupni Ligy národů se vyberou 4 nejlepší z těch, co na Euro z normální kvalifikace nepostoupili. A ten nejlepší z každé čtveřice to tady napraví.

Na turnaji Euro český fotbal nescházel od roku 1996. Šilhavého závěr podzimu nabídl určitou naději, že ani pro tuto generaci by postup nemusel být nerealizovatelný, že ani český fotbal nebyl dosud odsouzen k věčnému zatracení. Moudřejší každopádně budeme po prosincovém losu a v březnu pak po prvních kvalifikačních zápasech.