Budova, o níž se nesmělo psát. Komunisté se lekli, že je parlament moc luxusní

Obchodovalo se tu s cennými papíry a plodinami, bylo tu zázemí opery i vojenský lazaret. Zasedali zde komunističtí papaláši i svobodně zvolení poslanci, vysílala odsud Svobodná Evropa.

Budova měla být určena pro veřejnost, pak sloužila jen vyvoleným. Nakonec se karta obrátila a dnes sem lidé mohou běžně chodit. Baví se tu děti v muzeu s interaktivními prvky a s rodiči se mohou poučit o historii 20. století. Ve stejných místnostech, v nichž rokovali pohlaváři minulého režimu, tyto zašlé časy připomínají jejich busty, oslavné obrazy a budovatelské plakáty.

Bývalé sídlo Federálního shromáždění, dnes Nová budova Národního muzea, je unikátní příklad inovativní architektury, ale i kvalitního designu a umění z doby normalizace. Stále má v srdci i zachovalé reprezentativní prostory z konce 30. let, kdy základ komplexu vznikl jako pražská burza.

Zatímco ve Vídni založili burzu už v roce 1771 za Marie Terezie, Praha si musela ještě sto let počkat. Pražská burza zahájila činnost v roce 1871, ale zlaté časy jí začaly až po vzniku Československa.

Jak napsal pro Seznam Zprávy Petr Koblic, generální ředitel Burzy cenných papírů Praha, doba první republiky patřila k nejúspěšnějším za dobu fungování burzy. „Vyvrcholením mělo být její přestěhování do nového vlastního sídla, kterého se domohla poprvé ve své historii. Do té doby sídlila na sedmi různých adresách,“ zmínil Koblic.

V roce 1927 koupila burzovní komora zahradu Německého divadelního spolku na Hooverově třídě, dnešní Wilsonově ulici, vedle Nového německého divadla. Dlouho se hledal architekt, až v roce 1935 padla volba na Jaroslava Rösslera, žáka Jana Kotěry. Slavnostní otevření se konalo 6. dubna 1938.

Rössler zvolil styl moderního klasicismu, tehdy u oficiálních budov běžného. „Burza byla navržena s velkou noblesou, s minimem zdobnosti – stavba výrazem přesně odpovídající svému účelu a samozřejmě také svému okolí. To je klasicismus v cítění, nikoli v tvarosloví. A ukazuje, že Jaroslav Rössler byl velmi dobrý architekt, který věděl, co která stavba potřebuje,“ hodnotí historička architektury Radomíra Sedláková.

Doba však burze nepřála. Fungovala jen rok, pak přišla druhá světová válka. Místo obchodování stavba začala sloužit jako skladiště.

„V září roku 1943 byla před pokračujícími nálety evakuována do Prahy opera z Duisburgu v Porýní, hrála v Německém divadle a v budově Pražské burzy měla zázemí. Na konci války byl v prostorách burzy lazaret, protože se budova nachází poblíž nádraží,“ popsal kunsthistorik Karel Ksandr v letáčku Národního muzea.

Po válce měla země jiné starosti než obnovovat burzu. Tehdy se hledalo nové sídlo pro parlament – Národní shromáždění. Za první republiky sídlil v rekonstruovaném Rudolfinu, tomu však za války Němci vrátili podobu koncertní síně.

Národní shromáždění se v roce 1945 do Rudolfina vrátilo, rok na to však padla volba na bývalou burzu. Byla nevyužitá, důstojná a v dobrém stavu. Parlament se do ní přestěhoval a do Rudolfina se vrátili hudebníci.

Sídlo parlamentu se však i zde bralo jako provizorium. Vrátily se snahy o stavbu nové budovy na Letné, zamýšlené už za první republiky. „Již v roce 1946 byla vypsána soutěž. Byla vyhodnocena v roce 1947, ale než mohlo dojít k dalším pracím, přišel únor 1948 a všechno bylo odloženo,“ vypráví Radomíra Sedláková. Nikdo netušil, že provizorium se natáhne na desítky let.

Až začátkem 60. let zákonodárci pochopili, že se nové budovy hned tak nedočkají. Chyběly jim však prostory, proto se rozhodlo o rozšíření současného sídla. „Ovšem budova burzy byla památkově chráněná, s ní se nesmělo nic udělat. Vybrané architektské kolektivy se s tím vyrovnávaly různě, často velkou stavbou vedle nebo za burzou, což by pro město byla dost rána,“ popisuje Sedláková.

Karel Ksandr připomněl ještě další podmínku – po zamýšleném přestěhování parlamentu do nové budovy na Letné mělo být možné upravenou budovu burzy využít pro kulturní účely. Součástí zakázky byla i rekonstrukce sousedního Smetanova divadla, dnešní opery, a vybudování nového zázemí pro něj.

S neotřelým nápadem, umístit část prostor do nástavby nad burzu, přišel architekt Karel Prager s kolegy Jiřím Kadeřábkem a Jiřím Albrechtem. Jak poukazuje Sedláková, Prager stále hledal nová řešení a konstrukce a spolupracoval se špičkovými statiky – v případě parlamentu s Josefem Zemanem a poté s Jurajem Kozákem.

Nahrál mu i fakt, že kvůli stavbě metra se rozhodlo o bourání bloku domů vedle burzy. Architekt sáhl po takzvaných Vierendeelových nosnících z oceli, využívaných na stavbu mostů. Umožňují vytvořit pevný rám, který dokáže překonat velké rozpětí. Na rozdíl od podobného příhradového nosníku v rámu nejsou trojúhelníkové otvory, ale obdélníkové, což je výhodnější k vytvoření oken.

Architekt k burze připojil přístavbu pro kuloáry a klubovny a celek shora překryl čtvercovým rámem ze čtyř těchto nosníků. „Každý Vierendeelův nosník má rozměry 80 × 10 × 10 metrů. Konstrukce se vyráběla ve Vítkovicích, na místě se montovala na zemi, pak se zvedala do potřebné výšky přes podpůrné nosníky a z nich se usadila na čtyři podpory,“ přibližuje Sedláková.

Střechu burzy nebylo možno zatížit, proto má nástavba velké atrium, vyplněné lehkou konstrukcí japonské zahrady. Zezadu ke stavbě přiléhá druhá přístavba pro zázemí opery, v níž dnes sídlí i restaurace Čestr ze sítě Ambiente.

Jak říká Sedláková, druhá půle 60. let byla plná odvážných a novátorských nápadů. „Myslím, že tohle je jeden z nejodvážnějších projektů ‚stavby nad stavbou‘, a vlastně si nejsem jista, zda ne jediný, který byl opravdu postaven,“ hodnotí historička architektury.

Budova Federálního shromáždění podle ní byla a je naprosto ojedinělá, je dokonalým propojením konstrukce a architektury. Novátorská byla i prvním použitím takzvané strukturální fasády v českých zemích – takové, která umožňuje upevňovat fasádní sklo bez viditelných krycích lišt, čímž vznikají velké prosklené plochy.

Významná je dle Sedlákové i v mezinárodním měřítku. Také se o ní ve světě vědělo, Pragerův ateliér poslal na vyžádání fotky stavby dokonce do Muzea moderního umění v New Yorku.

Česká veřejnost však o tom nic netušila. „O stavbě se nesmělo psát, protože byla dokončena v roce 1974, kdy se Karel Prager stal v rámci normalizačních procesů ‚neviditelnou‘ osobou,“ poukazuje Sedláková. Bylo to i sídlo nejvyššího zákonodárného orgánu a případně kritizovat jeho budovu by se neslušelo. „Navíc – stavba nebyla přístupna veřejnosti, takže ani nebyl zájem, aby o ní lidé něco věděli,“ vysvětluje odbornice.

Pragerův projekt přitom původně počítal s veřejnou přístupností a interiéry se tak musely dodatečně upravovat. Třeba jedna z komor, Sněmovna národů, zasedala v prostorách původně určených pro kavárnu.

Málo se ví, že když porota vybrala vítězný návrh, představitelé parlamentu se lekli, že je příliš honosný. „Takže nechali zpracovávat ještě jeden projekt – myslím, že Stanislava Hubičky. Ale brzy pochopili, že nejlepší je prostě jen jeden. Mne na tom fascinuje, že nejvyšší zákonodárný orgán země se za své sídlo už předem styděl,“ říká Radomíra Sedláková.

Projekt také dokládá, jak se od té doby změnily nároky na dopravu. Před budovou původně neměla být magistrála, ale pěší zóna. A v požadavcích na projekt bylo jen třináct parkovacích stání.

Po pádu komunismu uvnitř dál zasedaly obě komory federálního parlamentu, nově už svobodně voleného. Po zániku Československa v lednu 1993 však Federální shromáždění zaniklo a budova ztratila využití. Český zákonodárný sbor se usadil v historických palácích na Malé Straně.

Řešení, co s Pragerovou stavbou, se rychle našlo. V létě 1995 se sem z Mnichova přesunulo rádio Svobodná Evropa. Podle Sedlákové bylo třeba jen minimum úprav a Svobodná Evropa všechny konzultovala s tehdy ještě žijícím Pragerem.

Situaci však změnil teroristický útok na USA 11. září 2001. Množily se obavy, že rozhlas financovaný Spojenými státy, by se mohl stát cílem islámských teroristů. Budova v centru Prahy představovala bezpečnostní riziko, začala ji i hlídat armáda. Proto si Svobodná Evropa v roce 2008 postavila nové, vysoce zabezpečené sídlo na pražském Hagiboru.

Stavba u Václavského náměstí znovu osiřela, ale opět nakrátko. Jen rok poté připadla sousednímu Národnímu muzeu. Jeho historická budova už praskala ve švech a nové prostory se hodily i kvůli její chystané rekonstrukci.

Ne všichni lidé ale vnímají budovu pozitivně, má i řadu odpůrců. V roce 2011 dokonce zmínil tehdejší primátor Bohuslav Svoboda, že podle názoru určité skupiny architektů by se mohla Pragerova část v rámci rekonstrukce Václavského náměstí zbourat. Vzbudil tím velkou nevoli většiny odborné společnosti.

„Bourat stavby, které mají svou hodnotu nejen historickou a architektonickou, a tedy i užitnou, je hloupost. To, že se bezmyšlenkovitě bourají stavby jen proto, že byly postaveny v 70.– 80. letech, je doklad jakési současné hloupé malosti,“ myslí si Radomíra Sedláková.

Na rozdíl od nedaleké budovy Transgasu z toho v případě Pragerova unikátu sešlo.

Když Národní muzeum budovu převzalo, byla rozčleněná na vysílací studia. Jak ale říká Alena Dospělová z oddělení vnějších vztahů muzea, byla v provozuschopném stavu a pro nové využití nevyžadovala větší stavební úpravy.

„Hlavním záměrem Národního muzea bylo co nejdříve objekt zpřístupnit široké veřejnosti a částečně ho využívat pro svou administrativní činnost,“ popisuje Dospělová. Na řadu tak v letech 2013-2016 přišla částečná rekonstrukce. Ještě před ní na fasádu přibyla pamětní deska Alexandera Dubčeka a veřejnost se mohla dovnitř podívat na komentované prohlídky.

Upravovaly se vstupní prostory, bývalé kuloáry a kavárna, přibyla venkovní zahrádka a muzejní obchod. Mezi Historickou a Novou budovou muzeum v roce 2019 vybudovalo průchozí tunel s působivou interaktivní expozicí – podle webu muzea nejdelší spojitou projekcí v Evropě.

Někdejší prostory parlamentu dostaly nové využití. „Sněmovna lidu v přízemí se proměnila ve víceúčelový sál, předsálí, takzvané kuloáry, ve výstavní a setkávací prostory. Sál bývalé Sněmovny národů ve čtvrtém patře byl upraven pro následnou stavbu dlouhodobé expozice,“ rozebírá Alena Dospělová.

Kuloáry dnes slouží pro dočasné výstavy. Ve druhém patře je hravé i poučné Dětské muzeum a na chodbě herna a odpočinková zóna, z níž se dá vyjít na nádvoří. V bývalém sále Sněmovny národů ve čtvrtém patře lze najít expozici Dějiny 20. století.

V blízké budoucnosti by se stavba měla dočkat důkladné renovace. Od kolaudace v roce 1972 se totiž řešily jen menší úpravy. „Ze stavebně technického hlediska byly zahájeny dílčí kroky k přípravě celkové rekonstrukce objektů Nové budovy Národního muzea. Tím jsou myšleny jak objekty historické, tak i objekty novodobé povahy, a to včetně ocelové nástavby čtvrtého a pátého patra,“ říká Alena Dospělová.