Šance pro zničenou Eliášku. Nadšenci chtějí zachránit slavnou secesní lustrárnu

Rozpadající se cihlové zdi, propadnutá střecha, pod podrážkami nám křupe rozbité sklo. Je zcela jasné, že secesní Eliáška, přezdívaná místními „šenovský zámek“, má svůj zlatý věk za sebou a že se na ní podepsal zub času. Ale i tak, když jejími ruinami procházíme, dýchá na nás nepopsatelná atmosféra stavby, jejíž kouzlo nánosům času rozhodně nepodlehlo.

Dnes sice bývalá továrna na výrobu lustrů Elias Palme vypadá jako ruina odsouzená k záhubě. Ale jak se na místě dozvídám od architektky Terezy Šváchové, která nás s fotografem areálem provází, brzy by se to mělo změnit.

Areál dnes vlastní Nadační fond Eliáška a chátrající památku chce postupně proměnit v živé kulturní a vzdělávací centrum s výstavami, přednáškami, komunitními akcemi i zázemím pro badatele.

„Říkali jsme si, že to zkusíme a že snad není co zkazit a může to být už jen lepší. Konečně začínám mít pocit, že se to zlomilo a stala se z toho taková věc, u které prostě chcete být,“ říká Tereza Šváchová.

Historie Eliášky se začala psát už v polovině 19. století, kdy pasíř Elias Palme rozjel v Kamenickém Šenově výrobu lustrů. Pocházel z rodiny pekařského mistra a vyrůstal s devíti sourozenci. Řemeslu se vyučil v Čechách i ve Vídni a vlastní podnikání rozjel až poté, co se za půjčené peníze vyplatil z vojenské služby.

Od začátku si zakládal hlavně na kvalitě. Údajně razil pravidlo, že se smí vyrobit jen tolik kusů, kolik zvládne osobně zkontrolovat. Na svou dobu byl pokrokový i v přístupu k zaměstnancům, jako jeden z prvních v regionu jim zavedl zdravotní pojištění. Architektka Tereza Šváchová ho v tomto ohledu přirovnává k Tomáši Baťovi.

Továrna zpočátku fungovala v menší dřevěné budově, tu ale zničil požár. Rostoucí poptávka po osvětlení však podnik rychle posouvala dál, a tak kapacitně nestačila už ani novější, tentokrát již zděná stavba.

Po smrti zakladatele v roce 1893 převzali podnik jeho synové Reinhold, Franz Friedrich a Gustav Adolf a rozhodli se vybudovat nový, výrazně ambicióznější areál. Secesní továrnu postavenou v roce 1905 navrhl stavitel Adolf Richter a celý projekt měl překvapivě rychlý průběh, od návrhu po dokončení neuplynul ani rok. Stěhování do nových prostor se podařilo bez jediného dne přerušení výroby.

V době vedení sourozenci Palmovými se podnik vypracoval mezi nejvýznamnější v oboru. Lustry z Kamenického Šenova putovaly do celého světa, včetně hotelu Waldorf-Astoria v New Yorku či Královské opery v Římě.

Zlom přišel po druhé světové válce. Poslední majitel z rodiny, Harry Palme, musel po odsunu Němců továrnu opustit. Ještě předtím byl ale donucen předat své zkušenosti novému vedení - zaučit české nástupce v národním podniku Lustry, který v Eliášce vznikl.

Další vývoj podniku pak určoval stát. Socialistické vedení však na úspěchy rodiny Palmů nenavázalo. Naopak, výroba v areálu postupně utichala a v šedesátých a sedmdesátých letech se postupně přesunula jinam.

Budova pak sloužila jako sklad nábytku, později v ní vznikl i obchod se zeleninou. Od konce sedmdesátých let začala chátrat, postupně se rozpadala a její vybavení se rozkradlo. Ani status kulturní památky z roku 2007 úpadek nezastavil. Situaci navíc výrazně zhoršil požár v roce 2023, který poškodil čelní část stavby a jehož původ dodnes není jasný.

Do příběhu Eliášky nepatří jen jméno rodiny Palmů. V jeho pozdějších kapitolách se objevuje i další výrazná osobnost spojená se světem lustrů, a to Peter Rath, potomek sklářské vídeňské rodiny Lobmeyr.

Rath se o osud chátrající továrny začal zajímat už kolem roku 2000. Tehdy stál u vzniku evropské společnosti Světlo a sklo, jejímž cílem bylo mimo jiné upozornit na význam Eliášky a hledat cesty k její záchraně.

I když tehdejší snahy neměly okamžitý výsledek, udržely téma při životě a vytvořily základ pro dnešní aktivity. Nyní Rath projekt podporuje nejen svými kontakty a zkušenostmi, ale i osobní přítomností. Do Kamenického Šenova pravidelně jezdí a zapojuje se i do brigád.

Architektka Tereza Šváchová se k Eliášce dostala díky rodině. Vyrůstala v České Lípě a její otec, sklářský technolog, jí během jedné štědrovečerní procházky ukázal opuštěnou továrnu v Kamenickém Šenově. Ke stavbě se vrátila při studiu architektury na ČVUT, když hledala téma diplomové práce. Z někdejší školní práce se nakonec stala dlouholetá snaha vrátit budově život.

Po jejím studiu plány na obnovu na čas utichly kvůli složitým vlastnickým vztahům. Obrat přišel až v posledních letech, kdy se kolem Eliášky začali scházet další lidé se stejným zájmem: vrátit „šenovskému zámku“ život. Společně založili nadační fond a areál odkoupili.

Dnes už Eliáška nepůsobí jen jako opuštěná ruina, kterou pomalu pohlcuje čas. Od chvíle, kdy areál v roce 2025 převzal nadační fond, se tu skoro každý týden něco děje. Jde o soustavnou práci lidí, kteří se sem vracejí po večerech a o víkendech. Jak říká Tereza Šváchová, „projekt žene dopředu hlavně nadšení, které stavbu drží“.

V prvních měsících bylo potřeba zastavit další zhoršování stavu budovy. Z areálu zmizela náletová zeleň, která prorůstala základy a rozrušovala zdivo. Postupně se zajišťují římsy a uvolněné cihly, aby stavba neohrožovala okolí.

Největší pozornost teď míří na střechu slévárny. Když se ji podaří opravit, přestane do objektu zatékat a projekt se zas bude moct posunout o něco dál. Celý areál prošel 3D skenováním, které zachycuje jeho současný stav do posledního detailu.

Do opuštěného prostoru se postupně vracejí lidé. Dobrovolníci tu pomáhají s úklidem, odvážejí odpad a čistí budovy. A začínají se tu dít i první akce. Letní kino, Den architektury nebo menší setkání v adventu ukazují, že areál může fungovat ještě dřív, než projde kompletní proměnou.

„Já jsem z toho vždycky úplně naměkko. Mám pocit, jako kdybychom stavěli Národní divadlo, jak se do toho všichni s takovým nadšením vrhnou,“ říká o dobrovolnických akcích Tereza Šváchová.

Do budoucnosti Eliášky vstupují i studenti architektury z ateliéru Stempel–Beneš–Šváchová na Fakultě architektury ČVUT. V semestrálních pracích vymýšlejí, jak by se dal rozsáhlý areál znovu využít a jak k jeho obnově přistoupit z architektonického hlediska. Výsledky se minulý týden představily na výstavě v Eliášce, která se konala v rámci festivalu Lustr fest.

Záchrana tak velkého komplexu ale není levná. První práce vedle vlastních zdrojů pomohla nastartovat dotace z Libereckého kraje spolu s dary veřejnosti. Nadační fond zároveň žádá o další podporu. Celková obnova si pravděpodobně vyžádá stovky milionů korun.

Do obnovy Eliášky výrazně promlouvají památkáři, areál je totiž od roku 2007 kulturní památkou. Miroslava Kolky z libereckého pracoviště Národního památkového ústavu si současnou situaci chválí: „Za posledního půl roku se věci posunuly rychleji než za předchozích deset let.“

Památkáři teď soustředí pozornost hlavně na to, aby se podařilo zachránit co nejvíc z původních konstrukcí. Největší hodnotu přikládají secesnímu průčelí, které bylo nejzdobnější a ukrývalo reprezentativní prostory.

Ani v otázce plánovaného využití památkáři nevidí problém. Kombinaci kulturních, společenských i provozních funkcí považují za vhodnou cestu. „Ten mix různých využití, od výstav přes společenské prostory až po kavárnu nebo ubytování, je za nás ideální,“ doplňuje Kolka.

Budoucnost Eliášky se v představách Terezy Šváchové neomezuje jen na opravené zdi a nové střechy. Mluví o ní spíš jako o živém organismu, který má znovu najít své místo v každodenním životě města. Ne jako skanzen, ale jako prostor, kam se bude chodit na jídlo, za kulturou i za poznáním.

Ukazuje nám výhled z oken hlavního secesního průčelí a není těžké si zde nový život stavby představit. Obrovská klenutá okna poskytují okouzlující výhled na Kamenický Šenov a okolní přírodu. Přesně uprostřed výhledu se tyčí Šenovský vrch. „Z vrchního patra jsou nádherné výhledy, úplně fenomenální. Skoro mi přijde, že uvnitř ani nemusí nic být, stačí jen koukat z těch velikánských oken.“

Areál by měl postupně ožít kulturními akcemi, jako jsou výstavy, koncerty a přednášky. Počítá se i s prostorem pro vzdělávání a odborné zázemí, které připomene sklářskou tradici. Právě v nenuceném prolínání běžného života a hlubšího poznání vidí Tereza Šváchová smysl celé proměny.

Jako první se budou opravovat slévárna s formárnou, které jsou v relativně dobrém stavu. Mohl by tu vzniknout první funkční provoz, například restaurace, která by pomohla přitáhnout lidi a generovat peníze na další opravy. Naopak hlavní budova s bohatě zdobeným průčelím bude představovat nejnáročnější fázi. Na fasádu by se měl vrátit původní nápis Elias Palme, jehož písmena se podařilo zachránit po požáru.

Stejně jako dnes, i do budoucna bude projekt stát na kombinaci zdrojů. Až budou mít iniciátoři konkrétnější plány, vedle dotací chtějí oslovit i soukromé investory. Základem ale zůstává komunita lidí, která se kolem Eliášky vytvořila a drží ji při životě už teď.

Když Tereza Šváchová mluví o svých představách o budoucnosti Eliášky, popisuje obyčejný příjemný víkend s blízkými: „Těším se na to, až tady jednou strávím třeba celý víkend se svými kamarády, s rodinou i se všemi lidmi, kteří tomu pomáhají a scházejí se tu na brigádách. Dáme si něco k jídlu a pití, odpoledne vyrazíme na výlet po okolí a večer uspořádáme koncert nebo přednášku. Zkrátka tu budeme trávit čas, který nás bude všechny naplňovat.“