Hlavní obsah

Autor Smrti na kůru: Jsem alergický na tvrzení, že jsme národ zrádců a Švejků

Foto: Velký knižní čtvrtek, Seznam Zprávy

Hlavním tématem spisovatele Dalibora Váchy jsou obě světové války.

Reklama

20. 4. 8:05

Spolu s Adolfem Opálkou prožívají čtenáři dramatické dění kolem příprav likvidace říšského protektora Reinharda Heydricha. Nový román Smrt na kůru spisovatele Dalibora Váchy vychází ze skutečných událostí roku 1942.

Článek

„Původně jsem chtěl napsat román o zrádci Karlu Čurdovi,“ přiznává Dalibor Vácha, spisovatel historických i fiktivních románů, který vystudoval doktorský obor České dějiny. Jeho hlavním beletristickým zájmem jsou velké války dvacátého století a osudy Čechoslováků v nich.

Kdy se podle něj stal Čurda, který byl spolu s Opálkou příslušníkem trojčlenného parašutistického výsadku Out Distance, absolutně zápornou postavou? A proč aktéři kolem likvidace říšského protektora nemohli být hodní kluci, ale podle autora „protřelí hajzlíci“?

Nakolik je románová postava nadporučíka Adolfa Opálky reálná, nebo naopak – nakolik jste ji musel dotvářet?

Snažím se maximálně vycházet z historických faktů. Kde mi to kolegové historici a historičky dovolili, tam jsem sáhl do pramenů a existujících materiálů. Zároveň si musíme uvědomit, že hodně lidí, kteří se s Adolfem Opálkou setkali a mohli podat svědectví, nepřežili válku.

Zůstává tam spousta bílých míst. U jeho vnitřních pochodů, se kterými v knize Smrt na kůru hodně operuji, jsem musel použít svoji fantazii a představovat si to, vycházet ze zkušeností našich vojáků, kteří bojovali třeba u Dunkerque. Doufám ale, že devadesát devět procent románu je podle skutečnosti nebo aspoň v souladu se současným poznáním.

Dalibor Vácha

Vystudoval Jihočeskou univerzitu v Českých Budějovicích, nejdříve učitelství angličtiny a dějepisu a pak doktorský obor České dějiny. Jeho hlavním beletristickým zájmem jsou velké války dvacátého století a osudy Čechoslováků v nich.

O první světové válce napsal romány Červenobílá (2014, oceněno literární cenou Knižního klubu) a Cestou (2016); o druhé válce pak Hranice (2015) a Hoří už Praha? (2017).

Nezapomíná ani na literární fantastiku, na které vyrostl, vydal postapokalyptický román Nikam (2016) a povídkovou sbírku Jizvák Jim a další noční můry (2018). O rok později mu v nakladatelství Argo vyšel román z prostředí legií Za svobodu, v roce 2020 válečný román M+B+M o slavných „třech králích“ z doby nacistické okupace Josefu Mašínovi, Josefu Balabánovi a Václavu Morávkovi. Zatím poslední román se jmenuje Smrt na kůru (2022).

Dostal mě už úplný začátek, který se odehrává až po atentátu a známém dění v kostele v Resslově ulici. Pouhé dvě strany s popisem z koncentráku, poslední chvíle žen, které pomáhaly parašutistům.

Není můj styl budovat atmosféru pozvolna na 150 stranách, chci nakopnout čtenáře hned od začátku. Na prvních stránkách prásknout rovnou mezi oči. U většiny mých knížek to tak je, mám začátky tohoto ražení rád. Nechtěl jsem začít likvidací Heydricha nebo přestřelkou v kostele. Chtěl jsem vybrat něco, co pro mě symbolizuje to největší hrdinství. A to je obětování se úplně anonymních lidí, které si dodneška neumíme plně představit.

Na Velkém knižním čtvrtku jste zmínil, že u nás vnímáme Heydrichovu likvidaci jen jako atentát na zastupujícího říšského protektora, ale třeba ve Francii tuto událost vnímají jinak. Proč?

My si jako Češi neuvědomujeme, že Heydrich sice byl jedním z nejvyšších úředníků a důstojníků Třetí říše, ale hlavně byl osobně zodpovědný za konečné řešení židovské otázky v Evropě. Zapomíná se, že toto takzvané řešení zahrnovalo i romskou a slovanskou populaci. Ze západního pohledu šlo proto o mnohem víc než o likvidaci zastupujícího říšského protektora Protektorátu Čechy a Morava.

Původně jste prý do děje zahrnul i příběh Reinharda Heydricha. Proč jste ho nakonec celý vynechal?

Protože původní verzi románu zpomaloval. Možná to není poznat na první pohled, ale příběh je psaný tak, aby zrychloval, aby se do něj čtenář nořil hlouběji a hlouběji. Díky tomu může být pro některé lidi zvládnutelný na jedno přečtení, v jednom zátahu, v rámci pouhých pár dní. Sám doufám, že se nedá moc odkládat.

Ano, aspoň mě styl psaní hnal číst dál a dál, i když konec každý známe. Čím to Heydrich zpomaloval?

Musel jsem jít kvůli němu hodně do minulosti, protože se mi nechtělo popisovat scény, které jsou známé z literatury nebo z filmů. Ať už je to příjezd do Prahy, nebo konec před jeho likvidací. Napsal jsem spoustu scén, ale pak jsem zjistil, že mě nebaví, tak jsem je vymazal.

Smrt na kůru

Historický román mapující přípravy atentátu na Heydricha

Ústřední postavou je nadporučík Adolf Opálka, odvážný chlap, velitel československých parašutistů, který dosud stál ve stínu hrdinů Kubiše s Gabčíkem či zrádce Karla Čurdy.

Román ukazuje přípravu k likvidaci nacistického pohlavára, peklo, které se rozpoutalo po jejím provedení, nebo apokalyptickou závěrečnou bitvu v kostele v pražské Resslově ulici.

Současně nezapomíná ani na klaustrofobickou atmosféru vyvolanou německými represemi a na nezměrné hrdinství všech, kteří parašutistům pomáhali a ve své většině za to zaplatili vlastními životy i životy svých rodin.

Popisujete vnitřně prožívané drama parašutistů kvůli nekvalitně padělaným dokladům. Vážně byly tak nepovedené, že se v ulicích a ve vlacích museli obávat odhalení?

To byl průšvih, který se mnohdy hází na anglický odboj a vedení zpravodajství v Anglii. Jenže oni neměli dostatek informací o protektorátu, ve kterém gestapo a německé okupační síly poměrně rychle měnily pravidla. Přenos informací z okupovaného území do Anglie byl dost náročný. Nešlo tedy o úmyslné fušérství nebo neschopnost. Skokani sem doráželi s nejlepšími informacemi, které byly dostupné. Měli třeba oblečení získané od uprchlíků z protektorátu, aby na sobě neměli anglické hadry…

Někdy se to hází třeba na generála Františka Moravce, že je nepřipravil dostatečně, jenže na to úplně připravit nešlo.

Seskok skupiny Out Distance s Adolfem Opálkou zároveň dopadnul k Telči místo k plánovanému Táboru, přišli o vybavení, se smrtí prvního z trojice pak i o většinu peněz…

S výjimkou Gabčíka s Kubišem, kteří úplně neměli přijít do styku s odbojem, se hodně hrálo na to, že si materiál získají po seskoku. Dnes víme, že většina seskoků byla provedena špatně. Třeba kvůli počasí nebo navigační chybě ti chlapi seskakovali i stovky kilometrů od svých původních kontaktů. Nedostatky v informacích a v připravených padělaných dokumentech jsou evidentní a pro skokany to bylo opravdu veliké riziko.

Dnes víme, že většina seskoků byla provedena špatně. Třeba kvůli počasí nebo navigační chybě ti chlapi seskakovali i stovky kilometrů od svých původních kontaktů.
Dalibor Vácha

Překvapilo mě, že i podle darovaných potravinových lístků se dalo v protektorátu vystopovat, kdo jim je poskytl.

Gestapo a Třetí říši na jednu stranu stále považujeme za velmi efektivní, na druhou stranu ale nevíme proč. Oni ale byli opravdu extrémně efektivní a měli skvěle propracovaný systém. Gestapácké služebny sice byly početně poměrně slabé, ale tvořili je zkušení chlapi, třeba kriminalisté z Německa.

Z mého pohledu byl protektorát do jisté míry jakousi zkušebnou na to, co by přišlo po vítězné německé válce – tedy totální kontrola obyvatelstva. Existuje ohromné množství materiálu byrokratického ražení, jak by obyvatelstvo bylo kontrolované.

Měnil se v průběhu psaní váš pohled na zrádce Karla Čurdu?

Původně jsem chtěl před lety napsat román o Karlu Čurdovi. Ponořil jsem se do všech existujících pramenů, co o něm byly napsány, a zjistil jsem, že do dneška nikdo nedokázal přesně říct, proč zradil. Stále to zůstává v rovině spekulací. Na základě všech pramenů jsem se snažil najít odpověď – proč zradil? Nevím ale, jestli jsem ji vnitřně našel.

A co jste zjistil?

Čurda pro mě nikdy nebyl prvoplánový záporák, tak jak ho hraje Josef Vinklář v Sequensově filmu Atentát (mimochodem v tomto filmu Radek Brzobohatý skvěle zahrál Opálku), ale jako oběť sama sebe. Nebyla to prvoplánová zrada. Tím absolutním záporákem je pro mě Čurda až od spolupráce s gestapem v roce 1942, kdy se stal odporným konfidentem a pomáhal tvořit volavčí sítě. Takže byl obětí sama sebe, ale bohužel do toho pekla s sebou stáhl stovky dalších. Rozhodně však neseskakoval už s tím, že by zradil.

Jak vnímáte tu změnu v jeho postoji?

Strávil velkou spoustu času u své rodiny ve vesnici Nová Hlína u Třeboně, kdežto ostatní chlapi byli spolu pohromadě. Vůbec si tedy nemyslím, že kdyby Opálka zůstal celou dobu u své tety, kde si léčil poraněnou nohu ze seskoku, že by třeba také zradil. To vůbec ne. Ti chlapi, kteří byli spolu, se ale vzájemně podporovali, viděli se, dodávali si odvahy jenom svou přítomností, kdežto Čurda z Prahy odjel a byl sám.

Mohly ho nějak ovlivňovat novinové články o popravách Čechů po atentátu?

Co víme ze vzpomínek ostatních parašutistů z výcviku a těch, kteří přežili, Čurda velmi obdivoval výsadkáře Oldřicha Pechala. A v novinách se dočetl, že byl popraven i s rodinou. Musel to pro něj být strašný šok, zvláště když to bylo s celou rodinou.

Občas se opět objevují informace, že selhala Anglie, že selhala příprava, když do protektorátu poslali člověka, jako je Čurda, který byl na štíru s disciplínou nebo i s alkoholem. Když se ale podíváte do zápisu třeba Jozefa Gabčíka, který byl přímo u Heydrichovy likvidace, ani on a ostatní nebyli úplně hodní kluci. Akce v protektorátu nemohli provádět hodní chlapci, kteří poslouchají na slovo.

Píšete doslova o protřelých hajzlících…

Určitě. A já je tím chválím! Když se podíváme třeba v současnosti na lidi, kteří jsou na Ukrajině schopni dělat to, co tam dělají, tak to nejsou obyčejní hodní mládenci. Buď jsou to třeba tátové od rodin zahnaní do kouta, nebo jsou to prostě životem protřelí hajzlíci, kteří mají trochu odstup od slušnosti.

Myslím, že Čurda k nim patřil a možná se teď trochu víc hledají zpětně důvody, proč zradil. Každopádně moment zrady, který se nedá omlouvat – neomlouvám ho a nemohu ani říct, že bych ho zásadně chápal –, přišel v Třeboni u rodiny. Pořád měl na očích lidi, kteří by kvůli němu umřeli.

Četl jsem kdysi článek, že kdyby Čurda nezradil, nacisté by vyvraždili obyvatele Nové Hlíny.

Pokud by Čurdu v obci Nová Hlína našli, pravděpodobně by byla opravdu zlikvidována stejně jako Lidice nebo Ležáky. Takže lidé, kteří říkají, že by obec byla vyhlazena, kdyby nezradil, tak mají pravdu. S největší pravděpodobností by k tomu došlo.

Pokud by Čurdu v obci Nová Hlína našli, pravděpodobně by byla opravdu zlikvidována stejně jako Lidice nebo Ležáky.
Dalibor Vácha

V románu popisujete i dramatické scény v rodinách, které schovávaly parašutisty. Co byste dodal k tomu hrdinství běžných lidí?

Když si parašutisti nebo odbojáři po válce stěžovali kvůli konfidentství, že spousta lidí za protektorátu kolaborovala, za sebe mohu říct, že realita byla jiná. Musíme si uvědomit už jenom ty stovky lidí, kteří zemřeli přímo po likvidaci Heydricha, kteří byli popraveni za pomoc parašutistům. Jejich hrdinství bylo nezměrné. A je pravděpodobné, že člověk, který sklopil oči na ulici a dělal, že nic nevidí, ve skutečnosti klidně mohl někomu pomáhat.

Jsem alergický na to, že jsme národ zrádců a Švejků. Možná to je jedna z motivací, proč svoje knížky píšu. Že hrdinů nebylo jenom těch sedm v Resslovce, ale byly jich stovky. A to se bavíme jen o úseku odboje za 2. světové války.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované