Na kole za levnými termály i pivem a za zdymadly, jež překonala Panamský průplav

Voda, voda a samá voda. A přitom patří slovenský Žitný ostrov k oblastem, kde prší ve střední Evropě nejméně.

Když si výletník stoupne na hráz vodního díla Gabčíkovo a přeletí očima směrem proti proudu, rozprostře se před ním nedozírná hladina. Na hrázi se tyčí monumentální stavby a pod ní dvě kolosální zdymadla. Když se rychle vyprázdní, aby jimi mohly proplout těžkotonážní nákladní lodě nebo výletní plavidla, zdá se, jako by otevřely betonové příšery své tlamy.

Přehrada odsává vodu z Dunaje, aby ji tam po pár kilometrech vrátila. Zdejší zdymadla po otevření v roce 1992 překonala šířkou ta v Panamském průplavu. Dnes už to sice po úpravách v Panamě neplatí, ale i tak plavební komory svými rozměry stále ohromují. Ostatně patří k největším v Evropě.

Zábradlí nad nimi připomíná „bidýlko“ v divadlech. Zvědaví turisté sledují, jak šífy dorazí na začátek zdymadel naplněných skoro až po okraj. Čekají, až se voda i s loděmi propadne o dobré dvě desítky metrů, což trvá necelou čtvrthodinu.

Pak se otevřou obrovská vrata a lodě se vydají do chřtánu hráze, jejíž šířka dosahuje 13 metrů a délka bezmála 1,5 kilometru. Na jedno proplutí se spotřebuje kolem 200 tisíc metrů krychlových vody. Pro suchozemce celkem neobvyklý pohled, přitom dostupný jen něco přes hodinu autem od českých hranic.

Přes Gabčíkovo míří lodě směrem do Komárna a Budapešti a opačně na Bratislavu a Vídeň. Když jsem byl na místě na začátku jara, pokrývalo hladinu na jižním okraji přehrady obrovské množství naplaveného dřeva. Vytvářelo to pozoruhodný kontrast zářivě modré a světle hnědé barvy. Přímo na hrázi pracoval jeřáb, jehož pavoučí chapadla vytahovala z vody kmeny a větve a spouštěla je do nákladního auta.

Na hrázi Gabčíkova, kudy prochází silnice, se tyčí rozložitá věž. Dá se na ni vystoupat po schodech a užít si tak výhledy na vodní masu na obou stranách přehrady. Na hrázi vzniklo rovněž informační centrum a restaurace.

Gabčíkovo vzniklo na rozdíl od většiny slovenských přehrad v nížině, což si vyžádalo vybudování bočních hrází. Tyčí se do výšky více než deset metrů. Napravo od nich po proudu protéká voda starým korytem Dunaje a zpomaluje ve slepých ramenech a v bažinatých zálivech a tůních. Obklopují je lužní lesy a některé stromy rostou přímo z vody. Na začátku jara, kdy na nich chybělo zelené listí, působila příroda mezi přehradou a řekou až přízračně.

V této kouzelné krajině jen čtyři kilometry od přehrady zvou mapy na pozorovatelnu ptáků. Dojít se sem dá pěšky, nebo si lze vzít kolo. Pozorovatelna se rozprostírá nad klidnou hladinou, obklopenou rákosím. Ačkoliv byla na začátku jara hodně zchátralá a před výstupem na proděravělou plošinu varovaly cedule, s velkou opatrností se nahoru vylézt dalo. Pohled dolů lze označit za poetický. Informaci na dřevěném trámu, že oprava proběhne ještě letos, za povzbudivou.

V okolí Gabčíkova a Dunaje je totiž nač se dívat. Mezi ozdoby Podunají se řadí hlavně ledňáček říční a vlha pestrá. Vodní říši tam obývají i divoké husy, čápi, volavky, čejky nebo kormoráni. Jasným králem je ale orel mořský. V okolí přehrady zimuje také velmi vzácný drop velký, jeden z největších evropských ptáků.

V podunajských lesích jsou největšími zvířaty jeleni. Aby je člověk spatřil, muselo by ho potkat velké štěstí. Ale nevadí, pokud ho přepadne hlad a zastaví se v Poľovnické restauraci mezi přehradou a městem Gabčíkovo může obdivovat úctyhodnou přehlídku paroží, zavěšeného na stěnách. Dominuje tam trofej z šestnácteráka. Ochotná servírka ovšem prozradí, že nepochází ze Slovenska, ale z Maďarska.

Žitný ostrov se jako typická „placka“ báječně hodí pro cykloturistiku. Levý břeh Dunaje odděluje od osídlené krajiny několik metrů vysoká protipovodňová hráz, po níž vede asfaltová cyklostezka.

Už na začátku jara se zde teploty blížily k plus dvaceti stupňům a kola vytáhli místní i rekreanti. Třeba v nedalekém Velkém Meděru se dalo slušné trekingové kolo půjčit za 20 eur (500 korun) na den a k podunajské cyklostezce vedou odtamtud nepříliš rušné silnice.

Z cyklostezky se při cestě po proudu řeky vyplatí odbočka do vesnice Číčov. Nachází se tam totiž dva parky s dřevěnými sochami historických osobností. Koho zajímá, kde se ve vesnici vzaly, měl by vědět, že v Číčově plní roli informačního střediska sympatická pivnice v Horské ulici.

Podle hostinské vytvořil dřevěné postavy jeden místní umělec. Vesnici okrašlují hned na dvou místech a řezbář umístil svá díla rovněž před hospodu. Majitel respektuje, že dělný zemědělský lid „netrpí“ na Žitném ostrově blahobytem. Třetinka čepovaného piva Zlatý bažant je v přepočtu na necelých 23 korun a velká káva na 37 korun.

Číčov zdevastovaly v roce 1965 záplavy z protržené hráze. Dnes se tam o vodu starají v mnohem bezpečnější podobě Číčovské rybníky a zejména Národní přírodní rezervace Číčovské mrtvé rameno. Nachází se tam mimořádně vzácní živočichové hraboš severský, ryba blatňák tmavý, užovka stromová a 51 druhů chráněných ptáků. Do rezervace o rozloze takřka 80 hektarů smí ovšem turisté pouze pěšky, takže při výletu sem je nutné kolo někde odstavit.

Žitný ostrov neláká pouze říční a přehradní vodou. Hluboko pod zemí se ukrývají termální prameny. Velké lázně vyrostly v Dunajské Stredě a ve Velkém Meděru, skromnější má Komárno.

Velký Meděr je z těchto měst nejmenší a kromě léčivé vody proslul díky legendárnímu slovenskému televiznímu seriálu Mafstory, líčícím s drsným humorem obrázky ze života slovenské mafie.

Naštěstí už ani Slovensko netrápí zločinecké gangy tak výrazně jako v divokých „devadesátkách“. A ve Velkém Meděru, který působí jako klidné městečko, po nich není ani památky.

Žije v něm něco přes osm tisíc obyvatel, přičemž 85 procent má maďarskou národnost. Velké historické památky tu ale nehledejte, Wikipedie uvádí jako jedinou pamětihodnost Lidový dům starý 190 let. Hezky se kouká také na kostel v klidné části města.

Spíše sem lze vyrazit za zážitky. Kromě známých termálů je to i zdejší gastronomie.

Během čtyřdenního pobytu se dá objevit výborná zmrzlinárna, kopeček stojí jedno a půl eura. Pokud si jich ale zákazník objedná deset a víc, vyjde kopeček pouze na jedno euro.

O kousek dál zaujme pěknou fasádou restaurace Corvin. Interiér působí honosně, ale ceny vám peněženku, případně bankovní kartu, tak úplně nevyluxují.

Za světoznámou maďarskou rybí polévku halászlé s dobrým chlebem naúčtuje číšník v přepočtu 250 korun a „neplave“ v ní obyčejný kapr, ale filet ze sumce. Je znamenitá. Možná i díky uzenému oleji, který obsahuje. Slovenské halušky s ovčí brynzou, osmaženou slaninou a jarní cibulkou chutnají rovněž výborně. Cena 300 korun.

Jako aperitiv se hodí lahodná Spišská meruňkovice, čtyři centilitry za 50 korun. Pokud by se chtěl někdo přivést do povznesené nálady, pak se tam dostane s kořalkou zhruba o polovinu levněji než s vínem.

Dvě deci bílého vyjdou v Corvinu na sto korun. Dlužno však dodat, že bílá odrůda Irsai Oliver od maďarského vinařství Koch za takovou láci stojí. V ústech zanechává exkluzivní pocit. Pivaře potěší Krušovice za přibližně stejné peníze jako doma v Česku.

Ve Velkém Meděru se vyplatí zajít také do řeznictví. Mají tam skvělé klobásy v přijatelných cenových relacích.

Ostatně ani hlavní atrakce městečka, termální lázně, nejsou drahé. Kdo se v nich nechce „ráchat“ celý den, dá za tříhodinovou vstupenku asi 325 korun. Za podvečerní hodinu a půl necelých 180 korun.

Meděrské termály nepatří k úplně malým, venkovní bazén s vodou teplou kolem 38 stupňů pojme bez problémů sto i více lidí. Léčivá voda je také ve vnitřním bazénu, lázně obsahují rovněž rodinný zábavný bazén a plaveckou pětadvacítku. Ale pozor, smí se do ní jen v plavecké čepici. Napoprvé mi ji půjčil plavčík, před druhou návštěvou jsem si ji koupil v lázeňském obchůdku za 180 korun.

Meděrské lázně se jmenují Thermal Corvinus po věhlasném uherském králi Matyáši Korvínovi, s nímž úspěšně bojoval v druhé polovině 15. století český král Jiří z Poděbrad. Kromě sedmi bazénů s celoročním provozem nabízejí v létě dalších šest bazénů, včetně skokanského či bazénu s divokou řekou. Obklopuje je lesopark o rozloze 80 hektarů.

Velký Meděr je plný penzionů a jedna reklama nabízí přenocování za 250 korun. My jsme zaplatili za pohodlný dvoulůžkový apartmán zhruba 1100 korun za jednu noc. V lázních jsme byli pěšky za pět minut.

Ve slovenských termálech jsme potkávali ještě víc Čechů než v maďarských, což má hned několik důvodů. Se slovenskými Maďary se našinec domluví mnohem lépe než s maďarskými Maďary. A tak se od paní bytné dozví, že na horké prameny se ve Velkém Meděru narazilo, když se tady dělaly průzkumné vrty na úplně jinou kapalinu – ropu.

Slovenské termály vycházejí většinou levněji než maďarské a také ubytování nestojí tolik. Čeští řidiči potřebují navíc při cestě na Slovensko jen jednu zahraniční dálniční známku.