Levné termály i maďarské Versailles. U Neziderského jezera se nudit nebudete

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Neziderské jezero je sice největší vodní plocha Rakouska. Zasahuje však i do Maďarska a sousedí tu s rovinatým krajem, ošperkovaným řadou historických měst a památek. Tento region nezklame, ať sem zamíříte v teplých měsících jezdit na kole, nebo se třeba na podzim ohřát v teplé vodě. Vyrazit se dá i za dobrým vínem a gulášem či za poznáním rázovité lidové kultury.

Skvělým místem pro základnu, ze které můžete vyrážet na výlety, je městečko Bük. Kromě strategické polohy tu jsou i blahodárné termální lázně, druhé největší v Maďarsku.

Ten, kdo si za základnu vybere poklidné městečko jako já, neprohloupí zejména díky blahodárným termálním lázním, druhým největším v Maďarsku. Ale nejenom díky nim.

Jen kousek na sever od Büku se pyšně rozprostírá maďarské Versailles, jak se přezdívá okázalému paláci Esterházyů ve Fertődu. Na jih odtud v Szombathely se zase ukrývá pravý opak, ale o nic méně malebný – skanzen s prostými venkovskými staveními, doškovými střechami a hliněnými podlahami.

Co víc si může přát Čech, který rád plave, potřebuje si spravit bolavá záda v léčivé vodě a baví ho památky a dějiny rakousko-uherského mocnářství, které bylo až do roku 1918 evropskou velmocí a vlastí předků?

Jen necelých dvacet kilometrů od Büku a zdejších termálních lázní Bükfürdő, hned za hranicí v Rakousku, se rozkládají konkurenční lázně Lutzmannsburg. Vypadají krásně a jsou i dobrým tipem na výlet. Ale při pohledu na ceník se člověk utvrdí ve správném rozhodnutí, že si vybral raději pobyt v Maďarsku.

Celodenní vstupenka vyjde v Bükfürdő ve všední den na 400 korun, v Rakousku na více než dvojnásobek. I ve velkých slovenských termálech jsou ceny vyšší než v Büku, což z maďarských lázní dělá ideální cíl.

Nechybělo přitom málo a lázně u městečka Bük nemusely spatřit světlo světa. Za svou existenci totiž vděčí snahám najít na severozápadě Maďarska ropu. Průzkumné vrty v roce 1957 místo toho objevily léčivou vodu horkou 58 stupňů Celsia. I pro ni se však našlo úspěšné využití. V roce 1972 obdržely Bükfürdő úřední status lázní a díky zastřešení se staly celoročními blahodárnými koupelemi.

Dva velké léčivé bazény se přimykají k zastřešenému komplexu budov s toboganem a dalšími vodními atrakcemi. Menší termální koupaliště se ukrývá o kus dál v zelené oblasti ticha, klidu a rozjímání.

Děti mladší 14 let do léčivé vody nesmí, poněvadž jejich nedovyvinutý organismus není na ni připravený. V Bükfürdő jim ale vycházejí vstříc a vedle jednoho velkého a zastřešeného bazénu s léčivou vodou postavili vyhřívaný bazén s vodou obyčejnou.

Vyznavače plavání pak potěší dva pětadvacetimetrové bazény. Rekreačním plavcům bohatě postačí, rozhodně se tu nemusí bát vodního slalomu mezi ostatními.

Jistou nevýhodou je, že gastronomie v termálech vlastněných státní správou pokulhává za restauracemi soukromých majitelů. Proto je lepší na jídlo vyrazit jinam. Z vlastní zkušenosti je znamenitým nápadem návštěva Mátyás Sörozö – Étterem, útulné hospůdky ukryté v klidné uličce asi 200 metrů od hlavní silnice z Büku na Šoproň. Mají tam i grilovací večery doprovázené pianistou, i když nutno počítat s repertoárem sladkých melodií pop-music z dob socialismu.

Chuťově jedinečně vyvážený guláš s noky vyjde na zhruba 260 korun, oku i jazyku lahodící minutky stojí s přílohami a oblohami kolem 300 korun. Z jedné porce se v pohodě najedí dva. U Mátyáse vám k ní bez protáhlých obličejů donesou dva talíře, takže se nasytíte v přepočtu i za sto padesát korun na jednoho.

K pití mohu doporučit bílá vína, vrchovatou dvoudecku Vlašského ryzlinku nebo o něco sladší Irsai Oliver. Druhou zmíněnou odrůdu vyšlechtil v roce 1930 v Kesckemétu Pál Kocsis a Maďaři v sobě milovníky vína nezapřou. Zatímco pivo čepují u Mátyáse i na naše poměry drahé – asi 80 korun za půllitr, za dvě deci vína si řeknou v přepočtu jen něco přes 45 korun.

„Mátyás ist best,“ potvrdí mi volbu při večerním rozhovoru András Czabai, ochotný majitel penzionu v Büku, kde jsme se s manželkou ubytováni. Vzhledem k blízkosti rakouských hranic mluví obstojně německy, ale jazyk sousedů trochu míchá s angličtinou.

A přidává i další tipy. Třeba že nejlepší langoše smaží v kiosku na okraji města u továrny Nestlé. Kromě silnice přímo kolem vede i cyklostezka. Jeden langoš s česnekem, sýrem a kysanou smetanou za něco málo přes sto korun zažene hlad bez problémů i dvěma lidem.

Žízeň tu spolehlivě uhasí plechovkové pivo Soproni, taková o něco horší maďarská plzeň. Dva urostlí, tetovaní, leč veskrze důvěryhodní chlápci za ni chtějí přibližně 40 korun. Po skončení směny v továrně tady hlavně v teplých dnech nemají bezpochyby nouzi o kunčafty.

Podle mapy může turistu nalákat, že hned naproti továrně, na druhé straně silnice, stojí významná historická památka, zámek Szapári. V posledních letech prošel rekonstrukcí a dle městského webu vypadá nádherně. Výlet k němu však nemá cenu, je v soukromých rukou, není přístupný a ukrývá se za vysokou zdí. Jen pro představu slouží před zamčenou bránou informační panel s obrázky zámku a jeho interiérů, i když nutno ocenit, že je na něm popis i v češtině.

Místo toho je o poznání lepší z Büku vyrazit na výlet kousek na sever k paláci, jehož krása může směle soupeřit třeba se zámky na Loiře. A kdo nevěděl, že existuje městečko Fertőd, zapamatuje si ho navždy právě díky vznešenému sídlu rodu Esterházy.

Honosný palác zaujímá právem klíčové místo v krajině kolem Neziderského jezera, kterou vyslalo její přírodní a kulturní bohatství na seznam světového dědictví UNESCO. Známá je pod názvem Fertő-Neusiedlersee.

Současná sláva zámku vychází z více než 250 let staré touhy rozmařilého knížete Miklóse Esterházyho postavit si ve Fertődu něco, co by se vyrovnalo královským dvorům. Palác budoval od roku 1762 až do svého skonu v roce 1790. Zasloužil se tak o vznik jednoho z největších barokně-rokokových areálů na území Habsburské říše.

Uměl šokovat okázalými velkopanskými maškarádami, které přispěly k jeho astronomickým dluhům. Ale také nadchnout uměním na nejvyšší úrovni.

Jak praví Wikipedie, v roce 1773 navštívila Fertőd císařovna Marii Terezie. A prý jen tak na okraj poznamenala, jak krásně musí zámek vypadat, když ho pokryje sníh. Miklós Esterházy nelenil a přes noc pro ni vytvořil iluzi ladovské zimy. Přikázal poddaným, ať posypou okolí zámku solí. Pokryl také cesty a císařovna se po nich projela na saních.

Zámkem velkomožného pána se však nerozléhalo pouze svištění saní na umělém sněhu. Dlouhá léta tam komponoval a koncertoval slavný rakouský skladatel Joseph Haydn, který podobně proslavil rovněž zámek v Dolní Lukavici na Plzeňsku. Zatímco ten neutěšeně chátrá, palác Esterházy radostně vzkvétá.

Palác má oválný půdorys. V polovině je přízemní, v další části dvoupatrový a v hlavním průčelí třípatrový. Když návštěvník vstoupí za bránu, stavba jako by mu rostla před očima a on nepochybuje, že prochází vskutku pompézním dílem.

Nádvoří vyniká pestrobarevnými obrazci květinových záhonů a trávníků. Nechybí fontány a sochy. Pakliže někomu nestačí vnější nádhera zámku, může si koupit vstupenku na prohlídku honosných sálů a komnat přibližně za 320 korun. Spořivé turisty pohladí po duši, že zadarmo se smí do vysoké a mistrovsky vymalované kaple.

Zámkem lze projít do zdánlivě nekonečného parku. Miklós Esterházy pro něj kdysi vyčlenil plochu o rozloze 300 hektarů, což odpovídá asi 600 fotbalovým hřištím a přesahuje i velikost parku vídeňského Schönbrunnu. Vysoké dřeviny jsou sestříhané do zelených homolí a při troše fantazie se návštěvníkovi zdá, jako by vstoupil do miniaturního Českého středohoří.

Do růžové zahrady s altánem je na rozdíl od parku potřeba vstupenka. Na rozloze 1,3 hektaru zabezpečuje omamnou vůni osm tisíc růžových keřů. Webové stránky paláce Esterházy o nich mluví jako o dokonalých kulisách pro žádost o ruku. Růžovou zahradu nebo honosné sály nabízí zámek i pro svatební obřady, což ovšem vyjde v přepočtu na pár tisíc korun na hodinu.

V okolí zámku ve Fertődu panuje poklidná atmosféra, ani v hlavní sezonu to tu není přecpané turisty. Podobná pohoda se rozprostírá rovněž na zámku Széchenyi v nedaleké obci Nagycenk. Je o poznání menší, ale rovněž malebný a doplněný velkorysou zahradou.

Tento zámek spolu s palácem ve Fertődu a s bývalým klášterem na okraji města Šoproně tvoří trojúhelník kulturní a historické instituce Centrum Esterháza, maďarsky Esterháza-központ. Centrum pořádá různé výstavy a vědecké, vzdělávací, umělecké či zábavné programy.

Vedle rodu Esterházy připomíná také odkaz hraběte Istvána Széchenyho, pokrokově smýšlejícího šlechtice a reformátora zaostávajících Uher v 19. století. Maďaři ho považují za jednu z největších osobností svých pohnutých a krví prosycených dějin.

I zmíněné město Šoproň je barokní perlou, která rozhodně stojí za návštěvu. Stejně jako Neziderské jezero, které je zvláštní mimořádně malou hloubkou a jehož rákosím lemované břehy jsou oblíbeným hnízdištěm četného ptactva.

Nás však zajímá i historické město Szombathely, které je k Büku blíž a rozkládá se opačným směrem, tedy jižně. Ptám se svého hostitele Andráse Czambaie, co tam vidět. „Nejezděte do centra Szombathely, mnohem hezčí je skanzen na kraji města,“ upozorňuje mě Czambai.

Szombathely se nemusí za své historické centrum stydět, ale skanzen Vasi Múzeumfalu mu dává ve srovnání s jinými městy v oblasti punc výjimečnosti. „Zaparkovat můžete u jezera a skanzen máte hned na jeho konci,“ navádí nás András Czambai ke spojeným jezerům Csónakázó-tó a Horgász-tó na severozápadě města.

Skanzen vznikl v letech 1968 až 1973 přestěhováním historických stavení z celé zdejší župy Vas a jejich rozmístěním na louce, již od městské zástavby oddělují stromy. Iluzi dávných časů maďarského venkova ruší jen budova s pokladnou, jež připomíná papundeklovou ubytovnu stavebních dělníků.

Po pár krocích se nicméně návštěvník propadne do epochy, kdy ještě doznívalo řádění tureckých hord v uherské zemi. Děsivá je představa, jak po vpádech nájezdníků hoří doškové střechy na roubených dvorcích, chalupách a stodolách, které jsou pro skanzen Vasi příznačné.

Stavět je nebylo nic lehkého. Rolníci rovnali vyschlá obilná stébla do vrstvy vysoké kolem třiceti centimetrů. Jeden došek vážil kolem čtyř kil a na střechu větší stodoly jich rolníci potřebovali až šest tisíc. Bez trámů tedy střecha vážila 24 tun.

Ve skanzenu je možné si prohlédnout 39 budov pocházejících z 27 osad v župě Vas. Vévodí jim dřevěná zvonice z Molnaszecsődu, jež je více než 300 let stará. Rozkládá se tu i oplocený vinohrad s původními odrůdami zdejší révy, doplněný o čtyři stavení – lisovny vína. Stojí tu rovněž kopie pozdně barokní kaple z nedaleké obce Perenye.

Pozorného návštěvníka překvapí, že z jednoho dřevěného domu s doškovou střechou nevykukuje komín z kamene, nýbrž z hořlavých prken. Uvnitř se však přijde záhadě na kloub. Dřevěný komín totiž nevede vzhůru přímo z kamen, postavili ho nad nimi a neodváděl ven žár, nýbrž jen kouř.

Ojedinělý soubor lidové architektury není neživý. Prohlídku zpestřují domácí husy, ovce a kozy, zaměstnanci vykrmují v jednom statku také králíky. Při troše štěstí návštěvníkům dva bujní berani ukážou souboj „na rohy“.

Jistou nevýhodou je, že většina popisů na tabulích je tu pouze v maďarštině. Ten, kdo si však chytrým mobilem dokáže přeložit v Maďarsku jídelní lístky, poradí si i s texty o historii.