Opičí orchestr a labutí báje. Míšeňský porcelán je zábavnější, než se zdá

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Necelou hodinu od Drážďan je Haus Meissen – muzeum míšeňské porcelánky. Hned u vstupu nelze přehlédnout téměř dvoumetrovou Saxonii - Saskou Sochu svobody, kterou navrhl Jörg Danielczyk k 25. výročí sjednocení Německa. Největší volně stojící porcelánová socha na světě kombinuje minulost i současnost.

Danielczyk se inspiroval tváří modelky, která má na sobě šaty, jejichž zdobení odkazuje k typickému míšeňskému vzoru. Celé šaty jsou pokryté osmi tisíci kvítky hortenzií. Výroba této originální sochy zabrala místním tvůrcům tři a půl roku. Měří 1,8 metru a váží 800 kilogramů.

Od Saxonie nás průvodkyně Kordula Hohenleitner vede do malého kinosálu, kde se promítá dokumentární film o historii manufaktury. Součástí projekce je komentář v češtině, kde se dozvídám, proč právě v tomto saském městě začala výroba porcelánu, který se proslavil po celém světě.

Porcelán se do Evropy dovážel z východní Asie od 17. století. V bohatých šlechtických nebo měšťanských domácnostech býval porcelánový servis na kávu, čaj nebo čokoládu. Saský kurfiřt August Silný toužil po tom, aby se porcelán začal vyrábět i v Evropě. Alchymista Johann Friedrich Böttger a matematik Ehrenfried Walther von Tschirnhaus zkoušeli nejrůznější varianty, jak zkombinovat kaolin, živec a křemen, až konečně rozluštili tajemství výroby porcelánu. Tyto základní suroviny se těží v dolech poblíž Míšně. Od roku 1710 tu funguje první porcelánka v Evropě, kde se dodnes ručně vyrábí a maluje porcelán.

Během komentované prohlídky můžete malířkám a sochařům doslova koukat pod ruce. V první místnosti pozoruji, jak se tvaruje porcelánová hmota na hrnčířském kruhu. Pokračujeme do dalšího sálu, kde pracuje „opravářka“.

„Téhle práci se říká opravování, ve skutečnosti se nic neopravuje, ale věnuje se propojování jednotlivých částí ještě vlhkého materiálu, aby k sobě dokonale pasovaly,“ vysvětluje průvodkyně, zatímco „opravářka“ připojuje jeden okvětní lístek za druhým. Poté vezme do ruky jemně nařasenou látku z porcelánové hmoty a obléká sošku dívky.

„Máme u nás tvůrce z celého světa, kteří absolvovali speciální výcvik. Během tří let se učí modelování porcelánové hmoty i malbu na porcelán. Pak následuje dalších zhruba deset let zdokonalování v modelování větších soch. Pracují zde experti například na malování asijských motivů. V muzeu uvidíte i nejrůznější speciální zakázky, kterým se věnuje deset i více malířů a sochařů. Například tu uvidíte sochu orla pro budovu americké ambasády v Berlíně,“ říká Kordula, když míříme do místnosti, kde se malířka porcelánu věnuje detailním ornamentům.

„Ta barva, kterou nyní vidíte, se během vypalování v peci změní – ztmavne,“ říká průvodkyně, a ptá se: „Co myslíte, že to bude?“

Když si prohlížím tenkou linku na světlém podkladu, tipuji, že mi kulatý obrys připomíná dýni hokkaido. „Těsně vedle, ale byla jste celkem blízko. Takhle vzniká jeden z nejslavnějších vzorů míšeňské porcelánky, kterému se říká cibulový. Od počátku fungování této manufaktury chtěli tvůrci napodobit exotické motivy, které znali z porcelánu, jenž se dovážel z Asie do Evropy. Kulaté tvary sice lidem připomínají cibuli, ale ve skutečnosti jsou to melouny, stonky bambusu nebo květy chryzantém,“ říká průvodkyně.

Zajímavý příběh je spojený s dalším typickým dekorem míšeňské porcelánky. Jsou to dvě labutě na zvlněné hladině. Autorem návrhu je hlavní designér porcelánky Johann Joachim Kaendler.

Původní servis z roku 1737 pro 100 osob obsahoval více než 2 200 kusů. Kaendler se při navrhování inspiroval motivy z řeckých bájí. „Labutí servis byl mezi šlechtici a bohatými měšťany velmi oblíbený. Často ho kupovali pro svatebčany. A servis měl i originální seznamovací funkci. Během hostiny fungoval jako téma pro konverzaci. Hosté si prohlíželi jednotlivé části labutího servisu a tipovali, o kterou řeckou báji se jedná,“ vysvětluje průvodkyně cestou do dalšího patra, kde můžete vidět chronologický vývoj produktů této porcelánky, která patří od 90. let minulého století Svobodnému státu Sasko.

Jednou z nejzajímavějších částí expozice je kolekce porcelánových figurek zvaný Opičí orchestr. Tentokrát se Kaendler inspiroval žánrem singerie, který byl v 18. století populární ve Francii: jedná se o vyobrazení oblečených opic, které satirickým způsobem napodobují lidské chování.

Na závěr komentované prohlídky se mě průvodkyně ptá, jestli si chci zkusit malbu na porcelán. V rámci speciální vstupenky si totiž můžete objednat rukodělný workshop. Na stole leží předlohy typických vzorů míšeňské porcelánky, ale můžete samozřejmě navrhnout i něco vlastního.

„A co byste chtěla namalovat?“ ptá se malířka, která v porcelánce pracuje třicet let. „Troufnete si na okvětní lístky?“ vyzvídá a já si připadám trošku jako ve škole při psaní písemky. Něco si možná ještě pamatuji z hodin výtvarné výchovy, ale už je to pár desítek let. Zkouším držet tenkou linku, ale vytvarovat stejnoměrně všechny lístky se mi zdá skoro nemožné. Pokud si i vy chcete otestovat zručnost a trpělivost, pak si vyzkoušejte malování a za pár týdnů vám míšeňská porcelánka pošle balíček s vaším výtvorem.