Článek
Jedeme malebnou krajinou, pod kapkami tolik očekávaného deště. Rovinu střídají stráně, kde se pasou zvířata, cesta se vlní mezi kopci lemovanými vinicemi. Cílem je Strání, pohraniční slovácká obec ležící v hlubokém údolí Bílých Karpat, a její původně sklářská osada Květná.
„Sklárna tu vznikla díky výhodné poloze uprostřed bukových lesů. Dřevo z nich se používá na výrobu forem. Byl tu také kvalitní písek a hlavně pracovití lidé,“ říká na úvod náš průvodce Jiří Jílek, jinak také provozní ředitel sklárny Květná 1794. Založil ji kníže Alois I. z Lichtenštejna a později ji desítky let vedla rodina vídeňského podnikatele Josefa Zahna.
Sklárna dýchá ohněm a žije z vášně posledních mistrů sklářů. Tohle řemeslo není pro sušinky, a když na vlastní oči vidíte, v jak náročných podmínkách vzniká jedna jediná sklenička, zůstane i ten nejzarytější fanoušek moderních technologií zírat s obdivem.
Degustace skla
Ve sklárně se pravidelně pořádají prohlídkové trasy, jejichž součástí je také vila původních majitelů. „Po znárodnění sloužila vila původních majitelů z rodiny Zahnů jako sídlo vedení. Komunistický režim se na ní bohužel podepsal. Dnes se ji snažíme postupně rekonstruovat, v přízemí máme muzeum historických i moderních artefaktů. V horním patře pořádáme takzvaný glass tasting, speciální ochutnávku vín,“ zve Jiří Jílek. Zájemci si mohou tento zážitek předem objednat, pan Jílek říká, že je to vyhledávaný program v rámci teambuildingů stejně jako netradiční dárek.
Glass tasting je mimořádně zajímavá akce, během níž zjistíte, jak velikost a tvar vinné skleničky ovlivňují vůni i chuť vína. „Když jsem to zkusil poprvé, byl jsem velmi překvapený. Do té doby jsem tomu moc nevěřil. Porovnával jsem stejné víno ve třech různých skleničkách a ten rozdíl byl obrovský,“ potvrzuje jeden z majitelů sklárny Josef Anovčín.
Sklárna se kromě prohlídek a exkurzí otevírá veřejnosti během podzimního Týdne sklářů a během jarního masopustu. Skleničky z Květné „ochutnáte“ i při toulkách krajem, například v hýčkané Ville Hrušky, kterou majitelé vzkřísili z ruiny mlynářského domu, nebo ve vyhlášené restauraci Galerie mlýn Žeraviny.
Formařů jako šafránu
Uvnitř fabriky to voní čistotou. Míříme za Petrem Zambalem, formařem. Vyrábí formy z čerstvého dřeva, konkrétně z místního buku. „Máme jednoho formaře. Je ještě nedostatkovější než sklář. Forma se musí vysoustružit precizně, na milimetr přesně. Navíc nevydrží věčně, většinou se po 250 kusech musí udělat nová. Ta, co právě vidíme, je ze dvou kusů. Jsou v ní malinké otvory, aby mezi dřevem a sklovinou mohla vzniknout tenká vrstva páry, která zabrání přímému kontaktu skloviny se dřevem,“ vysvětluje Jiří Jílek. Za ním poletují piliny a kousky dřeva. Pan formař nesmí ztrácet čas.
„Náš formař to zvládne vyrobit přesně podle papírového vzoru, což je neuvěřitelné. Tohle opravdu umí jen málokdo. K tvaru se ještě přidává nadměrek – část, kde se sklo později odlomí a zabrousí. Nafoukne se tedy o něco vyšší,“ doplňuje Tomáš Kučera, jeden z dvojice kreativních ředitelů. Společně s designérkou Klárou Janypkovou pracují na novinkách, včetně elegantní kolekce šálků na kávu Drop. Navazují tím na styl Bohuslava Fuchse, uznávaného funkcionalistického architekta, jehož sada subtilního křišťálového skla patří i po letech mezi stálice současné výroby (mimochodem v Muzeu města Brna se na Hradě Špilberk do konce roku 2025 koná výstava Nový svět Bohuslava Fuchse a Rudolfa Sandala).
Alchymie vaření kmenu
„Je to náročná práce, částečně fyzicky, protože je potřeba zvedat těžké předměty, ale především je náročná na přesnost. Musíte si dávat pozor, aby vám to nevyletělo,“ popisuje svůj každodenní chleba Petr Zambal, původní profesí dřevomodelář. Jednodušší tvar má hotový za necelou hodinu, větší a složitější připravuje i dva dny. „Největší forma, jakou jsem dělal, byla na vázy. Měřila šedesát centimetrů,“ naznačuje dlaněmi ve vzduchu rozměr. Pro Květnou „formuje“ třicet let a svého nástupce stále nenachází.
Ve sklárně Květná 1794 se specializují na tenkostěnné ručně foukané různobarevné sklo. A právě míchání takzvaně sklářského kmenu je jednou z největších alchymií celého procesu.
„Práce kmenařů se dá přirovnat k vaření svíčkové. I když máte stejné suroviny, pokaždé je omáčka trochu jiná. Někdy se i srazí. U skloviny je to podobné: pokud se správně neuvaří, nemůžeme vyrobit kvalitní výrobky,“ vysvětluje průvodce vedle hromady zářivě bílého písku. „Sklo se barví oxidy kovů, na každou barvu se používají jiné. Například na výrobu červené skloviny se používá zlato, pro jiné barvy selen. Historické, takzvaně lesní sklo, dřív získávalo barvu díky železu,“ prozrazuje designér Tomáš Kučera s tím, že všechny barvy, až na červenou, se dají recyklovat. „Při opakovaném zahřívání mění svou barvu. Hnědne nebo černá. Proto je červené sklo nejdražší,“ dodává.
Přefouklé!
Konečně se dostáváme na huť, kde na werkstattu pracuje několik sklářských skupin. Jedna dělá těžší věci, druhá třeba připravuje jenom nožičky na vinné skleničky, další vyfukuje odlivky, což jsou skleničky bez nožky.
„Ve skupinách má každý sklář na starosti jeden z procesů. Ten nejzkušenější sklovinu tvaruje na foukání do formy, nabírá přesné množství skla, aby to vyšlo podle výkresu, protože tolerance na sílu stěny i na váhu jsou velmi malé vzhledem k tomu, že se jedná o ruční výrobu. Potom tam jsou skláři, kteří zavírají formu nebo odnáší sklo do chladicí pece,“ ukazuje designér Tomáš Kučera.
Pohled na to opatrné hemžení kolem rozpálených pecí, tedy pánví, je fascinující. Občas se směrem k nám ozve: „Pozor! Dávejte bacha!“ To právě kolem hořáků odnáší ve speciálních kleštích jedna ze „zadaček“ už vyfouknutý výrobek. Jen si sáhnout, na teplotu 500 stupňů to vůbec nevypadá.
„Pak si to přetvaruji, zchladím a postupně začnu pomaličku foukat,“ vyjmenovává pan Michal Barták předtím, než mi dovolí si fouknout do píšťaly. Pokývá hlavou nad velkou narůžovělou bublinou: „Přefouklé!“. Při troše fantazie by z ní mohlo být svítidlo, jenže tuhle dílnu může opustit jen bezchybná práce, a tak můj pokus končí na střepy roztříštěný v železném kontejneru. Stejně jako nepovedené kusy navržené vyhlášenými autory nebo slavnými značkami, včetně Versace. Požadavky na výstupní kvalitu tady jsou zkrátka velmi přísné, své o tom například ví designér Michal Froněk, který nedávno pomáhal na svět novince, váze Ona. Do ní vtiskl kresbu malíř Josef Bolf a zažil si tak svoji sklářskou premiéru.
V srdci Slovácka
Krajina jako malovaná, obzory široké, a když už dojedete na samotný okraj České republiky, byla by škoda neprozkoumat také okolí sklárny Květná. Skvělé totiž je, že z ní můžete vyrazit jakýmkoli směrem na výlet za historií, jiskřivým vínem, romantickými výhledy i dobrým jídlem – v samotném Strání stojí za návštěvu Levandulová farma nebo Kafé Na Kopci.
Vydejte se třeba do přístavu Petrov k Baťovu kanálu, kde si můžete půjčit loďku nebo se jen toulat mezi pohádkovými vinnými sklepy v Plžích. V Blatničce ochutnáte víno Zlomek & Vávra a milovníci silnějších substancí zamíří do Boršic za palírnou Žufánek, kde voní bylinné likéry a slivovice. Odtud to není daleko k Žítkovským bohyním, jejichž hlasy ševelí nejen nad místními luky a kopci. Na cestu si můžete stylově přibalit knihu – nebo knihy – od spisovatelky Kateřiny Tučkové.
Chcete-li zažít folklor naplno, zamiřte do Skanzenu Strážnice nebo do Hluku, kde kroje a cimbály nejsou jen kulisou. Jejich Dolňácké slavnosti jsou vyhlášené. Další povinnou zastávkou je Vlčnov, proslulý nejen nejpopulárnější Jízdou králů, ale také tzv. Vlčnovskými búdami. A kdo touží po výhledech, vyšlápne si třeba na Velkou Javořinu
Cestou ještě navštivte barokní zámek Milovice, kterému říkají perla jihovýchodní Moravy, v okolí Hodonína nebo Břeclavi se pak můžete z Nechor u Prušánek vydat na procházku mezi vinicemi. Klid, vůně trávy, sem tam zajíc nebo srnečka. Harmonie, která neomrzí.
Veverčí ocásky
„Čím je sklovina tmavší, tím je teplejší. Pokud bychom sklo nechali jen tak vychladnout na vzduchu, praskne. Chladicí pec tak má pás, po kterém výrobky jedou hodinu a půl. Během toho postupně chladnou. Poté následuje první kontrola, kterou neprojde třeba i třetina produktů. I sebemenší bublina vadí. Pak přichází broušení, zatahování ohněm a finální kontrola. Už na začátku procesu skláři obvykle poznají, zda je sklovina dobrá, nebo ne. Třeba podle toho, jestli se tvoří takzvané šlíry, tedy jemné vlnky,“ popisuje Jílek, který mi ještě prozradil jedno tajemství. Týká se veverčích ocásků: „Dříve se používaly k jemnému očištění skla i forem od mikroskopických nečistot. Jinými slovy, byla to sklářská štětka.“
Vedle chlaďárny se odehrává koncert tří až čtyř lidí. Pod rukama jim rostou vinné skleničky s tenoučkou nožičkou. Je tak úzká, že už nemůže být ani tenčí, jak mi potvrzuje sklář: „Jsme na limitu.“ Ležérně usazen, úsměv na tváři, kalichem otáčí ze strany na stranu a trpělivě vytahuje štýlek, tedy nožičku. Až potom se vytvoří dýnko čili podstavec.
Dříve se k očištění skla od nečistot používal jemný veverčí ocásek.
„Tím vznikne jeden kus, na rozdíl od klasické strojové výroby, kde se to lepí. U nás má jednu skleničku v ruce čtrnáct lidí, to jen pro představu, proč nestojí stejně jako ta strojová,“ zdůrazňuje pan Jílek a vede nás ještě do leptárny. Tu v dnešní době vlastní málokdo.
„Už jako dítě mě sklárna nadchla. Nepamatuju si divadla nebo exkurze, ale návštěvu sklárny mám v sobě dodnes. Dnešní děti si hrají s AI a málokdy vidí krásnou, fyzickou a poctivou manuální práci. I to je jeden z důvodů, proč jsme do sklárny vstoupili. Oslovil mě kamarád Dušan Svoboda, rozhodnutí sklárnu zachránit padlo po Vánocích roku 2023. Sklárna je v našem regionu, s rodinou jsme považovali za velkou škodu nechat zavřít firmu s více než 230letou historií, aniž bychom jí dali šanci fungovat dál,“ loučí se Josef Anovčín. Mimo jiné hrdý na to, že skleničky z Květné září v českém pavilonu na Expu v japonské Ósace.
