Pevnost Komárno byla největší v celé monarchii. Odolala Turkům, ale ne Sovětům

Důmyslný pevnostní systém města Komárna-Komárom je opravdová legenda. Kromě Slovenska zasahuje i na maďarské území, zaujímá plochu odpovídající více než osminásobku Terezína. A v 17. století sehrál zásadní roli při obraně habsburské monarchie před nájezdem Turků.

Obrovitost systému dokládá délka jeho obvodu – 15,5 kilometru. Zastavěná plocha jen na území Slovenska dosahuje skoro 50 hektarů. Chodby v hradbách Palatinské linie, což je severozápadní část opevnění s několika bastiony, měří 3,5 kilometru.

Hlavní část opevnění, Stará a Nová pevnost dohromady tvořící Protitureckou pevnost, zabírá 13 hektarů. Kasárna v Nové pevnosti se rozkládají na ploše více než jednoho hektaru, což odpovídá více než dvěma fotbalovým hřištím. Stejně rozlehlé je nádvoří Staré pevnosti.

Minimálně ve střední Evropě tato fortifikace nemá obdoby a z velké části se zachovala, takže pro milovníky vojenské historie je to opravdový ráj. Slováci a Maďaři věří, že se jejich pevnostní systém dostane v budoucnu i na seznam UNESCO.

Na to si však nejspíš budou muset ještě počkat. Uplynulá staletí, a zvláště služba armádě za dob totality, se totiž značně podepsala na vzhledu zachovaných staveb. Dnešní turista proto musí počítat se zážitkem poněkud hrubšího zrna. Dojmy z impozantnosti rozsáhlé fortifikace budované od středověku do 19. století to však nesnižuje.

Třeba největší součást systému, Protiturecká pevnost, má ke krásně opravené památce, jak si ji běžně představujeme, opravdu daleko. Nejlépe vypadá vstupní brána s ozdobnými prvky. Nalevo od ní ale sousedí roh pevnosti přímo s nízkými panelovými domy, což je opravdu „pohled pro bohy“.

Před čelem pevnosti se nachází onačejší budova, malá, ale hezká Univerzita Janose Selyeho. Kdo se od ní vydá dále doprava k silnici nad Dunajem, aby obešel pevnost, pěkně se našlape. Hradby jsou na některých místech okousané, někde na jejich vršku rostou stromky a keře. Do pevnosti lze nahlédnout jižní bránou, chráněnou masivní mříží.

Silnice podél hradeb dovede výletníky až k soutoku Dunaje s Váhem. Nad ním stojí památník poukazující na ničivé povodně v roce 1965. Komárno se tenkrát zařadilo mezi velmi zdevastovaná města. Voda tu ostatně řádila i v minulých staletích a ničila i samotnou pevnost.

Na zmiňovaném bastionu u paneláků okrašluje omšelé obranné valy socha mladé ženy. Je to alegorie vztahující se k nedobytnosti pevnosti. Socha zobrazuje dívku, jež se rozhodla pomoci obklíčené pevnosti zapálením osmanského tábora. I díky ní císařská posádka odolala Turkům a vypudila je z Komárna.

Návštěvníkům pevnosti, kteří zažili vojnu za komunistického režimu, zatrne při pohledu na bývalé obludně velké nástupiště útvaru, označované řadovými příslušníky Československé lidové armády za „buzerák“. Což se odvozuje od činnosti, jež se tam odehrávala. Šlo o nácvik pořadové přípravy, lépe řečeno o dril, díky němuž důstojníci utužovali kázeň mezi vojáky základní služby.

Pevnost je od začátku června do konce srpna přístupná celý týden, ale pouze ve vymezených časech a s průvodcem. Od pondělí do soboty třikrát denně, v neděli dvakrát. Na webu Pevnost Komárno se vyjímá rada, aby si návštěvníci vzali s sebou baterky. Prohlídková trasa dlouhá 1,5 kilometru totiž zahrnuje tmavé podzemní chodby a Černý labyrint plný překážek ve tmě. Prověří prý lidské smysly a orientaci v neznámém prostředí.

Průvodce ukáže turistům také prachárnu, postavenou před více než 200 lety, která je v dobrém stavu. V malých sudech se tam vešlo 144 tun střelného prachu. Kdysi prachárnu obklopovala vysoká cihlová zeď a chránila okolí před případnou explozí.

Československá armáda ji využívala před druhou světovou válkou jako provizorní skladiště. Po okupaci Československa v roce 1968 místo ovládla sovětská armáda. V bývalé prachárně udělala prádelnu a poté v budově uchovávala pohonné hmoty a oleje.

Když se okupanti po sametové revoluci stáhli z Československa, byla prachárna zbídačená. V letech 2005-2007 se však dočkala obnovy a dnes se uvnitř odehrávají výstavy a přednášky. V letech 2015 až 2022 se podařilo obnovit poškozenou kasárenskou střechu a práce na zvelebení historické budovy pokračují i nadále. Zajímavé je i přilehlé okolí. V roce 2012 zabrali prostor kolem prachárny archeologové a objevili devět hrobů z 15. až 16. století a základy staré ochranné zdi bývalého hradu.

Mohutný fortifikační systém zasahuje až na druhou stranu Dunaje k maďarskému městu Komárom. Dříve tvořilo s Komárnem jeden celek, který první světová válka rozdělila mezi Československo a Maďarsko. Město znovu spojila mnichovská dohoda a Vídeňská arbitráž a ovládl ho tehdy maďarský fašistický režim. Po druhé světové válce připadly čtvrti na levém břehu Dunaje opět Československu a nyní leží na území Slovenska.

Od středověku až po novověk pokryla Komárno nejedna stopa, která dokládá, jak hodně byli Češi a Moravané svázáni se Slováky, Maďary a Rakušany. V dobrém i ve zlém. Třeba největší základní škola v Komárně se nazývá Jana Ámose Komenského. Jelikož město obývají většinou slovenští občané maďarské národnosti, sluší se poznamenat, že „Učitel národů“ strávil v Uhrách kus života a měl dědečka jménem János Szeges.

Ten žil i v druhé polovině 16. století, kdy mohutné bašty komárenské pevnosti odolaly divokým Turkům. V hrdinských dobách maďarské revoluce v letech 1848 až 1849 si na ně nepřišla ani výborně organizovaná rakouská armáda. Tehdy se do historie Komárna nesmazatelně zapsal vojevůdce s maďarsko-českým jménem György Klapka.

Potomek lékárníka pocházejícího ze Znojma ubránil pevnost před habsburskou armádou. Až když maďarskou revoluci utopila v krvi při bitvě u Világose spojenecká vojska císaře Františka Josefa I. a ruského cara Mikuláše I., odevzdal Klapka v říjnu 1849 komárenské opevnění Rakušanům a pro obránce vyjednal svobodný odchod a amnestii.

Místo bylo z vojenského hlediska důležité už od středověku, předchůdcem dnešního opevňovacího systému byl středověký hrad. V roce 1529 se ho ale zmocnila Osmanská říše, když využila zbabělosti habsburských vojáků, kteří z hradu utekli a přenechali ho muslimům bez boje.

Již v roce 1544 vládu nad hradem převzal zpět císař Ferdinand I. A italský projektant Pietro Ferrabosco dostal za úkol na jeho místě vybudovat dnešní Starou pevnost – opevnění s bastiony. Tyto mohutné stavby se špicí vepředu vystupovaly z hradeb směrem k nepříteli a umožňovaly účinnou smrtonosnou palbu z ručních zbraní a děl.

Pevnost chránily navíc vodní příkopy. Právě voda ji však zpustošila víc než hordy nájezdníků. V roce 1570 postihly dnešní jižní Slovensko obrovské záplavy a rozběsněný živel strhl většinu hradeb. Obnova pevnosti trvala 22 let a skončila právě včas. V roce 1592 obléhala Komárno zhruba měsíc stotisícová osmanská armáda, odtáhla nicméně s nepořízenou.

V 17. století udělal císař Leopold I. z Komárna ještě silnější baštu na obranu proti tureckým výpadům. V letech 1663–1673 se ke Staré pevnosti přimkla Nová pevnost a vznikl tak celek, dnes nazývaný jako Protiturecká pevnost.

Strategický význam Komárna vzrostl při velkém tureckém tažení proti Habsburkům v roce 1683, kdy důmyslný fortifikační systém nad Dunajem a Váhem představoval pro osmanskou armádu nepřekonatelnou překážku.

Když byla stopadesátitisícová armáda Kary Mustafy Paši téhož roku u Vídně poražena, začalo vytlačování Turků z Uher. Pevnost v Komárně se ocitla daleko od bojových linií a její důležitost pro obranu monarchie začala upadat.

V druhé polovině 18. století postihlo pevnost dvakrát zemětřesení a rakouská armáda ji opustila. Pozemky věnoval císař František Josef I. městu Komárno a budovy šly do dražby.

Jenže dějinné zvraty z místa brzy udělaly znovu opěrný bod Habsburské monarchie. Napoleonské války přiměly armádní velení k obnově pevnosti, jež skončila v roce 1808. O rok později tam dokonce nalezl azyl panovnický dvůr, když se do Komárna uchýlil z Vídně obsazené Napoleonem.

V roce 1810 vyrostla v Nové pevnosti rozlehlá kasárna, stará pevnost se rekonstruovala v letech 1827 až 1839. Do konce století vybudovalo Rakousko-Uhersko v Komárně největší fortifikační systém na svém území. Mohl pojmout až dvousettisícovou armádu. Kromě Staré a Nové pevnosti zahrnoval Vážské a Dunajské předmostí, Palatinskou a Vážskou linii, Monoštorskou a Igmándskou pevnost.

Rozkládaly se na obou březích Dunaje, takže v současné době na slovenském i maďarském území. Téměř všechny součásti jsou dodnes viditelné, jen z Vážského předmostí zůstaly v místě zvaném Harčáš pouze terénní vlny obklopující zahrádkářskou kolonii.

Od první světové války, s několikaletou přestávkou v době druhé světové, patřila Protiturecká pevnost Československu. Po roce 1945 sloužila jako kasárna pro československou armádu. Co však nedokázali Turci, zvládly lehce armády Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem. V srpnu 1968 okupovaly Československo a Sovětská armáda ukořistila v rámci takzvané „bratrské pomoci“ komárenskou pevnost pro sebe.

Okupanti se k ojedinělé historické památce chovali barbarsky, podobně jako ke všem místům, kde se po roce 1968 uhnízdili. V Komárně sloužily 4 tisíce sovětských vojáků a v pevnosti se ukrýval muniční sklad, jeden z největších na území Československa.

Po odchodu Sovětské armády na začátku devadesátých let 20. století pevnost obsadila slovenská armáda a využívala ji až do roku 2003. Pak kasárna osiřela a vojáci se tu stali s konečnou platností už jen součástí minulosti. I v dalších letech však pevnost chátrala. Dnes je v majetku města Komárno, a to se s pomocí dotací pokouší o postupné opravy.

Autor čerpal při vzniku článku z webu Pevnost Komárno a materiálů Informačního centra města Komárno.