Anna Masaryková: prezidentova vnučka, o které se moc nemluví. Neprávem

O ženách z Masarykova rodu toho bylo napsáno mnoho. Ať už to je prezidentova manželka Charlotta nebo dcera Alice, která na sebe převzala roli první dámy, když její matka onemocněla.

Méně už je v povědomí veřejnosti Anna Masaryková, prezidentova vnučka. Přitom za sebou jako významná kunsthistorička zanechala velkou stopu v uměleckém světě, zejména v Národní galerii.

Této instituci také odkázala svoji osobní pozůstalost, která se v současné době zpracovává. A není jí málo. Kdybyste celý fond vyskládali do řady, měřil by přes osm metrů. Ani tak se ale o osobnosti této mimořádné ženy nedozvíte úplně vše.

Co z osobních i pracovních dokumentů ale vyčíst lze, je její životní odhodlání nikdy neuhnout ze svých přesvědčení, určitá zarputilost až tvrdohlavost a pracovitost, které obětovala celý život.

Pro kontext je důležité znát její rodinu. Jejími rodiči byli Herbert a Míla Masarykovi a Anna pocházela ze sedmi dětí. Ovšem tři měla Míla Masaryková jako vdova po malíři Antonínu Slavíčkovi z předchozího manželství. Mimochodem Herbert, starší prezidentův syn, se se slavným umělcem přátelil a vnímal ho jako jeden ze svých velkých vzorů. Když Slavíček dostal mrtvici, právě Herbert o něj pečoval.

Ze tří dětí Míly a Herberta se dospělosti dožily pouze Anna a její sestra Herberta. Anna se přitom narodila jako jedno z dvojčat - bratr Herbert zemřel, když mu byl rok. Oba zmokli v kočárku, který údajně venku nechala stát služebná. A zatímco Anna se s následným nachlazením popasovala, Herbert ho nepřežil.

Skoro se zdá, jako kdyby rod Masaryků po meči stihlo prokletí, většina mužů totiž zemřela předčasně. Jinak tomu nebylo ani s Anniným otcem Herbertem. Osudným se mu stal v pouhých pětatřiceti letech skvrnitý tyfus. A tak se Annina matka Míla Masaryková v devětatřiceti letech stala podruhé vdovou. Bylo to v roce 1915, kdy Evropu sužovala velká válka. Jako pro vdovu s tolika dětmi pro ni taková situace nebyla nic jednoduchého.

Navíc jméno Masaryk bylo v tu dobu tak trochu stigmatem. Tomáš Garrigue Masaryk s dcerou Olgou žili v azylu. Druhá dcera Alice byla zatčena rakouskou policií, protože se podílela na odboji, a posléze vězněna. Tehdy byly Anně pouhé čtyři roky, ale i ona měla později platit za to, že jejím dědečkem byl otec zakladatel republiky.

Vlivem rodiny, v níž vyrůstala, se Anna Masaryková po studiu na gymnáziu vydala cestou dějin umění. V roce 1936 získala doktorát a v Lidových novinách o tom vyšel krátký sloupek. Zmiňoval, že Anna byla velice poctivá a důsledná. Nikdy neodevzdávala práci, dokud z tématu nevytěžila vše, co se z něj vytěžit dalo. Potvrzuje to její cílevědomost a sveřepost.

K získání doktorandského titulu jí také blahopřály mnohé významné osobnosti té doby. Mezi dopisy se dochovaly ty od Karla Čapka nebo Hany Benešové. Byla také velice jazykově nadaná, ještě před druhou světovou válkou hovořila anglicky, francouzsky, německy, později se doučila i rusky.

V roce 1939 se ucházela o místo v Národní galerii, ale nepřijali ji. Jméno Masaryk bylo tou dobou opět na černé listině. Masaryk byl stále vnímán jako symbol demokracie a české státnosti a přívrženci narůstajícího nacismu se obojí snažili potlačit.

Během války tedy Anna působila jako archivářka ve Spolku výtvarných umělců Mánes (SVU), kde částečně pracovala už dříve. Část války také strávila v rodinné vile Masarykových v Rybné nad Zdobnicí v Orlických horách, kterou nechal v roce 1925 vystavět Annin dědeček, T. G. Masaryk.

Že důvody pro nepřijetí do galerie byly politické, potvrzuje i dopis z roku 1970, ve kterém žádala o uznání důchodu za roky, kdy v Národní galerii ještě nepracovala.

„Pokud jde o léta 1. 1. 1939-31. 8. 1945, žádá dr. Masaryková, aby jí byla započtena pro výpočet důchodu na základě přiloženého prohlášení o dobách zaměstnání, což zdůvodňuje tím, že nemohla být z důvodů politických jako vnučka presidenta T. G. Masaryka v době nesvobody za Protektorátu v pracovním poměru,“ píše se v dopise obvodního národního výboru Prahy 1, odboru sociálního zabezpečení.

Přiloženým prohlášením byl dopis profesora Cibulky, který byl ředitelem galerie začátkem roku 1939. „…v dopise uvádí, že dr. Masaryková již začátkem roku 1939 žádala o přijetí do služeb Galerie a ježto o její žádosti nebylo na ministerstvu školství urychleně rozhodnuto a začátek okupace, kdy dozor nad Galerií převzal nacista, její přijetí znemožnilo.“

Žádosti bylo vyhověno s tím, že jí na dobu roků 1939-1945 bylo propůjčeno místo s titulem komisařky správní osvětové služby.

Velkým tématem pro ni byla role ženy v uměleckém světě. V roce 1935 napsala práci Účast ženy ve výtvarném umění. Text sleduje vývoj a postavení ženy, které se měnilo z pouhého „objektu“ pro umělce až po samostatnou tvůrkyni. Akcentuje fakt, že se ženy v umění mohly objevovat pouze tam, kde to společenské podmínky dovolovaly.

Velkou část zde věnuje Amálii Mánesové, nadané malířce, která vedla školu pro umělkyně a pomáhala pro ženy v umění vytvářet adekvátní prostředí. Žena umělkyně se stala plnohodnotnou tvůrkyní až ve 20. století, kdy to podmínky umožňovaly, což byl ale výsledek historického progresu.

Publikační činnosti se věnovala i během druhé světové války, napsala mimo jiné monografii o malíři Antonínu Hudečkovi. Tu ale vydala pod pseudonymem Anna Brynychová, což bylo jméno její matky za svobodna. Mezi další práce patří například monografie o Bohumilu Kubištovi nebo o prvním manželovi své matky - Antonínu Slavíčkovi. Prací, které po sobě zanechala, je ale více.

A to nejen těch publikovaných. V osobním archivu se dochovaly rukopisy, které byly odmítnuty k vydání. Součástí jejího odkazu tak má být i několik jejích doposud veřejnosti neznámých děl. O nich se zmiňuje sama historička umění i v dopise Ministerstvu školství a národní osvěty z roku 1945, kdy Anna znovu žádala o místo v galerii.

„Některé z nich jsou psány pod pseudonymem, některé nevyšly už vůbec pro zákaz jakéhokoli uveřejňování v době německé okupace,“ píše v dopise, který má archiv k dispozici. Omezení její práce se ovšem netýkalo pouze doby druhé světové války, ale i 50. či 60. let, jak lze dohledat v Anniných poznámkách uložených v osobním fondu.

K archivům měla Masaryková velmi blízký vztah. Když se jí v 1945 konečně podařilo získat místo v Národní galerii, pracovala zde jako přednostka Moderního oddělení. Nicméně její kádrový profil, pro dobu komunismu ne právě ideální, zapříčinil, že v roce 1949 byla z této pozice přemístěna do archivu, který teprve vznikal. Podle dochovaných materiálů brala tento přesun statečně. Vzala nový úkol za svůj a stala se tak zakladatelkou moderního archivu Národní galerie.

Nakonec v něm ale dlouho nezůstala. Už v roce 1951 se vrátila na svou původní pozici. V roce 1965 pak byla přeřazena do grafické sbírky Národní galerie. V instituci zůstala do roku 1970. I později s ní ale spolupracovala.

Ačkoli svůj osud nesla vždy statečně a nestěžovala si, jedna věc ji přece jen trápila. V roce 1968 dostala pozvání od univerzity v Indianě, zda by tam nemohla jeden, dva semestry přednášet. Snažila se získat povolení k vycestování, nikdy se jí to však nepodařilo. Konverzace mezi Annou Masarykovou a univerzitou pokračovala až do 70. let.

Se zámořím si vyměňovala dopisy, týkající se třeba studijních materiálů, po kterých se Masaryková dotazovala, zda je v univerzitní knihovně mají. Případně se ptala, jak vypadá kampus a na další praktické věci. Poté ale vždy musel přijít dopis, ve kterém oznamovala, že opět nedostala povolení. Pokud se režim tehdy bál, že by mohla emigrovat, byl by to zbytečný strach. Anna měla vždy dojem, že tu má zůstat, protože je jí třeba doma v Československu.

Na rozdíl od pracovních dokumentů a rodinné korespondence té osobní v archivu příliš není. Jako by si Anna střežila své soukromí i po smrti. Jde vždy spíše jen o fragmenty korespondencí, ze kterých si lze vytvořit neucelený pohled.

Z toho, co se dochovalo, ale lze soudit, že lidé, kteří ji znali, si jí velice vážili a oceňovali její práci. Jinak tomu nebylo ani v případě Jiřího Kotalíka, ředitele Národní galerie v době, kdy tam pracovala. Korespondence s ním je plná vřelých slov vyjadřujících vzájemnou úctu, jako například v dopise z konce roku 1970, kdy Anně děkoval za odvedenou práci v galerii. Byť by mohlo jít o pouhou formalitu, znění dopisu je upřímné.

„Vážím si Vašich knih a statí, jež napomohly k hlubšímu poznání vývoje našeho malířství a sochařství - počínaje Vaší objevenou definicí povahy druhého rokoka přes řadu příspěvků věnovaných osobnostem českého umění devadesátých let až k problematice tvorby XX. století, kterou jste často napomáhala objasňovat též výstavami a k přehledným i monografickým knihám o českém sochařství,“ píše v dopise Kotalík.

I když ledasco odhalil osobní fond Anny Masarykové, stále se nad ním vznáší několik otázek, na které bude třeba odpověď teprve najít.