Česká Národní obec fašistická byla založena před 100 lety v hospodě u Pinkasů

Před sto lety, 24. března 1926, byla ve známé pražské pivnici U Pinkasů založena organizace, která si kladla za cíl zásadně proměnit politický systém mladého Československa.

Národní obec fašistická (NOF), nejvýraznější reprezentant českého fašismu, tak nevznikla v kasárnách, konspiračním bytě, na náměstí, ani v intelektuálním kruhu přednáškové síně. Začala u pivního stolu, vzešla z politických frustrací a ambicí „osvobodit“ republiku. Alespoň tak to ve svých vzpomínkách vylíčil Jan Červenka, jeden z trojice tvůrců jejího organizačního řádu a ideového programu. Milieu, v němž se NOF rodila, ostatně nebylo pro české fašisty nijak výjimečné – restaurace, hostince a nálevny měli vždy v oblibě.

Tato zdánlivě nenápadná podoba počátků NOF připomíná, že fašismus nebyl nutně produktem výjimečných krizových situací, masového násilí či bezprostředního rozpadu demokratického řádu. NOF se ustavila v době, kdy Československo procházelo fází relativní politické i hospodářské stabilizace. Po poválečných otřesech byla druhá polovina dvacátých let spojena s ekonomickou prosperitou a kulturní rozmanitostí.

Český fašismus se tak rozvíjel uvnitř ustáleného politického systému a v rámci parlamentní demokracie, kterou dokázal pragmaticky využívat. Zároveň ale usiloval o její zásadní přetvoření, ba likvidaci. Vznik NOF nebyl náhlým vybočením ani historickou anomálií, ale vyústěním delšího vývoje české krajní pravice. Její studium není jen kuriozitou, ale i připomínkou, jak snadno může radikální hnutí zneužít demokratických zvyklostí proti nim samotným.

České fašistické hnutí bylo sice radikální, ale nebylo nezákonné. Právě kombinace toho, že šlo o legální, ale zároveň radikální skupinu by mohlo být varováním i pro současnost. I v současné době totiž znova vídáme strany, které sice neporušují zákony, ale zpochybňují demokratické instituce a oslabují důvěru v jejich fungování mezi svými příznivci. Mluví o morální očistě a tvrdí, že stávající systém je třeba zásadně „napravit“. Z historické zkušenosti vyplývá, že toto všechno oslabuje demokracii.

Ideologii NOF formovala ostrá kritika levice, liberalismu a „hradní“ demokracie, spjatá s nacionalistickou rétorikou zbavení národa „nepřátel“ a boje s „korupcí a komunisticko-židovsko-německou hydrou“. Heslem novodobých národovců se stalo často užívané „Blaho vlasti budiž nejvyšším zákonem“.

Český fašismus vyrůstal především z odsudku domácích poměrů a reagoval na konkrétní politické a společenské napětí meziválečné republiky. Nešlo však o izolovaný či výlučně „český“ fenomén. NOF sdílela základní strukturální rysy fašistických hnutí a otevřeně se inspirovala italským modelem, tak jak rezonoval v tehdejším evropském kontextu.

Fašističtí ideologové – připomeňme další z trojice „otců zakladatelů“ Roberta Macha a Zdeňka Zástěru – zdůrazňovali především nadstranický ráz NOF, nazývali ji „neodvislým vlasteneckým sdružením“. Dávali tím najevo svůj nesouhlas se stoupajícím vlivem politických stran a jejich pronikáním do společenského dění. Tato idea ovšem vzala brzy za své, podobně jako další z programu NOF. Vidina zisku mandátů z volebních soutěží odrážela skryté tužby fašistických činovníků po politické kariéře. Už od jara 1927 aspirovali na místa v obecních zastupitelstvech a o přízeň voličů se ucházeli také ve volbách do Národního shromáždění v říjnu 1929.

V letech 1926–1927 zažívala NOF období vzestupu. Střízlivější odhady hovořily o 80 tisících členů, ty nadsazené až o čtvrt milionu registrovaných fašistů. Rozvíjela vlastní organizační struktury, polovojenské složky i profesní syndikáty a dokázala oslovit část veřejnosti. O fašismu se zpočátku pozitivně vyjadřovali politik Karel Kramář, fyziolog a filozof František Mareš, básník Otokar Březina a další přední osobnosti z různých sfér prvorepublikového života. Heterogenita hnutí, vulgární slovník a nezřídka uplatňované násilí však zároveň podkopávaly jeho věrohodnost.

Klíčovým pro budoucnost NOF se stal 2. leden 1927, kdy byl do jejího čela dosazen generál Radola Gajda – oslavovaný i zatracovaný symbol ruských legií. NOF tímto aktem výrazně posílila jeden z nejčastějších rysů fašistických uskupení – vůdcovský princip. Přestože Gajdovy politické schopnosti byly limitované a provázené konflikty, gloriola neohroženého hrdiny a válečníka jej v očích prostých přívrženců stavěla do role prvního, nepostradatelného a všemocného muže českého fašismu. Medializace Gajdova kultu napomáhala vytrvat i v těžkých časech, kdy se na zdiskreditovanou NOF snášela hrozba úředního zákazu kvůli podezření na nelegální činnost organizace.

V době vrcholící hospodářské recese se zázemí českých fašistů posouvalo z větších měst do venkovských regionů, kde nacházeli – coby samozvaní spasitelé uchylující se k politice sociálních iluzí – posluchače mezi obyvatelstvem, které politika moc nezajímala. Své postoje podepřené demagogií a populismem dokázali uzpůsobit aktuálním potřebám. Navzdory krizi se však v květnových parlamentních volbách roku 1935 podařilo NOF zaujmout jen něco málo přes 167 tisíc (2,0 procenta) oprávněných voličů. Znamenalo to šest křesel v dolní komoře Národního shromáždění.

Narůstající mezinárodní i vnitropolitické napětí se čeští fašisté opět snažili využít ve svůj prospěch. Jejich činnost se ubírala k navenek odhodlané, avšak vlastními zájmy motivované podpoře suverenity ohrožené republiky a její obrany. Otevřeně deklarovali, že pro naplnění svých cílů nebudou váhat uplatnit jakákoliv opatření, metody a prostředky. Mnichovský diktát v září 1938, zjednodušení politického systému vedly ke konci samostatnosti lídra českého prvorepublikového fašismu.

Za dobu své existence NOF několikrát změnila svoji taktiku, opustila zásadu nadstranickosti, vstoupila do volebních soutěží a experimentovala s nadnárodní koncepcí, jakožto součást širšího evropského fenoménu. Tyto počiny však nepředstavovaly ideový obrat, nýbrž pragmatickou snahu o mocenské prosazení

Český fašismus zůstal antisystémovým projektem směřujícím k zásadní přeměně, ne-li destrukci parlamentní demokracie. Jeho omezený vliv byl dán vnitřní roztříštěností, politickou neobratností, personálními konfrontacemi a neschopností oslovit širší část společnosti mimo úzký okruh zradikalizovaných stoupenců.

Zároveň platí, že Československo nepřijímalo fašismus jako legitimní alternativu, a ve chvíli, kdy ohrožoval samotné základy ústavního pořádku, zasáhlo. Policejní dohled, soudní řízení, zásahy vůči paramilitárním aktivitám (organizované po vojenském způsobu, ale mimo oficiální armádu – pozn. redakce) i riziko úředního zákazu představovaly reálné nástroje, které omezovaly manévrovací prostor NOF.

Demokracie první republiky nebyla pasivní. Bránila se efektivně, i když někdy za cenu politického tlaku a sporných kroků, nikdy však formálním opuštěním konstitučního rámce. Příběh NOF tak připomíná, že osud demokratického státu není předem rozhodnut. Závisí na síle jeho institucí i na ochotě hájit vlastní pravidla.