Rusko jako nový typ fašismu. Experti popsali Putinův režim v digitální éře

Když Rusko v únoru 2022 zaútočilo na suverénní Ukrajinu, nebylo to zdaleka první varování pro západní svět. Tento posun směrem k otevřené agresi se odehrával postupně - od znovuzavedení státní kontroly médií a potlačování opozice přes anexi Krymu a podporu separatistů na východě Ukrajiny až po opakovaná vojenská cvičení u hranic s NATO.

Přesto řada politiků i analytiků měla tendenci vývoj v Rusku i možnost bezprostřední hrozby z Moskvy zlehčovat. Dokonce i samotný ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj až do poslední chvíle popíral, že k invazi skutečně dojde.

„Kdybyste se mě zeptali před deseti lety, zda Rusko zahájí invazi, natož tak brutální, násilnou a téměř genocidní, jakou jsme viděli proti Ukrajině, řekl bych vám, že jste blázni. Že se to nikdy nestane,“ přiznává v rozhovoru pro Seznam Zprávy britsko-kanadský historik Ian Garner, který působí jako profesor totalitních studií na Pileckého institutu ve Varšavě.

S britsko-ukrajinským politologem Tarasem Kuziem se Garner rozhodl jasně popsat, kam se Rusko během let posunulo, a poukázat na rysy autoritářského režimu, které autoři přímo srovnávají s historickými fašistickými diktaturami.

V knize Rusko a moderní fašismus vysvětlují, že Putinův režim, byť se navenek deklaruje jako demokracie, naplňuje klíčové rysy fašismu.

Stojí totiž na myšlence „obrody skrze válku a násilí“, na přesvědčení, že jen oběť a destrukce mohou národ zachránit, a na historickém narativu, který vykresluje ruskou minulost jako nekonečnou sérii heroických obětí – od Napoleona přes druhou světovou válku až po dnešní válku proti Ukrajině.

„Naším cílem však nebylo jen provokovat nebo použít dramatické, skandální slovo,“ vysvětluje Garner.

„Ale když se podíváte na většinu fašistických režimů, právě toto je jejich jádro. Myšlenka, že válka je nezbytná. Představa, že největší okamžiky ruské historie nastaly, když země byla na pokraji kolapsu, když byla hrozba porážky a země se měla obětovat, aby údajně zachránila svět a otevřela novou utopickou éru,“ dodává expert.

Nejsou přitom jediní, kdo dospěl k závěru, že putinovské Rusko splňuje rysy fašistického režimu. Stejně tamní režim označil například americký historik Timothy Snyder nebo politolog Alexander Motyl.

Co je na dnešním Rusku nové, upozorňuje Garner, je, že některé typické znaky fašistických režimů z minulého století zmizely. „Neexistuje masová strana, tajná policie ani masový teror,“ podotýká s tím, že to, co umožnilo udržet režimu kontrolu nad společností, je digitální éra a sociální sítě.

„Ruský stát sleduje, co lidé dělají online, a zároveň pro ně vytváří falešné reality, staví inscenace, které mají vyvolat dojem, že každý Rus nadšeně volá po krvi a po válce,“ dodává expert. Zatímco fašistické režimy minulosti toho dosahovaly nekonečnými masovými přehlídkami, dnes tuto roli plní sociální média.

„Díky tomu si Kreml může dovolit tolerovat většinu obyvatelstva, která je politicky apatická či nezúčastněná – stačí mu, když jen 20 až 25 procent populace skutečně podporuje nejextrémnější, genocidní a násilnou verzi státní ideologie, která chce zlikvidovat Ukrajinu,“ domnívá se Garner.

Vladimir Putin a jeho spojenci, doma i v zahraničí, zničili a obsadili ukrajinská města v rámci „speciální vojenské operace“, spáchali desetitisíce válečných zločinů, omezili svobodu slova a potlačili politickou opozici. Aby tak mohli dělat dál, dokonce přepsali ústavu, aby si udrželi moc navždy.

Putin se netají tím, že ruský stát chce zničit Ukrajinu, svrhnout liberální pořádek a obnovit carské i sovětské impérium. Podle Tarase Kuzia Rusko na Ukrajině páchá genocidu a právě ta odpovídá fašistickým principům. „Jde o cílené úsilí zlikvidovat ukrajinskou státnost a identitu,“ říká pro Seznam Zprávy.

Podle Kuzia právě válka na Ukrajině dobře ukazuje, jak se Rusko po ústavních změnách v roce 2020, které de facto učinily Putina doživotním prezidentem, postupně mění z autoritářského státu na fašistickou diktaturu.

„Ukrajina pro Putina není jen sousední stát, je součástí jádra, které podle něj tvoří ‚nové eurasijské impérium‘,“ říká Kuzio.

V Putinově pojetí jsou podle něj klíčové tři země: Rusko, Ukrajina a Bělorusko, které dohromady představovaly dvě třetiny obyvatel Sovětského svazu. Právě tyto tři republiky na přelomu roku 1991 rozhodly o jeho zániku a oznámily to ostatním státům.

Z pohledu ruského prezidenta tvoří tyto země centrální část toho, čemu říká Russkij Mir – Ruský svět - který je zároveň srdcem eurasijského impéria. Ruská pravoslavná církev jej nazývá „Svatá Rus“, odkazuje tak na historickou Kyjevskou Rus.

Putin podle odborníků považuje Ukrajinu a Bělorusko za nedílnou součást entity pod ruskou dominancí, což vysvětluje jeho obsesivní zaměření na Kyjev a okolní regiony. Připomeňme, že Rusko se v počátku invaze pokusilo dobýt ukrajinskou metropoli a tato myšlenka se dál pravidelně objevuje v ruské propagandě i projevech představitelů státu.

Jinými slovy, Rusko chce, aby na Ukrajině nebyla demokracie a aby se země stala součástí nové podoby Sovětského svazu, což Putin opakovaně sám potvrdil, když označil rozpad SSSR za „největší tragédii 20. století“.

Současně se Rusko stalo hluboce militarizovanou zemí, kde je válka považována za nezbytnou a běžnou součást každodenního života. Tento princip proniká do politiky, ekonomiky, kultury i vzdělávání a je viditelný od škol a hřišť až po sociální sítě a pracoviště. „Občanský život v Rusku nahradil kult války,“ vysvětluje Garner.

Podle něj i v případě změny vedení, například po smrti Putina, Rusko zůstane zaměřené na válku a její glorifikaci, což z něj činí dlouhodobou hrozbu.

Podle Tarase Kuzia je pro změnu kurzu Ruska naprosto nezbytná vojenská porážka. „Kdykoliv Rusko utrpělo vojenskou porážku – například v Krymské válce, v roce 1905 nebo v roce 1917 – obvykle se posunulo směrem k liberálnějšímu politickému systému. Proto je v zájmu Západu podpořit vojenskou porážku Ruska a vítězství Ukrajiny,“ vysvětluje.

Takový vývoj by mohl zpočátku přinést zmatky, možná návrat k chaotickému Rusku 90. let. Kuzio však nepovažuje za pravděpodobný rozpad státu. Připouští sice riziko, že do vedení země by se mohli dostat ještě horší lidé, ale domnívá se, že ruská společnost by projevila zlobu, jakmile by si uvědomila rozsah Putinova mafiánského státu a obrovské lidské ztráty v rámci vojenské kampaně proti Ukrajině.

Kuzio zdůrazňuje, že pro skutečnou transformaci Ruska bude nezbytné, aby nastoupil vůdce podobný Michailu Gorbačovovi nebo ranému Borisu Jelcinovi, který otevřeně odsoudí genocidní a fašistické prvky minulosti, a Rusové se konečně vyrovnají s mylným pojetím „imperiální nevinnosti“.

„Rusko musí přijmout, že ani pravá ruská demokracie, ani skutečné postsovětské Rusko nemohou existovat, dokud se nevyrovnají s minulostí – a to jak pod carismem, tak pod Sovětským svazem. Pokud ne, budete mít nadále brutální, necivilizovanou armádu, jakou nyní vidíme v boji proti Ukrajincům, včetně civilistů,“ uzavírá Kuzio.