Otec byl přísný na syny a laskavý k loutkám. Říká Jan Trnka, dítě slavného výtvarníka

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

A také na to, co všechno slavné jméno stále znamená. Jan Trnka, sám výtvarník, scénograf a kurátor, mluví o otcově perfekcionismu, smyslu pro spravedlnost i náročné povaze. Zároveň boří některé rozšířené mýty o umělci, do jehož studia se přijeli podívat i lidé ze společnosti Walt Disney. Bohatou retrospektivu s názvem Trnka – příběh legendy, na níž se Jan Trnka podílí jako spolukurátor, hostí pražská Villa Pellé do konce srpna 2025.

Dům na Kampě, ve kterém jste vyrůstal, má značnou atmosféru. Bydlíte v něm od narození?

Otec ho koupil v roce 1956, to jsem se narodil. Za dva roky jsme se sem nastěhovali, mezitím prošel dům zásadní rekonstrukcí podle otcových představ. Třeba místo těžkých dubových dveří nechal udělat lehčí, v italském florentském duchu, stejně tak výrazně ovlivnil barevnost domu. Mimochodem, otec navrhl i barevnost domků ve Zlaté uličce, které tak zůstaly dodnes.

Měl rád věci pod kontrolou?

Jako každý chlap.

Jak vypadala Kampa v té době?

Úplně jinak než dnes. Nebyla to luxusní čtvrť, spíš čtvrtá cenová kategorie. Bydleli tu hlavně senioři, byty byly zanedbané, často s toaletami na pavlači a vodou na chodbě. Všude lešení nebo sklady materiálu.

A přesto váš otec dům koupil.

Byl to výjimečný dům z roku 1764, postavil ho významný malostranský stavitel Matyáš Huml. Ten bydlel hned vedle, náš dům byl původně jakýsi předvstupní trakt k vedlejšímu paláci. Pak tu bydlel divadelník Pavel Švanda ze Semčic se svojí ženou, herečkou Eliškou Peškovou, později tu sídlil ústav pro nevidomé dívky a u nás doma byla kaple. Máma mi vyprávěla, že v místě dnešní kuchyně stály varhany.

Žili tehdy na Kampě i jiní umělci?

Ano, celá Malá Strana byla taková umělecká divočina. Otec dům koupil i proto, aby byl blízko Janu Werichovi. Právě ten mu dům doporučil.

Jaké je vaše nejstarší dětská vzpomínka?

Je trochu drsná. Měli jsme rodinného lékaře, pana Chudobu, který většinu zákroků prováděl doma, přímo u svých pacientů. Viděl jsem, jak mé sestře přímo v našem pokojíčku trhal nosní mandli. Seděla na židli, nemocniční podnos pod obličejem, a fik!

To musela být krvavá lázeň.

Jako by to bylo včera. Díval jsem se na to ze své postele. Byl jsem úplně vyděšenej!

Byl jste další na řadě?

Mně se to vyhnulo. Svoji mandli mám dodnes.

Ještě zůstaňme v dětských letech. Vyrůstal jste u Čertovky. Jak je to s těmi vodníky?

Mám rád pohádkové bytosti a moc bych si přál, aby tu vodníci byli, ale racionálně řečeno a empiricky odpozorováno, tady v Čertovce vodník není. Když jsem byl kluk, žil tam obří sumec. Jednou, když bylo málo vody, ho přemisťovali. Měl snad dva metry, čtyři chlapi ho táhli v síti kolem nás. Možná právě on dal vzniknout legendám o vodníkovi.

Když se řekne „Trnka“, asi každému se vybaví tvorba vašeho otce. Jaké to bylo vyrůstat s takovým příjmením?

To vám řekne každý člověk, který má slavné rodiče. Je to současně výhoda i hendikep, závazek a často úplné prokletí. Směs velmi intenzivních pocitů, které se vyrovnávají. A nikdy to nezmizí. Je to tak dodnes.

Jak to myslíte?

I můj syn Matyáš, když přišel do školy a kreslil, řekl mu učitel, že když je z takové rodiny, tak přece musí tu mrkev a okurku nakreslit nejlíp ze třídy. To je právě ten tlak.

Jaký byl Jiří Trnka?

Můj otec byl perfekcionista, u práce nekompromisní. Když se točil film a štáb chtěl jít na Štědrý den domů, že už se smaží kapr, on neustoupil, protože musel dotočit záběr. Byl respektovaný i nenáviděný, měl fanatické obdivovatele i odpůrce. Mezi kumštýři to tak je, tam jsou emoce přehnané. A my, jeho děti, jsme to zažívaly na výtvarných školách taky. Záleželo, jaký vztah měli učitelé k Trnkovi. Podle toho se k nám chovali.

Byl také přísným otcem?

Na syny přísný, na dcery mírnější. Byl to člověk 19. století. Holky měly být slušně vychované a dobře se vdát. Kluci se museli otáčet. Mámě zakázal pracovat, lidi by si prý řekli, že nedokáže uživit svou rodinu. S první ženou měl otec tři děti, s druhou dvě, všechny praktické věci a chod domácnosti měly na starosti matky. Všechny moje průšvihy tak padly na hřbet mojí maminky. Otec byl na třídní schůzce snad jen jednou.

Takže na výlety jste s tatínkem asi moc nejezdil, že?

To zase jo. Co se týče zábavy, měl ji na starosti otec. Když měl čas, snažil se ho mezi své děti spravedlivě rozdělit. Možná nebyl úplně vzorný manžel, ale byl docela vzorný otec.

Pocházel z chudých poměrů. Mělo to na něj vliv?

Obrovský. Jeho tatínek se z první světové války vrátil zraněný na těle i na duchu. Domácnost nefungovala, klempířská dílna se rozpadla. Byli ve velké existenční nouzi, otec se musel od čtrnácti let starat sám o sebe, později taky o svoji matku i mladšího bratra Rudolfa. Už na škole potají kreslil do místních novin, aby měl nějaké peníze. Nikdy si nestěžoval, bral to tak, jak to je. Měl v sobě velkou pracovitost a touhu něčeho dosáhnout. Chtěl být slavný, bohatý a mít zajištěnou rodinu. To byl jeho motor.

Říká se, že byl bonviván.

Ani ne. Ale Werich jednou vyprávěl, že když byli v cizině a šli do restaurace, otec si objednal talíř plný husích jater. Když se ho ptal proč, odpověděl, že měli v Plzni tetu, která chovala husy a ty dodávala do restaurací a do hotelů. Občas své sestře, tedy jeho mamince, dala husu, ale nikdy s játry. Tak říkal, že si to tím kompenzuje.

Já měla na mysli jinou historku, která se traduje i na uměleckých školách: když údajně jednou vypustili Čertovku, tak se pod vašimi okny odhalila obrovská hromada lahví od francouzského šampaňského.

Ano, občas nějaká láhev v Čertovce skončila, ale nebylo jich tolik. A když Čertovka zamrzla, což se stávalo málokdy, zůstávaly na ledě, dokud voda nerozmrzla. Takhle asi vznikla ta historka.

Je ještě nějaký mýtus, který je třeba vyvrátit?

Třeba, že maloval oběma rukama. Uměl to, ale běžně to nedělal.

Jiří Trnka ilustroval desítky knížek, generacemi milovanou Zahradu věnoval právě vám. Vy a vaši sourozenci jste navíc byli častým předobrazem jeho ilustrací. Je to tak?

Například knížka Zuzanka objevuje svět byla inspirovaná mojí nejstarší sestrou. Jeníček a Mařenka – to byla Zuzana a bratr Jiří. V 50. letech ilustroval otec knížku Bajaja. Napsal ji náš soused, básník Vladimír Holan. Byla určená jeho dceři Kátě, která byla mentálně postižená. Rodina tím hodně trpěla, ale on pro ni napsal tuhle nádhernou veršovanou knihu. Káťa v ní sice přímo nevystupuje, ale místo ní se tam objevuje moje sestra Klára. A v knížce Náš Vítek od Bohumila Říhy, to jsem byl já. Pro inspiraci tedy nemusel chodit daleko. S nadsázkou říkám, že když mu děti požadovaného věku došly, přestal ilustrovat dětské knihy a začal malovat obrazy a tvořit plastiky.

Některé Trnkovy ilustrace působí děsivě. Vnímáte je také tak?

Ano. Třeba ilustrace, kde se Sindibád a jeho muži plíží k velkému spícímu obrovi a chystají se mu rožněm vypíchnout oko. Moje žena i spousta dalších mi řekly, že se na to nemohly jako děti vůbec dívat. Zakrývaly si tu stránku papírem nebo ji rychle přeskočily.

Jak se od ilustrací dostal k filmu?

To bylo po válce. Za války tu působila skupina AFIT (Ateliér filmových triků, pozn. red.), dělali reklamy pro německé firmy, ale někteří z nich měli umělecké ambice. Znali Disneyho a začali experimentovat s kresleným filmem. Po válce ovládali techniku, ale chyběl jim výtvarný styl, který by se od Disneyho lišil. A oslovili mého otce.

Tak vzniklo Studio Bratři v triku. On ho nejen spoluzaložil, ale vymyslel i název. Natočil tam pět kreslených filmů, které měly velký a nečekaný mezinárodní úspěch. Ale už v roce 1947 zjistil, že kreslený film není pro něj. Měl sochařské cítění a prostorové vidění. Bylo to v něm zakořeněné z divadla a práce s loutkami. Sbalil se a založil Studio loutkového filmu. Už první film Špalíček měl hned obrovský úspěch. Loutkový film byl v plenkách, a to jim dodalo drajv.

Liboval si v tradičních řemeslech. Zajímal se také o nejmodernější technologie své doby? Fotografoval?

S jakýmsi profesorem z chemicko-technologické fakulty vyvinul modurit, v té době revoluční hmotu, se kterou uměl bravurně pracovat. Díky tomu vzniklo mnoho famózních loutek. Technologiemi byl fascinovaný. Jeho Sen noci svatojánské byl první barevný širokoúhlý film na světě, snímaný dvěma kamerami. Obraz museli ručně sesazovat. Ale víte, co jsem si teď uvědomil? Že nefotil. Nikdy jsem ho neviděl s fotoaparátem v ruce. Když jsem jako kluk kreslil jelena, podíval se a řekl: „Takhle to nevypadá. Podívej, jelen má zadní nohu tak, daněk takhle a muflon ji má ještě jinak.“ Nepotřeboval fotit. On to měl všechno v hlavě.

A pak přišel rok 1968. Byl váš otec politický člověk?

V pravém slova smyslu ne. Už za války měl první konflikt s režimem kvůli plakátu na svou výstavu, kde znázornil Svatou rodinu. Vadilo, že Josef měl údajně židovské rysy. Měl z toho oplétačky. Někteří mu vyčítají, že v padesátých letech pracoval, zatímco jiní šli do vězení nebo na popravu. Ale on třeba spolu s Františkem Hrubínem podepsal dopis za omilostnění Milady Horákové. Bolševici ten dopis hodili do koše, ale v té době to byla docela odvaha.

Troufl si režim i na něj?

Ochranou ruku nad ním drželi Vítězslav Nezval a Adolf Hoffmeister. Hlavně Nezval ho podržel, když se ho chtěli zbavit. Tehdy pronesl slavnou větu: „Nechte Trnku být. Je to sedlácká palice, a když ho naštvete, zavře se v ateliéru a máme po filmech, po cenách a po valutách.“ Díky tomu přežil padesátá léta bez větší újmy.

Stav společnosti mu však lhostejný nebyl. V roce 1966 natočil film Ruka odsuzující totalitu v jakékoli podobě. Film záhy skončil v trezoru a dnes je promítán na filmových přehlídkách s lidskoprávní tématikou po celém světě. Otec byl silně humanisticky založený, těžce nesl bezpráví. Když v roce 1968 podepsal Dva tisíce slov, nutili ho jako vysokoškolského profesora svůj podpis odvolat. Odmítl. Odešel ze školy, a to se na něm podepsalo. Štěstí, že nezažil normalizaci.

Když zemřel, bylo vám 13 let. Stihl vám předat nějakou radu do života?

Ani ne radu, spíš jisté zásady. Chodil jsem k němu do ateliéru. Učil mě třeba mýt štětce, důkladně, mýdlem a kartáčkem. Mnohokrát jsem si na to vzpomněl. Dnes po jednom použití lidé štětce vyhazují a kupují nové. Dokonce i řemeslníci. Vím, že to stojí pár korun, ale já i ty válečky po malování vyperu. Té šetrnosti mě naučil nejen otec. I prarodiče z matčiny strany, kde jsem často býval, byli spořiví lidé. Dřív se tak prostě žilo. Věci se vyhazovaly, až když opravdu dosloužily.